27.5.2022 | Svátek má Valdemar


VZPOMÍNKA: Čtenářem po vzoru Aleše Kovala

10.3.2022

Překladatel, spisovatel a editor Aleš Koval (*1953) je významná osobnost našeho a polského sci-fi fandomu, persona známá z televize, rozhlasu i conů. Jeho úvaha otištěná časopisem XB-1 č. 12/2021 mě právě inspiruje k obdobnému zamyšlení. Autor totiž přímo kouzelně vylíčil, jak jeho interes o science fiction prostupoval a dodnes prostupuje zájem o literaturu obecně, které každopádně dá přednost před špatnou fantastikou. Nu, měl jsem to podobně.

Jako dítě já ctil „Julíka“ Verna, a to tak, až to dnes nechápu. Soutěžili jsme se spolužákem Václavem Chýlkem o to, kdo přečte víc verneovek, a že jsme je louskali nějak poctivě. Tehdy jsem ale ještě nerozlišoval, která z nich je fantaskní a která „pouze“ cestopisná: celkem se mi nakonec líbily skoro všechny. Měl jsem sepsané jejich názvy a nad nimi dlouho sníval. Ale sehnat všechny ty verneovky nebylo tenkrát, počátkem let sedmdesátých (jsem ročník 1964), ještě možné. Ostatně, Ilustrovaný zeměpis Francie nakoupíte česky ani dnes.

Bazar zlých snů

Naštěstí jsem začal objevovat i jiné autory a jedním z iniciačních momentů se stala Karavana Vlak do pekla. Doporučila mi ji maminka a ne možná všechny, ale většina povídek zde přítomných mě uhranula. Druhou nohou jsem do science fiction zabrousil Strojem času, Neviditelným, Prvními lidmi na Měsíci a dalšími díly H. G. Wellse i včetně ohromujících Povídek s X. A konečně přišla i teoretická kniha, která mě definitivně a na roky a roky přibetonovala do rájů sci-fi. Stvořitelé nových světů. A konkrétně přítomný tu text Iva Železného. Kulil jsem nad ním oči a žasl. Ivo totiž napsal stručné, přesto perfektní dějiny žánru. Hned jsem chtěl všechny ty knížky přečíst.

Připojily se k nim brzy i četné české, to když jsem přelouskal Neffovo Něco je jinak. Z důvodu, který teď už nechápu, jsem si byl v té éře žití jist, že chci literaturu dělit právě takto. Na fantaskní alias zajímavou - a na zbytek pro snoby. Ne že bych tedy v onom zbytku neviděl spousty prima knížek, to bych zase lhal, ale byly to tehdy knihy většinou dobrodružné (Altsheler), dětské (Klimentovo Dobrodružství s větrníkem), horory (jichž bylo minimum) a detektivky. Těm jsem propadl po četbě Škvoreckého Nápadů čtenáře detektivek a staly se okamžitě druhým oborem mého zájmu. A tak u mě doma vznikaly paralelně dvě kartotéky. Červeně jsem psal na lístečky jména jako John Dickson Carr a Arthur Conan Doyle a žlutě jsem vyznačoval Asimova, Clarka, Trosku...

Dlouho jsem také byl zaujat definicí sci-fi i definicí fantastiky jako takové. Dnes to už nechápu. A snad nejsem sám. I Ondřej Neff teď říká, že sci-fi je jen to, co je jako sci-fi už psáno. Míněno. Ale zamyslíme-li se nad touto filištínskou definicí, ani ona uspokojivá není. Jak totiž můžeme zpětně vědět, jak to dávní autoři mínili? Co chtěli a plánovali psát? Nevěděli to přece často sami!

A s Alešem Kovalem bych tudíž přitakal tomu, že nemá smysl se tím problémem zaobírat. Chm! Ale to vysvětlete chlapci dorůstajícímu na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých. Tenkrát jsem přečetl i špatnou knihu Dědic Robinsonův od André Laurieho a v prvním momentě ji bral jako dobrodružnou „blbost“ - a nic víc. Chybou knihy je už to, že je tu extrémně slabý padouch. Kladem, že finální scénu lze označit za předobraz Maxmiliána Drápa - a toho, jak byl na půdě jednoho činžovního domu nalezen Rychlými šípy. Má to ovšem háček. Obdobnou povídku napsal i Conan Doyle! Čerpal tedy Foglar z Doyla či Laurieho? Možná to jednou vypátrá nějaký skalní foglarovec! Já se obíral „onačejším“ problémem. Není Laurieho blbost taky sci-fi? No, jo! Vždyť… Žádný takový ostrov, jaký se tu líčí, a na kterém našli v jeskyni Robinsona, an ještě drží brko u kalamáře, na mapě světa není.

Tak to vidíte, k čemu až dospěly mé úvahy. Takhle bráno, by fantaskní musela být skoro každá kniha. Kapitán Korkorán tedy určitě. Všude přece mají beletristé nějakou tu licenci. Usurpují si na licence práva. Ale je realitou, že jsem sci-fi dlouho, dlouho četl přednostně, ba že jsem kvůli ní zradil i část detektivek; s výjimkou těch o vraždách v uzavřených místnostech. Ty psal hlavně John Dickson Carr. To realita mě zato dlouho nudila a často ještě nudí.

