28.3.2024 | Svátek má Soňa


VZPOMÍNKA: Domestikant

9.7.2018

Neboli tvor domestikovaný, zdomácnělý. Označujeme tak různé živočichy, kteří s námi sdílejí obydlí, jako jsou třeba kočky, psi, kanárci nebo jindy, ke své škodě, jen náš stůl prostřený masem. Tedy například prasata, krávy a další jateční zvířata. Posledně naznačení tvorové jsou oběťmi domestikace, oběťmi snahy našich vzdálených předků usnadnit si život. Lov zvěře nebyl prost nebezpečí, navíc nebyla jistota, že se vůbec podaří. Výhodnější bylo vhodného tvora domestikovat a, řečeno drsně, mít maso neustále po ruce. Podobně jako čtvernožci dopadli i další domestikanti, kurovití ptáci, husy, kachny… Vegetariánů je mezi námi málo.

Moje krátké zamyšlení nad domestikací zvířat má jiný cíl. Přemýšlím o domestikaci člověka. I my máme domov, nebo ho hledáme, snažíme se ho vybudovat. Přemístěni jinam se pokoušíme nějak uhnízdit, sžít se s lidským okolím, což je v mých očích prostě jiná forma domestikace. V době nedávno minulé, když se především z Prahy stěhovalo mnoho lidí, ať již vypuzených novým majitelem domu, kde původně v nájmu žili, nebo prostě proto, že by nájem nezaplatili, stáli tihle lidé často právě před problémem, kde se usadit, zdomácnět.

Nebylo vzácností stěhování do stavby po předcích, kteří už tu nejsou, ale v případě manželů to byl vždy předek jednoho z nich. Setkal jsem se s tím, že se starší manželé usadili v domku po předcích, kde dotyčný manžel jako dítě vyrůstal, takže měl k místu vztah. Manželka však nikoli, a ani po léta si tam nemohla zvyknout. Moc to nepřekvapuje, když se mnohdy lidé stěhovali poté, kdy v jednom bytě, který si kdysi pronajali, prožili celý život, vychovali tu děti. Vazba k místu je silná.

V řadách takových exulantů jsme se octili i my, tedy manželka a já, poté, kdy jsem v pražském bytě, odkud jsme odcházeli, prožil skoro půl století. Naštěstí jsme měli útočiště ve vesnici za Prahou, v domku, kde původně žila moje tchyně a kde se manželka narodila. Byla tu výhoda v tom, že jsme místo znali, já také, neboť jsme tam hojně jezdili s dětmi. Takže sousedé v nejbližším okolí nebyli úplně cizí lidé. Ale to bylo především v krátké uličce, kde bydlíme. Dál už byla, zvlášť pro mne, terra incognita. Tím více, že si celý život špatně pamatuji jména, přesněji skoro nepamatuji, ale mám problém také s tvářemi.

Toto dilema jsem řešil běžným způsobem, který mi kdysi dávno vštěpovali rodiče. Bydleli jsme v Praze, v pětipatrovém domě, a příkaz zněl – pozdravit každého, koho potkám. Bude-li se setkání opakovat, pozdrav nevynechat. Raději pozdravit dvakrát, než vůbec ne. Navíc jsme jezdili na venkov, kde byl příkaz ještě důraznější – ve vesnici pozdravíš každého! Ostatně i ve škole nám vštěpovala paní učitelka totéž, takže pozdrav se stal samozřejmostí.

Nyní, ve vesnici, jsem činil totéž, co celý život, jen jsem přece jen diferencoval. Zásadně zdravím ženy, z mužů ty starší, které jsem navíc poznával „od vidění“, nebo jsem si to při své špatné paměti na tváře aspoň myslel. Řada mladších až mladých mužů z okolních satelitních staveb by spíš měla zdravit mne, šediny jsou nepřehlédnutelné, celkový vzhled svědčí o tom, že nejsem mladík. Tohle je ale trochu jiný svět. Zato charakteristická je skupina místních mužů, původních obyvatel, věku podobného mému, kteří začali postupně na pozdrav reagovat, časem dokonce i na dálku rukou mávají.

Cítil jsem, že mezi ně zapadám. Dlužno dodat, že můj oděv rovněž − staré kalhoty nebo džíny, barevná pracovní košile. Příznaky domestikace se začaly objevovat. Na procházce, někdy chodívám, abych si odpočinul, se mne najednou starší muž rybařící u místní vodní nádrže sám od sebe zeptal, zda jsem na procházce. Odtušil jsem, že ano, a na oplátku se zajímal o jeho rybářské úspěchy. Přiznám se, že k mému údivu byly. Nádrž je nevelká a rozhodně v neznalci nebudí dojem, že by chovala vůbec nějaké ryby. Navíc jsem se dozvěděl, kde všude kolem lze lovit bez rybářského lístku. Informace patrně cenná, ale nemám ani rybářský prut.

Nicméně tenhle rozhovor byl dokladem postupující domestikace. Teď trochu odbočím vzpomínkou na to, jak jsem se kdysi učil angličtinu. V učebnici byly probrány i reálie, poučující například, že na otázku „how do you do?“ se odpovídá úplně stejnou větou. Je to prostě jen formální kontakt. Ovšem neméně formální je další zdvořilá věta „how are you?“. Prý skutečný Angličan na to prostě musí v každém případě odpovědět „fine“, případně „thanks, fine“. Je prostě fajn, a to i tehdy, jestliže mu zrovna vyhořel dům, utekla manželka a dostal vyhazov z práce. Ono to má něco do sebe. On je „fajn“, protože přes to všechno je přece naživu.

Také máme podobné idiomatické obraty. Právě v naší vsi jsem jednou vyšel z obchodu, ulice ozářená jarním sluncem, klid, pohoda. Starší muž, zdravíme se, ale nevím dodnes, kdo to je, zvedl ruku k jakémusi náznaku salutování, vrásky tváře se trochu pohnuly ve slabém úsměvu: „Stojí to za hovno, že jo?“ Musím tu větu napsat doslova. Je to náš idiom, na který se nedá odpovědět jinak, než kladně, což jsem učinil k pánově spokojenosti. Ta příhoda má dva momenty. Uvědomil jsem si rozdíl mezi národy. Angličan by byl „fine“. Na druhou stranu jsem měl hřejivý pocit, že moje domestikace v české vsi je skutečností.