21.10.2019 | Svátek má Brigita


VZPOMÍNKA: Corona ferrea

18.9.2019

Tuhle dvojici slov jsem zadal do vyhledávače, odkud na mne vyhlédlo pár hotelů v Itálii. Ty jsem nehledal, pravá informace se mihla mezi tím. Za slovy v nadpisu se skrývá železná koruna Langobardů, vzácná středověká památka a významná církevní relikvie. Obroučka zdobená smalty a drahokamy má na vnitřní straně údajně jeden z hřebů Kristova kříže. Po staletí sloužila ke korunovaci panovníků Svaté říše římské, roku 1355 ji měl na hlavě také Karel IV. Chceme-li ji vidět, musíme vážit cestu do Itálie. Nevím, zda se vystavuje, je chována v Monze, ale pokud jde o cestu, není to žádný problém. Dnes.

Moje vzpomínka se však vrací do jara 1969, do doby, kdy byly hranice našeho státu přece jen nakrátko poněkud propustnější, než tomu bylo předtím a také po léta následující. I když dráty nabité elektřinou, strážní věže a pohraničníci s ostře nabitými zbraněmi pořád zůstávali. Tohle líčení je určeno především mladší generaci, která může občas slyšet od té starší, že „za nás to bylo lepší“. Sám to občas rovněž řeknu, spíš v narážce na to, že jsem byl o půl století mladší. Je nemilé, když svůj věk můžeme srovnávat se zlomky století.

Na zmíněném již jaře jsme bratr a já plánovali cestu do Itálie. Ono to začalo už na podzim předchozího roku, protože tehdy si taková příprava nezadala s úsilím, jaké kdysi vynakládali cestovatelé vydávající se do neprozkoumaných kontinentů. Itálie byla sice prozkoumaná, ale úřední stránka cesty byla plná temných stezek. Taková civilizovaná džungle. Potřebovali jsme především výjezdní doložku, doklad vydávaný úřadovnami ministerstva vnitra, kde stálo, do kterých států je nám povoleno vycestovat. Kam všude, od kdy do kdy. Ale přece jen to šlo, později už zas vůbec ne. V roce 1969 stačilo pozvání z ciziny, tedy od občana cizího státu, přičemž bylo obvyklé, že byl ze státu, který byl jedním z cílů cesty. Zvoucí tím na sebe bral do nemalé míry zodpovědnost za pozvaného, třeba pro případ nemoci. Už nevím, jak dlouho trvalo vyřízení této doložky, ale na počkání to nebylo. Navíc také, nemuseli jsme ji dostat.

Ale byla tu, pozvání bylo z Německé spolkové republiky, kde jsme chtěli cestu začít. Přesněji museli. Nejen proto, abychom poděkovali za pozvání, hlavně z příčiny ryze praktické – měli jsme tam peníze na cestu, což nutno rozvést. Naše tehdejší měna nebyla směnitelná, valuty, tedy měny západních států, se obvykle kupovaly na černém trhu. Je to zajímavé jazykově – když jste řekli „valuta“, sotva koho by napadl sovětský rubl. Samozřejmě nákup valut v bance na soukromou cestu možný nebyl.

S bratrem jsme neměli patřičné nadání, o kontaktech na černém trhu nemluvě. Navíc to nebylo úplně bez rizika, přesněji šlo o činnost oficiálně protizákonnou, nicméně hojně provozovanou. Zvolili jsme cestu výdělku, pravda, také ne úplně v pořádku. Oba jsme pracovali pro americký Chemical Abstracts Service. V tehdejší předpočítačové době shromažďovala univerzita v Ohiu neustále všechny vědecké práce o chemii uveřejněné v odborných časopisech, a stručné anglické obsahy, abstrakty, vydávala každý týden jako obstojně tlustou knihu. Bylo potřeba zpracovávat, abstrahovat texty z různých jazyků, takže pro ulehčení měla tato univerzita spolupracovníky po celém světě, kteří četli práce v jazycích, jimiž vládli, psali anglicky jejich obsahy a posílali je do Ohia. I my dva jsme dostávali xeroxované texty v češtině, slovenštině, ruštině, ukrajinštině a polštině, prostudovali je a vytvořili anglický abstrakt. Musel být krátký, nejvýš deset řádků, přičemž honorář byl tři americké centy za řádek. Američané se omlouvali, že je to symbolické. Pro ně ano, pro nás ne. Dolarový účet v bance jsme také nesměli mít, takže peníze šly právě našim známým do Spolkové republiky. O patnáct let později se mne na tuhle činnost ptali při výslechu na Státní bezpečnosti. Zajímavé, že tak pozdě. Ale věděli o tom.

