"Tohle je, pane Fencle, úplně normální. To se prostě stane, když člověk moc čte. Pak začne tušit stíny úplně všude," napsal mi pan Quasimodo pod článek Sedmdesátka Rychlých šípů (3. 11.), v kterém jsem tyto slavné Šípy vystřelil až do souvislosti s André Lauriem.

V podstatě má Quasimodo (což je ovšem nick) pravdu, až snad na to, že moc nečtu.

A nejen to, ani jsem nikdy moc nečetl.

2.

Ještě přesněji řečeno: znám celé habaděje (tvar zřejmě vytvořený O. Neffem) lidí - i včetně své vlastní matky, kteří toho nahltali daleko, ale daleko více, a to už od dětství.

Já však ne. Tři mušketýry, o kterých jsem tuhle přednášel na Miniconu, ty jsem četl dlouho, zvolna... a celé měsíce.

Hodně jsem taky pročítal Stevensona, dejme tomu, verneovky..., ale nepřečetl jsem od těchto svých "nejoblíbenějších" zdaleka všechno a... A jaksi to čeká a čeká na policích knihoven dál.

Opakovaně jsem sice četl Edgara Allana Poea, ale když se před deseti roky objevily nové jeho povídky v češtině (Krajina stínů, Aurora, 1998), sice jsem okamžitě vyklopil 275 korun, ale dodnes nepřečetl zde usazené povídky jako Jak se píše do časopisu aneb Petr Tůdle anebo Kterak psáti článek pro Blackwood či Literární život váženého pana TentA Nonce. Ani očima je nepřelétl. Nějak jsem se k tomu zkrátka nedostal. A mám vše, naprosto všecičko od Stephena Kinga, a že jsou to už metry knih, ale vše to nadále neznám. A tak bych mohl pokračovat do nekonečna a nečetl jsem ani všechno od nedávno mnou propíraného Michaela Crichtona.

3.

Na druhé straně.... Ano, v dětství jsem četl velmi pečlivě a ohromovalo mě... kdeco.

Scénu ve Třech mušketýrech, kdy se pokusí d´Artagnana zavraždit, jsem například pročítal opakovaně - i se zvláštním zalíbením. A podobná místa jsem takto měl schovaná hned v celé řadě knížek. Ale že bych svazky hltal po desítkách? Ne.

A neomlouvá mě ani to, že se psala sedmdesátá léta, ba právě naopak. Televize byla černobílá a vysílala pouze pár hodin denně. Video ani DVD neexistovaly. Natož pak internet. Ne, už to nebyla (v tomto směru) tak pustá doba, jako léta padesátá na Slapech, na která zde na Neviditelném psu vzpomínal Ondřej Neff, ale... Ani já zkrátka nežil v Praze a vlastně jsem četbou nevědomě vyplňoval prázdnotu. Pravda, a to také uznávám, jest to i jeden z obecných smyslů četby vůbec...

4.

Než jsem se tomu "vyplňování" naučil, tak mě ale, chvála pánu Bohu, potkalo i to štěstí, že mi bylo předčítáno.

Asi nejčastěji babičkou, ale několikrát se toho později ujal taky otec, což mi utkvělo nejvíc.

Přečetl mi pár nejznámějších pohádek Tisíce a jedné noci, například, pár Petiškových bájí a postupně i nejméně čtyři své oblíbené knihy: Kapitána Korkorána, Tajuplný ostrov, Záhadu hlavolamu a... Stínadla se bouří.

Čtení neprobíhalo najednou, ale po částech, po večerech. Tedy na pokračování. A to bylo napínavé.

Těšil jsem se vždycky, jak to bude dál, a zvlášť obě Foglarovy knihy mnou naprosto pronikly. Díky tomu. Otec totiž četl mně a sestře (o dva roky mladší než já) každý večer jen pár kapitol a další večer zas jen pár – a zas. Až jsme se dostali na konec každé z knih. Ne, nic lepšího bych vám nemohl přát, kdybyste tedy byly mnou.

5.

To čtení na pokračování pak ovšem "potkalo" i mne osamělého s písmenky, a to hlavně díky měsíčníku Mateřídouška. Jak to?

Měsíc co měsíc se tady od září roku 1970 objevovala (i když krácená) Pipi od Astrid Lindgrenové... a hned v dalším ročníku (1971-72) Karlík a továrna na čokoládu.

Ne, nemyslím, že jsem kdy zažil větší fascinaci, než když jsem se probíral takto pomaloučku Dahlem vytvořenými stránkami... A i ještě dnes mi tahle vcelku prostá kniha připadá jaksi... velice rozsáhlá a pamatuji si veleživě většinu detailů (filmy to nepřekryly). Hrdinové mi utkvěli v paměti hluboce, i když i díky Malákovým ilustracím, a Karlík a jeho dědeček mi vyloženě přirostli k srdci. Ne, na Roalda Dahla nedám již od svých sedmi let dopustit, byl to génius, byl a je, a oslovil mě jako... Jako jenom málokterý dětský autor. A pak...

Hned v následujícím ročníku (1972-73) Mateřídoušky vycházeli tzv. Holodranci od Rusa Jurije Darina (i když v úpravě Ivany Malé), což... Což, ano, byla nepochybná úlitba době, neboť se jednalo o jasnou agitaci pro vstup do komunistické strany. A je sice i pravda, že jsem "stárl" a už zřejmě tolik nevnímal, přesto však stále vnímal až dost, a přece... Holodranci naprosto nezabrali a taky následující školní rok (1973-74) uveřejňovaný Ukradený orloj od Hany Doskočilové není podle mne moc dobrá knížka.

Ačkoli jsem ji totiž četl stejně jako Pipi a Dahla velmi, velmi pomalu i soustředěně, napětí bylo o dost méně a děj... nemá tah.

Ne, snad to přece není tak špatná věc, nicméně pro četbu na pokračování ano.

A pak?

Pak už jsem toho na pokračování nikdy moc nečetl, tedy vyjma kreslených seriálů typu Profesora Dugana (od roku 1973) anebo Pavouka Nephily (od roku 1975, obé v Ohníčku). A jistě, sice mě knížky bavily, například takových 451 stupňů Fahrenheita jsem vyloženě zhltl, s tím, co mi poskytla Mateřídouška a táta, už se to ale srovnávat nedá.

Díky tedy a vy jedni Švédi, poslouchejte. Když už jste neudělili Nobelovku ani Švédce Lindgrenové, ani Noru Dahlovi, nemohli byste ji, prosím vás, poslat aspoň tomu Bradburymu? Ještě dýchá.