Rok 1984, je mi dvacet a "kdo hledá, najde! Konečně ten pravý! Magnetofonový pásek Emgeton!" Zpívá Peter Nagy - a Profesor Indigo. "Chráň si, chráň... tie krásné bláznovstvá, z ktorých – si nám – stále něvyrástla..."
Holky (decentně): "Ten je boží! Já ho žeru! Úplně psychicky!" Ale Jiří Michálek, kamarád a spolužák na pražské vysoké: "Dosť bolo Nagye, dosť."
Magda (brunetka, 18): "Už bude konec kazety."
"Ale jo," uznávám. "Není tak zlej. Vlastně bezva."
Má sestra Eva (18): "To moh říct řetízek!" A směje se.
Jiří sebejistě: "To my jsme s Ivošem na tvrďárny. Viď?!"
Já: "Ale, no tak! Všichni víte, co se mi líbí, ne?" Ale všichni jeden přes druhého a na celé koleje Jižní Město: "Nevíme! Nevíme!"
Blb: "No né, Evo, oni to nevědí?"
Eva: "Ále jo. Vědí..." Smích. Opravdu už i finále kazety Emgeton. A Jiří do ticha: "Můj starší brácha umí bezvadně na kytaru." Eva ho ale neposlouchá: "Brácho, viď, že se nám podepíšete na zeď. Teda... Na plakát!"
"A na kerej?"
Marcela (plavovláska, 18): "Tady."
Ukazuje Péťu Kotvaldů a Standu Hložka z Gottwaldova. Kluci na zdi jsou očividně ve výtečné formě, i když zvenčí šíleným stylem zřízeni. Chci říct zmalováni. Ne zboxováni, ale podlé dívčiny jim tlustými barevnými fixy dobře zdokonalily slušivé oblečky. Do rukou umístily drsné kytary. A na sólovce rudě: PUNK! Modelované účesy obou populárních interpretů českého popu 1984 nasvědčují teď tomu, že kráčí o pankáče. Sličné tváře dua upomínají na obličeje Irokézů na válečné stezce. Že by Standa a Péťa vykutali válečný tomahavk! Povídám sklesle: "Ale to je Zagor a Magor, ne?"
Mágda odevzdaně, ale jinak spokojeně: "Spíš byli." Dá mi fix. Zadržuji kýchnutí i její svůdnou paži. "Počkej, kotě, nepospíchej! Přečtu, safra, co už vám sem napsali."
Ale čte už Jiří. Lachtan, je tu mezi podpisy. "Tuleň," čte. A já: "Tak toho neznam!" A Marcela: "Nemůžeš. Jeden kluk z Porty v Plzni." "Aha," já na to. "Další čundrák?"
Eva a Magda svorně: "Dyť ho neznáš! Dyť ho neznáš." Řehtají se jako pitomé. Svět! A přidají: "Toho by na Portě ubili!" Marcela: "Vy jste krávy!" A umíněný Jiří: "Brácha na Portě byl. Umí bezvadně na kytaru!"
Píši zatím přes Kotvalda: Češi, volte Čecha. A pod to: Má-li kdo co proti, ať udělá čárku! I vytvářím dvojtečku, za ní linku a kvůli jistotě se podepisuji v druhém koutě plakátu.
Jiřík: "Jé, to je hodin! Ivoši, jdem za tím bráchou, ne?" Přijeli jsme ze Strahova i kvůli tomu.
Eva: "Za kým?" Jiřík: "Umí skvěle na kytaru. I Nohavicu. Jdete s náma?" Marcela: "Ale umí Strýčka Váňu?" A Jiřík neví, tak sebejistě plácnu: "To se ví, že umí. To je vod Vysockýho, ne? Že jo?"
Magda s Evou: "Jenže nejdem, už je moc pozdě..." Ale začnou se hádat a já prý: "A tady Jirky brácha umí i Pepu Nose." Jiří: "Neumí, co to žvaníš? Kdo je to Nos?"
