Vjeli jsme do jiného státu, ani jsme na hranici nepřibrzdili. Cedule, která vedle auťáku prolítla vpravo u dálnice, řekla: Nové Mexiko.Jinak se nic nemění - vyprahlá načervenalá krajina, šedozelené keříky, sem tam nazelenalá oáza kolem farmy osvěžená vodou z hluboké studny. Stromy! Chybí mi tu stromy, voňavé smrky a borovice, či aspoň topol nebo dub. Poušť... Ukazatel u dálnice ukazuje, že Los Alamos je sto devadesát mil před námi. Los Alamos... V zoufalém závodě s časem se tam kdysi během války podařilo Američanům rozbít atom. Nebyl to ani tak závod proti času, jako závod proti Hitlerovi. Jméno toho města mě hned trkne; představím si na obzoru rychle rostoucí hřib. Není to křemenáč, není to kozák. Pouštní prach zvednutý kdysi první pokusnou atomovou bombou už se dávno, dávno usadil. Bomba pak ukončila válku. Představa toho rostoucího hřibu mě však stále straší.

Valach ti neřekne slovo sníh. Ta bílá peřina venku za okny je pro Valacha sněch. Sněch, žádné skloňování, sněch a hotovo. Valach má také míru, jak nadílku z nebe měřit. Když uvidíš strýca z horních pasek v hospodě pár dní po pořádné vánici, mrkne se na tebe zpod beranice a na tvoji otázku, kolik je tam u nich nahoře sněhu, řekne: „Po řiť.“ A znovu upře oči na svoji do půlky upitou štamprli borovičky. Po řiť...

Moji rodiče nepotřebovali kalendář. Ocúny na louce u Lačnovských rybníků jim řekly, že meluzína už za horama ladí. Fialové bodláky na Soláni pár týdnů před tím pozdravily konec léta. Když chlupaté koniklece na Sulově vylákaly první včelku nebo když na pasínku pod Tísňavami dozrály plané hrušky, maminka s tatínkem nikdy nevynechali ani jednu z těch slavností. Na jednu neděli se však těšívali obzvlašť. Rok po roce chodívali navštívit starou třešeň; bylo to někde pod Čartákem. Nerodila ptačinky, ta božátka dobrá tak pro drozdy. Nikdy si neodpočinula a třešní urodila, až se větve lámaly. Ale jaké třešně! Chrupky, velké jako půl pěsti, jak říkával tatínek.

Když rodiče zase po roce vysadil vláček ve Velkých Karlovicích, smrky na kopcích se zasmály a pozdravily je jako staré známé. Potůček jim brblal do kroku, když se jeho strží po chodníku šplhali proti vodě nahoru k Čartáku. Chalupa s otevřeným pasínkem je přivítala a zmerčil je pes, který spustil u boudy pořádnou rutyku. Už si ani nepamatoval, kdy by si mohl na nějaké vetřelce tak od plic zaštěkat. Tatínek byl na to uvítání připravený. Když přistálo tlusté kolečko salámu u psího nosu, bylo po koncertě. V okně se za muškáty objevila tvař a za chvíli se otevřely dveře. Maminka s tatínkem se přivítali s dědou, kterého už léta při této slavnostní příležitosti navštěvovali. Nesmál se však na uvítanou. Podal jim oběma ruku a nabídl místo na lavici pod oknem. Co se stalo? Umřel někdo? Nechtěli se ptát. Jen tam tak na lavici všichni tři seděli; pes u boudy také odpočíval, jen tak sem tam zvedl hlavu a podíval se, proč nikdo nic neříká.

„Třešně sa neurodily.“ Děda věděl, že maminku a tatínka zpráva zarmoutí. „Aj jedle schnů, všimli ste si?“ Pes zvedl při zvuku dědových slov hlavu a zavrtěl ocasem. „To od téj doby, co napadl ten růžový sněch. Ja, byl růžový. Bylo ho tu po řiť...“

Na příští křižovatce zatočíme na sever. Na obzoru za pouští se tetelí v horkem vzduchu kontura hor. Kolorado, to znamená sníh na horách, lesy, řeky. Protože teď sedím za volantem místo Aleny já, šlápnu na to. Sem tam se za sebe podívám do zrcátka, žádný hřib tam k nebi nestoupá.