V článku Nejlepší a nejhorší české filmy mého dětství jsem připomněl pár českých snímků svého dětství do roku 1982. Jak to bývá, následovalo u mě mládí a fotbal. Ale mezi osmnácti a pětadvaceti (1982-1989) jsem i tak poztrácel celé barely času civěním. A ne do zdí věznic; ale upozorňuji, že v následující vzpomínce nehovořím o televizní produkci, nýbrž a pouze o biografech. Do vzpomínek se i podruhé (a naposledy) nořím proto, aby mi žádný mladistvý buran netvrdil, že tu „byl“ do převratu „Orwell“ a propaganda. Ale ano, jenže taky…

Roku 1983 mi bylo devatenáct, odepsal jsem strýčkovi první auto a v ČSSR zfilmovali pod titulem Vrak a za angažmá Olgy Schoberové román Lloyda Osbourna a Roberta Stevensona The Wrecker. Kdo to držel na plátně? Mirek Macháček, Ilja Racek a zcela střízlivý Leoš Suchařípa. - I „čerstvé“ vraky bývají ke koupi, a to uvnitř mohou zapáchat. Ba zavánět hřbitovem. I smlouváte ještě v přístavní krčmě s bývalým kapitánem škuneru, ale už zradu cítíte. I on je úkladně zavražděn a loď přepravovala víc, než měl na seznamu. Poklad? Vrak se draží a kdosi neidentifikovatelný tlačí horentní nabídku k astronomickému zenitu, svolný „klopit“ hned pětkrát víc, než zněla vyvolávací nabídka. „A do-pa-ro-ma!“ Nezbývá, než se stát chlapem, najmout další loď, nabrat třeba i podezřelou posádkou (asi jako v jiném Stevensonově románu Ostrov pokladů) a plout a plout osahat dámu, která se zpola potopila.

Ale ukáže se, že osaháváte mrtvoly zrazených migrantů. Předloha stará sto let doznala změn a netočilo se v Pacifiku, kde žil Stevenson, ale u Černé moře. „Film roku“ výsledkem není, avšak ani Svěrákova a Uhlířova (hudba) adaptace Werichovy pohádky Tři veteráni, již ještě před smrtí rozpracoval Jiří Brdečka a kde zazní Není nutno, není podle mě ničím světoborným. V titulních rolích sice pějí Mistři Somr, Čepek a Hrušínský a hrají tu Lasica/Satinský, Kopecký, Lipský, Štibich, Hálek a cimrmanovský Jaroslav Vozáb, nicméně… I Svěrák dodatečně lkal nad svou rolí záludného ministra. Smazala to naštěstí titulní role v Jára Cimrman, ležící, spící.

Ale realizovaly se i méně obrozenecké projekty. - Adaptací Poeovy básně stal se skvělý Havran v panelovém domě - s jednou z nejpřekvapivějších kreací Petra Nárožného v celé jeho kariéře. Vznikly taky Slavnosti sněženek (nešťastný cyklisto Hanzlíku!) a Sestřičky podle Branaldovy Vizity. Sám jsem však opakovaně chodil do kina Blaník na Lasicou si „přivlastněný“ film Samorost. Slovenský herec tu totiž nemá titulní roli a jeho samorostlou dcerku hrála dnešní choť našeho izraelského velvyslance. Ve třetí hlavní roli konkuruje Lasicovi „sám“ Jiří Císler. Byl ještě na vrcholu a několikrát zpívá. Z paměti už nedostanu třeskuté finále toho filmu, kdy „intelektuál“ Lasica ztratí nervy, zabarikáduje se před světem“ ve své venkovské chalupě a oknem ve štítě ohrožuje lidstvo flintičkou, jako by znovu vypukla druhá světová válka.

Za kvalitní film roku 1983 lze označit i Pasáčka z doliny alias Vláčilovu adaptaci knihy Ladislava Fukse - o dětství Julka Fučíka. Co ale má ten příběh s pozdějšími Julkovými osudy společného? Skoro nic. A sám Fuks tvrdil, že se v „materiálu“ našel. To dokládá i jeden z vícera jeho životopisců Jan Poláček.

