Naše, tím myslím poválečná generace, vyrůstala jako bilingvy. Tehdejší Československý rozhlas i televize vysílaly zpravodajství napůl česky a napůl slovensky. Vnímali jsme oba blízké jazyky plynule a necítili žádný rozdíl. S údivem zjišťujeme, že dnešní mladí již slovenštině příliš nerozumí. Ale ani my jsme nebyli zas až tak dokonale vybaveni znalostí a ušetřeni nedorozumění. Nesetkávali jsme se totiž s výrazy neslušnými, vulgárními až sprostými, a nebyli jsme tak dostatečně vybaveni do praktického života.

Když jsme byli na základní škole, prožívaly jsme s kamarádkou jedny prázdniny společně s naším vzdáleným příbuzným ze Slovenska. Stejně starý chlapec pocházel z učitelské rodiny, byl vzorně vychovaný a velmi slušný. Moje kamarádka i já jsme si ho oblíbily a celé dny jsme si užívali ve třech. Až do jedné osudné příhody. Mířili jsme na vzdálené koupaliště, cestou se bavili o všem možném, včetně toho, že jsme také hodnotili sousedy. Když se nás kamarád zeptal na jednu paní, vyhrkly jsme obě vzrušeně: „Na tu si dej pozor, s tou se raději vůbec nebav, to je strašná drbna!“ Ivan se zarazil a v jeho pohledu bylo cosi tvrdého. Myslely jsme, že nám dobře nerozumí, tak jsme horečně vysvětlovaly: „No fakt, ta každýho zdrbne!“ V tom se chlapec obrátil zpět a rychle se nám vzdaloval. Běžely jsme za ním, ptaly se ho, co se mu stalo, ale on neodpovídal, jen se zarputile díval před sebe a na nás už ani nepohlédl. Až do konce svého prázdninového pobytu se s námi odmítal bavit. Celou věc jsem pochopila až po letech, kdy jsem náhodou zjistila, co ve slovenštině znamená slovo „drbať“. Ale to už nebylo nic platné. To dětské přátelství bylo nenávratně za horami – nejspíš za Tatrami.

Podobná úskalí na nás číhají i v dalších příbuzných jazycích. Polsky se například „cesta“ řekne „droga“. A tak si představme, co si asi pomyslíme o Polákovi, který nám sdělí, že on, či někdo jemu blízký, byl nebo je na cestách. A což teprve, když nás informuje o tom, že cosi hledá…

Nesnáz nevhodných slov může být někdy dokonce až osudná a jejich užití nemusí být někdy na škodu. To když na někoho vztekle zařveme a sdělíme mu tím současně, kam mí jít, je to přijatelnější ventil uvolňující napětí, než kdybychom mu rovnou jednu vrazili. Byl to myslím Zdeněk Svěrák, kdo prohlásil přibližně toto: „Sprostá slova jsou kořením jazyka. My proto také v každé hře jedno máme.“