Oblíbenou postavou pokleslé literatury a filmu býval jednu dobu šílený vědec, obvykle nějaký doktor. V Čechách mezi nimi vede doktor QQ. Vlastní jméno nemá a nikdy mě nenapadlo, že by ho mohl mít, až teď. Živě si pamatuji, jak jsem četl jako dítě jeho komiksové příhody otci, a ve škole nám zatajili kvéčko, ani doma nebývalo ve spíži, a tak jsem jméno vyslovoval „doktor nula nula“ anebo „doktor ó-ó“.

„Kvé kvé,“ opravil mě táta. Stačilo mi to říct jednou a hned jsem si uvědomil, oč lépe „kvékvé“ zní.

Kvékvéa si vysnil koncem šedesátých let Vojtěch Steklač (1945-2021), od jehož smrti letos uběhlo už pět let. Pracoval tenkrát jako redaktor časopisu Ohníček, to bylo první jeho místo, a pilně do časopisu psal. Například vymýšlel parodii na detektivní román pod titulem Žlutý Robert a jde o vkládanou přílohu s fascinujícími ilustracemi Dobroslava Folla, nikdy už nereeditovanými. Současně psal i krátká „hlášení“ dětským čtenářům, která nazýval Vysílačka Velkého piráta, a když mu v redakci navrhli, aby začal psát obrázkový seriál, přenesl tyto hrdiny z Vysílačky do panelů plněných kresbami Věry Faltové (1932-2009). Protože poutaví hrdinové vznikají jenom díky kvalitní figuře jejich soupeře-padoucha, postavil proti nim Steklač dokora Kvékvéa. Těžko říct, čím se tady inspiroval nejvíc, ale v jednom pozdějším rozhovoru řekl, že v šedesátých letech nějak zahlédl pár filmových bondovek.

Oproti klasickým bondovkám jsou ale dobrodružství „Mořských vlků“ (Velkého piráta a Šilhavého Lee) silně scifoidní. Oba kluci, kteří jsou - celkem vzato - klaďasové, ztroskotají v Arktidě, jsou zachráněni mluvícími tučňáky (to je spíš pohádkový prvek) a inteligentní tučňáci si, hleďme, vzorně vedou kroniku, a to zřejmě už dlouho. Je to bichle. Na jedné její stránce vyobrazen jest sám doktor QQ, a to jako elegán s točeným knírkem pod dlouhým nosem, s motýlkem pod krkem, s cylindrem, cvikrem. „U severního pólu buduje podmořské město a chce ovládnout svět,“ zví Mořští vlci. Vyskytujeme se v elegantním komiksu Mořští vlci a ďábelský doktor QQ a v ročníku 1969-1970, „a když si uvědomíme, že tomu byla první rok přidělena pouze jedna strana v každém čísle, zůstává rozum stát nad precizností a hravostí provedení a komplikovaností děje, který sice vyznívá poněkud uspěchaně, ale ani na okamžik nepřestává fascinovat a bavit,“ konstatoval roku 2014 komiksový historik Pavel Kořínek.

Pro Kvíkvéa oddaně pracovali kyborgové, které generoval toky speciálních modravých paprsků a které vyráběl jednak z lidí, jednak z ptáků. Ptačí kyborgové byli masožrouty a milovali tučňáky, čímž byl onen „národ“ odsouzen dle všeho k zániku. Jeden z lidských kyborgů (ve Faltové provedení ale vypadá jako klasický robot) je označen XY129 a QQ mu nakáže, aby poslal dva létající druhy unést Mořské vlky. Ti jsou neseni vzduchem a předvedeni v pirátském korábu na koberec před doktorův trůn. QQ si chce jako všichni padouši povídat, i oznámí kladným hrdinům, že se také stanou kyborgy. Pak jim ukáže na mečounovi i efekt svého paprsku a dodá: „Všechny živé bytosti na planetě proměním v poslušné stroje, jsem pán světa.“

Aby se příběh pohnul, předvádí vzápětí Steklač létající kyborgy jako tvory schopné vzpoury. Napadnou loď. Jsou hladoví, protože Pirát a Šilhoun našli tučňákům skrýš. Červeným paprskem vrátí QQ jednomu původní podobu orla a ty ostatní zrůdy dravce rozcupují na pírka. Šilhavého Leea udělá doktor kyborgem pomocí modrého paprsku a „přijme ho do služeb,“ jak se vyjádří. Lee tím začíná bojovat proti kamarádovi, kterému se ale povede uprchnout. Steklač vše vymýšlel průběžně, víceméně, a náhle si všiml, že se blíží konec ročníku: uvědomil si, že je nucen situaci rychle rozlousknou, a let příhod uspíšil kamarád zajatého rorýs Emil. Tento mluvící tvor unese doktorův cylindr a to je tah za tisíc bodů, protože se uvnitř skrývá vysílačka, jíž QQ kyborgy ovládá. Jakmile klobouk získá Velký pirát, odvysílá kamarádovi rozkazy a ten Kvékvéa zajme a lidské kyborgy změní červeným paprskem zpět v piráty. Je vtipné, že Faltová například kreslila kyborga s jediným okem, a když nabyl původní podoby, stal se „logicky“ pirátem s páskou přes oko.