Adaptován byl tehdy také Páralův Katapult a nikdo nepochybuje o tom, nakolik tu jsou Jiří Bartoška a Kateřina Macháčková sexy. Film však nedosáhl kvalit předlohy. - Opak lze říct o Věře Chytilové a jejím Faunově velmi pozdním odpoledni, kde září Leoš Suchařípa, ač Brdečkova předloha je průměrná. Režisérka a Leoš S. ji povýšili a s nimi nezapomenutelná Libuše Pospíšilová nebo František Kovářík. Byla to jeho poslední role. A filmové katastrofy´83? Např. Rychmanův snímek „Babička dobíjejte přesně!“. Sice se v hlavních rolích objevili co manželé Daniela Kolářová a Jiří Lábus - a někdo se zasmál, že je elektronické babky občas nutno napojit do zásuvky, ale výsledek „dojel“ například i na scénu s oběšenou kočkou. I co! Pořád lepší než „nuda roku“ Putování Jana Amose. Na to chodily jen školy.

Napřesrok však „Cimrmani“ adaptovali Vraždu v salóním coupé a roli, kterou obsadil pan Zahajský, psal pan Svěrák původně sobě. Smoljak měl nakonec jiný názor, i hádali se. Prý. A Svěrákovi to přišlo líto, ale na chvilinku, neboť se odreagoval filmem Co je vám, doktore? A Miloš Kopecký? V ten rok na sebe upozornil ve vážné poloze (Prodloužený čas) a milenku mu hrála Táňa Fischerová. Nicméně scénář Marty Kadlečíkové mi připadá trapný. Bez Kopeckého by neznamenal nic.

S Julem Satinským zato vznikl úžasný film Prodavač humoru, Krejčíkova adaptace Rážova románu. Ale i Zdeněk Troška byl na úrovni, a to jiráskovským Poklad hraběte Chamaré.

A můj vlastní film roku? Kupodivu to nebyla Láska z pasáže, ale truchlivá Kukačka v temném lese dle Dětí s cedulkou, které týmově sepsali textař Eduard Pergner a spisovatel Zdeněk K. Slabý. Nacistu v této Kukačce působivě ztvárnil ruský herec Oleg Tabakov.

Komediant se pro změnu stal šancí pro Oldřicha Kaisera a Jak básníci přicházejí o iluze pro neskutečně půvabnou modelku Adrianu Tarábkovou. Herečkou být ovšem nechtěla. A fiasko roku? Samozřejmě Atomová katedrála.

Napřesrok (85) byl dle Josefa Čapka (a Körnerova scénáře) Vláčilem stvořen precizní Stín kapradiny. A vznikl i výborný Skalpel, prosím. Svěrák se tehdy naplno věnoval sexu v Jako jed (stojí za vidění) a Já nejsem já zas až moc stálo na duu Kaiser/Nárožný. A nestačilo to.

Hledám dům holubí Věry Plívové-Šimkové mě svého času přitáhl spíš svou hudební stopou (fakticky tu hrál Pražský výběr), avšak kromě singlu mi po něm nic nezůstalo.

Experiment Eva je zapomenutý, nedoceněný film. A Pětka s hvězdičkou? Zdařilá, přesto nereprízovaná dětská komedie.

Roku 1986 vznikla pak Smrt krásných srnců či zdařilý Papilio: Milan Kňažko zasvěcuje do mnohého mladšího Filipa Renče. Kachyňovo Dobré světlo jste snad viděli, ale adaptace Daňkovy hry Dva na koni, jeden na oslu mě nezaujala. Zpětně mi pak připadá šílené, že jsem si nějaká čas pletl snímky Zkrocení zlého muž a Můj hříšný muž. Za vidění nestojí žádný. A jistě, vznikly taky snímky Vlčí bouda, Pěsti ve tmě (Marek Vašut boxerem v čase nacismu) a Pavučina, ale spektáklem roku by klidně mohla být kratičká Svěrákova Vesmírná odysea II, líčící trable báby, co se prodírá pustinou mezi dvěma paneláky. Jde navštívit kamarádku.