"Zpěvák, ty vole! Jde se?"
Marcela: "Holky, já jdu. Já už musim." Loučíme se.
Marcela vychází se mnou a Jiřím na chodbu. Narážíme na černošského studenta Korantenga Habiba Arhu z Madagaskaru, on vřele zdraví a já reaguji co blb:
"Tak co, Habib? Ještě si nás dva pamatuješ? Už jsme tady byli!"
Habib se šklebí. "Vzpomíš, jak jsem ti vykládal o Československu?"
Habib (radostně): "Jo! Pamatuju si. Ringo Čech! Nejlepší zpěvák socialistický republiky." Tak se bavíme, Marcela mě ale tahá za uši: "Ivo! Poď..." A Jiřík: "Pojď, Ringo!" A já: "Tak čau, Habib, a pěkně po Madagaskaru roztrub toho Ringa. To je jako Beatles, Ringo Starr, ale pro Čechy. Čech Čechům!"
Vycházíme z koleje do tmy a Jiří se vine k Marcele: "A víš, že brácha umí i něco od Plíhala a od Mišíka?"
Marcela: "To mně se poslední dobou líbí i ten Franta Čech, ale jen něco." "A co?" "Hlavně starej Jirka Schelinger."
Ten je ovšem už tři roky po smrti. Mám ho stále rád. I Mišíka jsem ovšem nedávno slyšel. Kde? "No, tak se pochlub!" vyzývá Jiří.
"V Pakulu. Na rockovým maratónu za život a mír!"
Pohrdlivě mává rukou. Mumlá slovo cenzura. Tu... Tři cizí kluci. "Nazdár, Marcelko! Kam se řineš?"
"Hele, víš co, Radku, nechej toho, neotravuj, jo?"
"Čekáme hodinu. Kde seš, náno?"
"Koukej, do toho ti nic." Nese se dál a Radek se nedá: "Kyrí? Podrž ji. A já jí to vyložím!"
Vyčouhlý "Kyrí" chňapne Marcelu za ruce i "flígr".
Jiří: "Hergot! Co chcete, vy volové?" A já (přistupuji k nim): "Hele, hele, ty mě neznáš? Kluci! Asi nemáte ánung, do koho jste trkli."
Kyrí: "Drž hubu!" A Radek mě chytil, zkroutil mi ruku. Mele: "Víte co? Děte svou cestou, jo? Padejte. Neserte se do toho, hele. Vám po ní hovno je, tak koukej vyšumět."
"Vyšum si sám!" A vrazím mu ji.
"Nepleťe se do toho!" slyším. "Nemá to cenu, rozumíš, nemá to cenu." A třetí pošuk se vyptává: "CO? Drzoň?"
"Sakra, pusť," kroutím se a škubu sebou. Radek poslechne: "A koukejte padat." Ale jinak vede svou: "A neserte se do toho, nemá to cenu, řikám..." A Marcela: "A nejste tahle ňáký pitomý, vy bludný debilové?"
Já: "Jo, přesně tak, jste debilové z Bronxu!"
Radek: "Drž tlamu, ty kreténe, a vyser si oko!"
Praštím ho. To jsem neměl. "Hajzle!" jde po mně a Jiřík zatím zametá s Kyrím. Přesto nakonec svorně dostáváme do nosu. Proč vlastně?
Jen matně tuším, že má Marcela i jiné ctitele, a čestně jako Lex Barker kopu soka do žaludku a on řve: "Drž mi ho, Kyrí. Tomu to nestačilo a hraje surově."
Kyrí ve vší slušnosti: "Hovada! Kurvy! To si vychlemtáš!" Kopnu ho do holeně.