Výjezdní doložka byla, peníze rovněž, zbývala víza. Také už to asi není známé, ale byla víza na jedno překročení hranice, tedy tam a zpět, víza umožňující vícenásobný vstup, a též tranzitní, na průjezd daným státem, mám dojem, během osmačtyřiceti hodin. Zmíním se jen o prvním vízu, německém. Spolkovou republiku zastupovalo obchodní zastoupení ve Štěpánské ulici v Praze. Abychom měli vůbec šanci požádat o vízum, přišli jsme kolem čtvrté odpoledne a postavili se do fronty, v tu dobu už dost dlouhé. Čekala nás celá noc. Naštěstí jsme měli auto, ojeté, dvanáct let staré, které nás mělo vézt na cestu. Teď posloužilo jako ložnice. Jeden stál ve frontě, druhý se pokoušel spát v autě. Byly to doby, kdy se dalo ve Štěpánské snadno zaparkovat (pak že dřív nebylo lépe, ale kdo měl auto, byť ojeté). Druhý den jsme přišli na řadu někdy dopoledne, klíčové bylo, že jsme vízum dostali. Už nevím, za jak dlouho. Další fronty byly na rakouském, švýcarském, i tam jsme měli namířeno, a na italském velvyslanectví.

Vše bylo pohromadě a mohli jsme vyrazit, v červnu 1969, autem plným konzerv. Tehdy se říkalo „s českou konzervou na konec světa“. Ty zásoby byly nezbytné, museli jsme počítat s náklady na benzín, třebaže byl tehdy levný (zas něco, co bylo lepší). Mohu dnes prozradit, že na třicetidenní cestu, pečlivě rozplánovanou na každý den, jsme měli dvě stě dolarů. To byly naše honoráře za několik let práce pro Ohio State University.

A pak jsme se jednoho podvečera ocitli v Monze. Plánpředpokládal pokud možno zhlédnutí železné koruny, jinak snad podívat se na slavný okruh. Vstoupili jsme do chrámu San Giovanni Battista, tedy svatého Jana Křtitele, podvečerní mše zrovna končila, a zeptali jsme se jednoho pátera, zda lze vidět železnou korunu. Otázka, dnes s odstupem desítek let opravdu nevhodná, pošetilá. Odpovědí bylo strohé „no possibile“. Překladu nebylo třeba. Takže vzdát to po takovém úsilí? Vydali jsme se přes náměstí do budovy, kde erb nad vchodem zvěstoval, že je to arcibiskupství. Jen doplním, že náš cestovní oděv tvořily džíny a barevná košile, tedy nic společenského.

Starší muž v černé sutaně nás vlídně přijal, vyslechl prosbu a zeptal se, odkud jsme a také čím jsme. Takže dva postřehy. Tehdy mělo Československo dobré jméno, také samozřejmě v souvislosti s okupací „spřátelenými armádami“ v předchozím roce. Dále, příslušnost ke Karlově univerzitě, kde jsme oba působili, měla efekt klíče otvírajícího i dveře zdánlivě nedobytné. A konečně třetí postřeh – ten muž nám prostě věřil. Pravil, abychom šli do chrámu, kde nám relikvii ukáže monseigneur Petrelli. Byl to týž páter, který nás odmítl. Teď byl srdečný a komunikoval výtečně německy.

V postranní kapli zšeřelého chrámu, kde svítily už jen slabé lampy v postranních lodích, se před námi otevřela malá dvířka na oltáři a vyjela lesklá stříbrná deska osvětlená silnými žárovkami. Ležela před námi železná koruna Langobardů. Vybavuje se mi atmosféra chvíle, když v přítmí zářila jednoduchá obroučka, která měla takovou minulost. Nezapomenutelný dojem. Možná to znáte – významný předmět, který můžeme vidět na četných vyobrazeních, ne-li dokonce v přesné kopii, jako je tomu u naší královské koruny, najednou spatříme ve skutečnosti. Kolik panovníků mělo tu korunu na hlavě, jak významná byla. Vzpomínám dodnes na ten pohled a také na to, co všechno jsme pro něj museli udělat. O to byl ten dojem silnější.

Corona ferrea

Corona ferrea



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.