A je tu rok 1987. Co přinesl do kin, která tenkrát ještě nebyla multi? Třeba „klasiku“ Bony a klid (stačila mi jednou), kriminálku Černá punčocha (patří do téhož ranku jako Smrt stopařek a já se v tomhle ranku nevyžívám), neuvěřitelných Devět kruhů pekla (koprodukce s Kambodžou, kde vidíme i Lasicu, Kňažka či Schmitzera), Discopříběh (s nahým Hrušínským), Mága o Máchovi, jehož ztvárnil herec Kratina, ale i katastrofickou prohru scenáristické dvojky Ringo Čech/Petr Novotný Přátelé bermudského trojúhelníku. Konečně i pověstný film o nevybité agresivitě Proč? a Šaška a královnu, ale myslím, že nic nepřekonalo Nejistou sezónu. Už nikdy nezapomenu, jak jsme ji na maloměstě prvně sledovali v biográfku a že to bylo skoro konspirační. Přitom… Ten film protistátní nebyl. Dobrý ano. A už jen připomenu, že téhož roku vznikla krátká filmová adaptace jedné z nejlepších povídek všech dob Růže pro Algernon. Hrají Daniela Kolářová, Miroslav Moravec, Jan Faltýnek, Ladislav Gerendáš a v hlavní roli Jaroslav Kaňkovský.

Posledního roku před listopadovým převratem (1988) vzniklo 34 českých filmů, což bylo ještě spíš méně, vždyť roku 1981 jich bylo natočeno jen pro kina pětačtyřicet.

Už památný je snímek Dobří holubi se vracejí (bez komentáře) a jinak pověstným se stal Kamarád do deště. Kopytem sem kopytem tam je snímek o AIDS i úplatkářství, ale především o přirozeném lidském hedonismu. Psala i režírovala Věra Chytilová, do hlavních rolí obsadila Tomáše Hanáka, Milana Šteindlera, Davida Vávru a Jiřího Bartošku. Jako většina toho, čeho se tato dáma kdy dotkla, ani tohle její dílo nezastaralo; přesto bych vám spíš doporučil krátký film Co všechno chcete vědět o sexu a bojíte se prožít. Režíroval ho Jan Hřebejk, který mi dnes už imponuje méně, a obsadil Jiřího Ornesta a Jana Vodňanského; toho do role sexuologa. Jistě, jen o žertík, ale vidět byste ho měli. A víc?

Dík Lukáši Vaculíkovi, ale i Markétě Hrubešové se proslavil solidně zrežírovaný Kachyňův film Oznamuje se láskám vašim, odehrávající se koncem války. Skvělé a hororové je Prokletí domu Hajnů, jak Václav Šašek nazval adaptaci Havlíčkova Neviditelného (režie Jiří Svoboda). Tento silný román se tu dočkal adekvátního ztvárnění a Václav Šašek mi svého času potvrdil, že Havlíček je prostě jeho autor. Ale to víme všichni.

Psychologický film Evalda Schorma Vlastně se nic nestalo (do rolí matky a dcery obsadil Janu Brejchovou a Terezu Brodskou) vás zanese trochu menším počtem šílenců než předešlý a nestane se tu přitom málo. Příběh vymyslila překladatelka dostihových detektivek Jaroslava Moserová. A nesmí chybět fatálně dnes zapomenutá adaptace povídky Virginie Woolfové A Haunted House (Strašidelný dům). Sice je to záležitost jen pro dva herce, avšak na začátku a konci je doplní další dvě bytosti: prodavač lístků na nádraží (František Husák) a pes, který může být symbolem šílenství. - Toho roku vznikla i geniální parodie Pražská 5 (miluji zvlášť úvodní a závěrečnou sekvenci Směr Karlštejn a Na brigádě) anebo (rychle zakázaná) Herzova Straka v hrsti. Ty filmy už jasně signalizovaly, že budování socialismu po čtyřiceti letech končí. Už se mohlo stát objektem parodování a nikdo neměl energii a ani náladu tomu bránit. Komedie dle scénáře Františka Ringa Čecha a Petra Novotného Sedm hladových v té situaci nutně musela zapadnout, i když i ona končí symbolickým útěkem přes hradby zahrady; a když už jsme u všeho toho, co zapadlo, podívejte se na „film o filmu“ Dotyky s Nelou Boudovou a s Jiřím Pomeje. Taky za pozornost stojí. No, a aby mě nezabili fandové kapely Vitacit, připomenu dokonce snímek Horká kaše.