Neměl jsem na to ale patent. Současně jsem potkával ženy i muže, kteří naopak vynechali z rejstříku sci-fi. Zprvu jsem to nechápal. Dnes už vím, že se jim realistické knihy četly snáz. S nimi byli v normálním, svém světě, kde se něco zábavného či zajímavého dělo, ale na představivost nebyly kladeny bolestivé nároky. Mně se to zdálo málo, takže jsem dlouho nepřečetl ani toho Saturnina. Ale třeba Tři mušketýři a Tři mušketýři po dvaceti letech, to mě pohltilo.

Pan Aleš Koval vypráví zprvu chronologicky a dokonce vzpomene dětskou poezii, jak ji uměl jako kluk. Mluví o Hrubínovi, o Němcové a Bohumilu Říhovi; a jelikož je pouze o nějakých deset let starší mne, četli jsme zprvu to samé. Často tytéž pohádky, Verna a jen ta Plutonie mi unikla. Ale taky jsem jako on propadl Válce světů, i když já jenom v krácené verzi časopisu Pionýr. Knihu jsem totiž dlouho nikde nemohl sehnat.

V další části textu Koval ustupuje od chronologie a uvažuje nad knihami, které do sci-fi obyčejně neklademe, ač tam náleží. Jsou to třeba dystopie (My), řada děl Karla Čapka a jistěže i Kafkova Proměna. Na tu Koval sice neupozorňuje, ale jednou to udělal Neff. Udělal, ale nic to nemění na tom, že je Proměna prvořadě metafora. Máme rádi člena své rodiny, ale láska se vyčerpává. U otce jí bylo málo od začátku. Víc jí měla matka, ale taky „odpadne“. Tak hrdinovi zbývá sestra (taky ji mám), ale i ona nakonec zradí a je ráda, když proměněný umře. Oddychne si. A rodina může na procházku. Do přírody. Břímě je pryč. Ale city odumřely ještě před zesnulým. Jen kvůli jeho vzhledu? Ano. Byl Kafka sadista jen proto, že to celé prý psal se smíchem, anebo by byl sadista, i kdyby tvořil s tváří zakaboněnou? Ale to jsme odbočili. Zpět ke Kovalovi. Připomíná i knihu Jitro kouzelníků, které nám objevila řadu autorů. Jemu třeba Lyttona, Meyrinka, Borgese, Maupassanta. Je dnes - v čase Wikipedie - až neuvěřitelné, kde všude jsme jména nových zajímavých autorů lovili na háček. Třeba já si vzpomínám, že to byl Ludvík Souček, v jehož díle jsem prvně narazil na jméno Ambrose Bierce. V Jitru kouzelníků mě zase velmi zaujal Arthur Machen. Člověk si vůbec z mládí hodně pamatuje. Spolužákem ve čtrnácti na gymnáziu mi byl Pavel Čížek, dnešní zastupitel, který mě jednou s uvolněnou samozřejmostí upozornil, že existují jacíci Jakub Deml a Ladislav Klíma. A že stojí za přečtení. Tedy jejich díla. Hm. A že to asi nebude sci-fi jako kovaná? Bylo mi to putýnka - a dělal jsem dobře.

Aleš Koval připomíná i trilogii hororových antologií, ve kterých představoval povídky režisér Alfred Hitchcock. I já je četl slovensky, jinak to totiž nešlo, nicméně po převratu se vynořila trilogie v češtině. Ale pozor, závěrečné, delší prózy v ní nejsou. Takže chybí i celý Wyndhamův horor o netvorech z hlubin oceánu.

Trochu neuspořádané Kovalovy úvahy mě před pár dny nadchly (XB-1 odebírám a mám i všechny Ikarie) a připomněly mi knihovnu kamaráda Václava Grubera. Také Vašek patří k fandomu, ale nakonec knížky doma v knihovně srovnal podle abecedy a úplně bez ohledu na žánr. Udělal, řekl bych, dobře. Není totiž podstatné, do jaké škatulky kniha náleží, ale podstatné je, zda je dobrá. Dnes už to vím a jednoduše čtu „napříč“ a takřka vše, i když třeba bigglesovka-román, to je pokaždé znovu nad mé síly. Dnes. A bylo to nad ně i v čase mého mládí. Protože je to brak.

Část těch románů možná William Earl Johns ani sám nenapsal a i Ondra Neff se svého času podivoval, jak to může někoho bavit. Oproti tomu takový Hornblower (muž moří) je zajímavý. Parádní. A je to skutečná literatura. Konečně ho teď začali opět vydávat!

Závěrem bych rád upozornil, že literární badatel Michal Jareš nedávno dokončil vědeckou práci o cliftonkách (z nichž některé jsou taky sci-fi), přičemž její součástí budou relativně podrobné obsahy všech sešitků (a že nebylo jednoduché je dohledat, Michal psal dokonce i mně). Kniha vyjde někdy v polovině roku 2022 a moc se na ni těším. Četba cliftonek, ba i těch scifoidních, mě sice nikdy nebavila ani za mák, nicméně zhutněné a komentované si to proštuduju zatroleně rád!!! Hledání ztraceného času ale nadále nemám v hledáčku. A co ty, Aleši Kovale?

Kresba: Ivo Fencl



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!