Protože Steklač naplánoval, že budou jeho hrdinové v příštím ročníku Ve vesmíru, vyslal tam šupem a už napřed Dokora, aby si stačil zařídit laboratoř. Největší Doktorovou starostí bude, aby rozpoutal válku mezi Marsem a Zemí! I k tomu využívá jeden paprsek, který má zelenou barvu a je s to měnit dráhu kosmických lodí. Seriál je, pravda, plný nedomyšlených absurdit, které mi jako dítěti poněkud vrtaly hlavou. Příklad? Po odletu kosmickou lodí ze Země zdvihne hrdiny do prostoru neexistence přitažlivosti a chvíli poletují, ale dál se věc neřeší a všude už normálně chodí, a to bosi, protože původně byli posádkou pozemského korábu a skutečnými „mořskými vlky“. Steklač rozhodl i o tom, že se smějí všechny postavy pohybovat na planetách úplně bez skafandrů; ale na druhé straně dost složitě a pomocí překladačů na krku řeší komunikaci s Marťany. Společnou řeč. Asi nejzajímavějším sci-fi prvkem druhé řady seriálu je Ústav pro vylepšování osobností.

Steklač se rozhodl, že budou mít hrdinové psa, a že pes vyraší přímo z jejich kamaráda rorýse Emila. Tak se stalo. Kromě toho dostal „rorýs psovitý“ přídomek „pneumatický“, protože se uměl zavrtěním ocasu buď nepředstavitelně zvětšit anebo krajně zmenšit. Je zajímavé, že Mořští vlci si podle všeho asi připadali dokonalí, neboť Ústav sami nevyužili. Ani je to nenapadlo. V následujícím Emil užil svou schopnost ve válce, která se už odehrává na Zemi, nebo vlastně v podzemí, v říši trpasličích králů, a tahle válka, probíhající do roku 1973, mě jako kluka ukrutně fascinovala. Ohníčky se díky ní stávaly klenoty. Soused je na rozdíl ode mě odbíral, i koukal jsem mu závistivě přes rameno. A dál? Ještě dva ročníky příhod, ale vše zkrotlo; jakékoli prvky americké space opery ze seriálu zmizely. Série Mořští vlci a poklad trpasličího krále sleduje střídavě pátrání doktorovo a chlapců, ale příběh se stává infantilnějším, a když jsem konečně dokázal říct rodičům, aby mi Ohníček předplatili, bylo pozdě. Chodil jsem sice do schránky, ale vzadu na časopise probíhalo dobrodružství Sněhurka a trpaslík Dodo, sice stále s Mořskými vlky, ale pro mě zmrvenými. Pochybná zajímavost tu tkvěla pouze v tom, že se QQ a kluci a Emil dostanou do říše pohádek a více anebo méně vědomě všecky mění a kazí. Asi nejvíc tu o Karkulce a tu o perníkové chaloupce. Byl jsem znechucen! Psal se rok 74, bylo mi deset a éra ohníčkovského sci-fi komiksu mi, koukejme, utekla. Přemýšlel jsem, zda Steklačovi někdo výslovně řekl, aby se takhle krotil, anebo zda to byla normalizační autocenzura, a později jsem na to opatrně zavedl řeč, když jsem se spisovatelem komunikoval, ale odpověď neznám. Jeho zkrotnutí bylo každopádně dočasné a po dalším ročníku krotkosti (75) najdete v Ohníčku ještě jeden jeho docela působivý sci-fi komiks o psu Karáskovi. Začíná sice řadou infantilních epizod jako pro mateřské školy, ale náhle se ocitáme spíše ve světě Ludvíka Součka, a totiž mezi mluvícími delfíny a mimozemšťany. A mezi veleještěry. To už byl rok 76 a Steklač pracoval v Pionýru, který udělal zajímavějším, zatímco Ohníček se - spolu s psem Barbánkem - definitivně propadl mezi mrňata.

QQ je zajímavá figura, ale zajímavý byl především v Arktidě a kosmu a v podzemí, tedy do roku 72. Potom se stal pohádkovým dědečkem a vše vrcholí tak, že je potupně oženěn se zlou královnou ze Sněhurky. Oženit se = konec každého padoucha.

QQ se vymykal tehdejší normě, na chvíli, a neexistoval ty roky v Československu jeho konkurent. Ano, Tomanovo ABC chvíli adaptovalo Burroughsova Johna Cartera, ale pouze se v časopise mihl po roce 68. QQ vydržel až překvapivě dlouho a je výjimečná postava, která by zasloužila vlastní nový komiks. Jednou to někoho napadne jako teď mě a ten někdo vykřikne „hurá“ a začne psát a kreslit a nechá si to správně nejprve pro sebe, dokud nebude se základy stavby hotov. Taky jsem o Doktorovi napsal jednu povídku a vychází zrovna knižně, ale je záměrně podrobena původní koncepci Vojtěcha Steklače a je to jen parafráze toho, co napsal on. Na pravá dobrodružství Ó-ó, ó, čeká.

Víc taky zde na Psu:

LITERATURA: Čtyřicet let ďábelského doktora QQ - Neviditelný pes