Kyrí: "Aú!" Poskakuje. Radek zatím zůstává stereotypním a prý: "Hele, nech toho, jo? Nech toho. Hele, nech toho..." Učiněný kolovrátek. "Četli jste Mrtvé oči na Temži?" ptám se, přistupuji blíž a zasadím mu pecku, ale nestačila a Kyrí mě - vcelku snadno - dostává na zem, kde mě začíná i sugestivně škrtit. Chci ho sice ujistit, že debilem zůstává, ale nemůžu, protože mě stále škrtí, a z prachu zatím vstává Radek a začíná mě intenzivně kopat kamsi do sleziny. Jen počkej, ty zmetku! Teď jsi mě teprve rozzuřil! myslím si. "Jen se k tobě dostanu, zmrzačím tě!" A rádoby chytře předstírám hotovost. Ba mrtvost. Co udělá Kyrí?
Skutečně mě pustí. Pako! Seberu se, ale Jiřík mě drží. "Hele, neblbni, nech už toho..."
Jenže Radek provokuje pomyslným červeným hadrem, tak tumáš lepanec! A znova mě sejme Kyrí. Jsem... Odvahy dost, rozumu prost. Ale Jiřík se za mne staví, to je kamarád! A kvalifikovaně mu podráží "haksnu" a bastard putuje do bláta. Nadává mi do krys a Radek se zatím souká z kaluže: "Vy zmetci, vy prasata! Počkejte!" Nemotorně vstává a je to medvěd. Chce mě znova povalit, chytá mě, tahá mě za přerostlé vlasy, odstoupí a zase po něm seknu. "Mizero!" chroptí, už ale skoro nemůžu. Tu někdo: "Bacha! Fízlácí!" A slyším motor.
Rozprchneme se jako vážky. Nesalutuji, ale... Veřejná bezpečnost projíždí. Hluboce se klaním madam! Ale utíkám. "Jirko!" A on: "Dyť jsi zpocenej jak dvířka vod chlívka!"
"Možná. Ale to jsou idioti, co? To jsou kreténi." Oddechuji a až po chvíli říkám: "A to bych, Georgi, moc rád věděl, koho takovýdle blbečci volí ve Zlatym slavíku."
Jirka: "Nikoho."
"Myslíš, že nikoho?"
"Ne. Ti nehlasujou."
A já: "Smradi pražský!" "Nepřeháněj!" "A proč ne? Ten parchant snad byl ze Žižkova." A dal mi takovou, že mi teče červená. Bú! A bolí mě plomba, již mi nedávno umrtvovali arzenem. A proklínám Marceliny nápadníky. Míříme na Strahov, na koleje, ale... "Dostal jsem z toho docela žízeň!" mumlám.
"Jo? Tak víš co? Zajdeme na dvě."
Už nastupujeme do autobusu, ale co to? Hned na první zastávce přistupuje povědomá dívčina. "Marcelo!"
Safra! Ale není sama. Se dvěma dalšími kluky. Bude se všechno opakovat? A do skonání světa? Vodí je na nás schválně? Takoví jsou ženy? Ale ne! Poznávám Pavla Zahajského a padá mi kámen ze srdce. Náš dobrý kamarád a spolužák. Ale kdo je ten druhý?
Aha! Jára Frič! "Kde se tu berete?"
"Jedeme s Pavlem na petřínskou hvězdárnu."
"A můžeme s váma?"
"Zrovna jsem ti to chtěl, Ivoši, navrhnout," sype se z Járy. "Jestli nemáte nic lepšího na práci?"
"No, to sice máme, ale pro jednou." Jsem bohorovný jako Budha. "Hele, a nemá tam dneska bejt Jirka Grygar?"
Pavel: "To je jeho svět! Ale bohužel tam byl už včera. Skvělej!"
"A tys tam byl taky, Járo?"
Vrtí hlavou.
"A kde ses coural?"
"Ále, na Florenci, měl jsem tam nějakou práci."
"A jakou?"
"Byl jsem se tam napít."
Vedle stojící Marcela se probouzí, a tak se ptám na ranaře, ale dostává se mi jen této strohosti: "Ále, to byli Radek a Kyrí s Mojmírem. Voni jsou pitomí."
"Aha. No, tak je pozdravuj... Až je zase potkáš. Jo. A vyřiď jim, že jsou moc prima kluci."