Nemohu však nepřipomenout ani „Lauferovy“ filmy Lovec senzací a Zuřivý reportér (už 1987), kde hrál Kische.

Rok 1989 sem zařazuji s rozpaky, vše šlo už jinými směry. Ale nelze pominout film o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze a nelze nepřipomenout, že Čapka tu hraje Abrhám, Olgu Scheinpflugovou Hana Maciuchová, Masaryka Svatopluk Beneš, Jana Drdu Tomáš Juřička, H. G. Wellse Ota Sklenčka, Vančuru Ladislav Lakomý, Poláčka Rudold Stärz, Basse Oldřich Slavík, spisovatele Edmonda Konráda Milan Klacek, spisovatele Langera Otakar Brousek, doktora Galéna Jan Kačer, dceru Thomase Manna Eriku Monika Švábová, malíře Kupku Bořík Procházka, spisovatele Julese Romainse Jan Kraus a doktora Steinbacha Petr Svárovský.

Vznikla toho roku i komedie Vrať se do hrobu a komedie s Milanem Lasicou Vážení přátelé, ano, vystihující dobře poměry. Dále vznikla adaptace Páralových Muk obraznosti (scénář psal opět Václav Šašek) a film Něžný barbar o Vladimíru Boudníkovi, jehož hraje Boleslav Polívka, aby Hrabala představoval Menzel (jeho dvorní režisér) a Egona Bondyho Arnošt Goldflam. Zajímavé je, že oba posledně zmínění (míním Hrabala a Bondyho) tehdy ještě žili.

Když nyní pominu pár dětských filmů (hlavně Můj přítel d´Artagnan a Poklad rytíře Miloty), dostanu se k Času sluhů. Tento film je podle mě přeceněn, anebo byl přeceňován ve své době. Přesto se naň podívejte. Irena Pavlásková tu režírovala vlastní scénář a obsadila Ivanu Chýlkovou a Karla Rodena, Evu Holubovou, Vilmu Cibulkovou, Hanu Čížkovou a Věru Křesadlovou, ba dokonce Bolka Polívku. Tyto moderní Nebezpečné známosti (film o manipulaci) stojí přece jen za vidění a zamyšlení.

V roce 1989 vznikl i film Divoká srdce, sestávající z povídek o Puškinovi (Marek Vašut) a Casanovovi (Boris Rösner). V obou případech se děj točí okolo soubojů.

Nezdolný Otakar Vávra mezitím zfilmoval Kratochvílův román Evropa tančila valčík, a což o to, ale já se zaměřím na dva jiné pokusy. Je to skvěle obsazený Konec starých časů Jiřího Menzela (podle Vančurovy knihy), jenž stojí na skutečnosti, že mnohdy i jen charisma spojené s odvahou šťastně vítězí (a oklame hlupce). A Kachyňa, jehož můj přítel Boris Jachnin vždy vynášel do nebe? Adaptoval novelu Vladimíra Kučery Blázni a děvčátka. Jistě i proto, aby přiblížil Žižkov let padesátých, jak ho i sám pamatoval, takže bezprostředně vnímáme očima třináctiletého. Ten se posléze postaví otci, ač ten to s ním myslí dobře, a uteče do skrýše u trati. Osudově se sám ujme uprchlíka odjinud, z blázince, což končí primitivovou zbytečnou smrtí pod koly vlaku. Pitoreskní atmosféra čtvrti s mnoha figurami, do které je dočasná syno-vzpoura vložena, je dokonalá – a „za mne“ tedy dva nejlepší filmy roku 1989.

Co bylo dál? To víme. Ještě roku 90 vzniklo dalších 33 filmů, ale roku 1992 jen pět – naštěstí včetně Polívkova koncertu Dědictví (režie Věra Chytilová), ale i slabota Trhala fialky dynamitem a Kamarád do deště II. Fakt je, že dnes už se točí opět hodně, ale třeba Kachyňa chybí. I Herz. I Menzel. Jistěže Věra Chytilová. A kopa dalších včetně skvělých herců, z nichž teprve nedávno (18. 7.) odešel i pan Milan Lasica.