Marcela se s úlevou(!) směje. Půjde taky na hvězdárnu? Kouká spíš na hodinky a... "Ne, kluci, já už měla být dávno doma, ale toho Nohavicu bych si, Jirko, někdy ráda poslechla..." A pohlédne k němu skoro úpěnlivě. Jiřík: "Pojď s náma...!" A Jára: "Bude tam i Alžběta a Doubravka!" Ty totiž Marcela zná, jenže...
"Když mi spolu moc nemluvíme."
Ale George se nevzdává: "Ale no tak, Marcelko, neblbni." A dokonce se jí dotkne, jenže kráska jest rezolutní a prý: "Tak zdar!" A my všichni vroucně: "Tak ahoj." "Ahoj, kluci!" A autobus zastavuje.
Já (zničehonic): "Ale počkej ještě, Kleopatro... Víš ty vůbec, jak pekelně nás kvůli tobě zmasili? A ty bys nás teďka zradila? Přece jseš kamarádka, ne? Anebo zrádkyně?"
A najednou mi kupodivu pozorně naslouchá a trochu se na mne i dívá, i když pokradmu, a pak vám odevzdaně praví: "No, tak já holt tam s váma půjdu!"
Není nad zásadovost a důslednost. A já: "To jsem věděl hned..., že jsi i chytrá."
"I?"
"A hezká. To je ale samozřejmost, ne?" A jdem, ale proč dál pěšky, to snad ví jen pán Bůh nad Prahou a kdo to ví, kdo ví, kdo ví, co se může stát, zpívám si v duchu písničku z Hitchockova filmu. A uprostřed Karlova mostu sedí pod lucernou další dva maníci s kytarami. Okolo stojí půlkruh posluchačů a Marcela prý: "Jú! To... To je přece Jarek! Jarek Nohavica!"
"A hraje hity Zelenáčů, co, ty chytrá," zchladím ji. Není to on.
"Tak je to Vysockij!"
Je to prostě jen malá česká country, ale i to tenkrát... "Ty vole, Ivoši, to je ňáký podezřelý, ne?" šeptá mi Jiřík. "Co to dělají?"
"Zpívají."
Jára Frič: "A borci, co?" Ale jde radši dál! Nezastavuje se a jiné hvězdy na nebi ho lákají. Stůj. A táhnu Járu zpátky a stojíme pod Svatým Ivem a tady už není Bronx a přistupuji ke kamennému zábradlí a plivu do Vltavy. "Grygar počká."
Vtom se za našimi zády zastaví i zelený příslušník VB a naslouchá jako Velký Bratr a pozoruje cvrkot. Jeden z těch kluků ale už vzápětí přestává drnkat. Jenomže... Odvážně vyzývá lidi: "A teď na přání!"
"Hudku!" bafne někdo.
"Ne, to mi nehrajem!" Emigranta, šlo by dodat... A kytarista nespouští oči z kytary a ví o policajtovi, ale ten se otočí. Zvolna odchází na Malou Stranu a Jiří do mě teprve rozechvěle strčí: "Ivo! Ať zahrajou něco od Ringa, ne? CO? Tak řekni něco." A bere Marcelu za ruku!
Kluci s kytarami se mezitím otáčejí po našich hlasech, zatímco zbytek půlkruhu zůstává jaksi zaražený. To my ne. Kypíme energií a je to znát a ti kytaristé prý: "Tak ale vážně! Koho chcete?" A upírají oči na Marcelku, která se zeptá: "Pražákům, těm je tu hej?" A směje se! Což je taky písnička od Ringo Čecha, že, nicméně... Ach jo! Ale beru už věc za svou a prý: "Dejte něco od Nohavici, ne? Umíte přece Nohavicu..., ne?"
"To umíme. Ale co?"
"Váňu."
A půlkruh skanduje: "Vá-ňu! Vá-ňu!... Jarka!"
Hrají ho. Hrají. A tak jsem zradil Ringo Čecha! Anebo snad nezradil?