Dočetl jsem se nedávno na internetu, že byly v Národním divadle slavnostně předány ceny Thálie pro uplynulou sezónu. Čestnou cenu za celoživotní mistrovství převzal herec Ladislav Mrkvička. Vyvolalo to ve mně vzpomínky.

Počátkem září 1962 jsem nastoupil na vojnu jako “crooner”, zpěvák populární hudby, do tehdejšího Armádního uměleckého souboru. Bylo nás v této větvi soustřeďující se zejména na tzv. estrádní vystoupení asi šedesát vojínů základní služby, většinou muzikantů, skupina herců, několik tanečníků a pár nás, zpěváků. Mezi herci, kde bylo několik budoucích hvězd, se nacházel také náramný sympaťák Láďa Mrkvička. Ten nedlouho poté, co jsme se usadili, přišel k několika z nás s hrstí lístků do kina, které potřeboval nějak udat. Že prý je dostal zadarmo a že jsou na předpremiéru jakéhosi filmu, která se koná toho dne odpoledne v jednom pražském kině. Pár z nás se rozhodlo s ním na to představení tedy jít. Cestou tam z Mrkvičky vylezlo, že v tom filmu hraje; proto také dostal ty lístky.

Zdálo se mi, že půjde o docela vzácnou příležitost – mezi diváctvem jsem zahlédl hned několik tváří známých z filmových pláten; s některými z nich se Láďa i zdravil. Čekal jsem, že tam nejspíš bude mít nějaký štěk a to se, jak se mi zdálo, také potvrdilo, protože jsem jeho jméno nikde ani nezahlédl, když na plátně běžely titulky. Film se ukázal být spíš jen průměrné úrovně, i na tehdejší dobu, jmenoval se Černá dynastie, pojednával o lidech kolem parních lokomotiv. Roli stařešiny rodu, jehož tři generace pracovaly v továrně na jejich výrobu, v něm hrál Ladislav Pešek. Mrkvička se objevil na plátně s ním také hned na začátku a pro mne bylo překvapením, že hraje nejmladšího člena rodu. Tedy hlavní roli pro mladého herce. Přesto nebylo jeho jméno nikde uvedeno, což mi připadalo nanejvýše podivné. Seděl vedle mne, podíval jsem se na něho, asi musel vidět, že mi to pomalu dochází, protože se zazubil. Později mi mé podezření potvrdil. Následkem toho, že se zúčastnil (a byl přitom dokonce zatčen) studentského majáles, Ladislav Mrkvička byl pro ty, kteří o takovýchto věcech rozhodovali, prostě persona non grata! Vymazat ho z filmové pásky příliš dobře nešlo, takže aspoň za trest vymazali jeho jméno z filmových titulků. Taková to byla doba. Byl to vlastně zázrak, že ho vzali do souboru a že neskončil někde u infantérie. Třeba si ale mysleli, že si ho takto snadněji ohlídají.

Mrkvička měl vždycky potíže s autoritami, proto se asi také dostal do Národního divadla, kam jistě dávno patřil, až po sametové revoluci. Vzpomínám si ještě na jinou epizodu, k níž došlo během kubánské krize toho stejného roku. Historikové dnes tvrdí, že 13 dní trvající politická krize, která nastala poté, kdy Nikita Chruščov pohrozil svému protějšku Johnovi F. Kennedymu tím, že dá umístit rakety s nukleárními hlavicemi na Kubu, byla tím nejbližším, co kdy svět přivedlo k nukleární válce. Bylo cítit, že naši představení důstojníci jsou tímto vývojem náramně vyděšeni. Vojska po celé republice byla okamžitě uzavřena v kasárnách; byl vyhlášen stav bojové pohotovosti. My jsme měli jen přísný zákaz vzdalovat se od našich zkušeben na Pohořelci a nocleháren vedle Loretánského kláštera. Stravovali jsme se totiž v restauracích, takže ven jsme museli; směli jsme chodit ale jen do těch nejbližších.

Ne každý si však krizovou situaci bral příliš k srdci. Když byli vojíni Jiří Kodet s Ladislavem Mrkvičkou vojenskou lítačkou zastaveni na Příkopech ve dvě hodiny ráno, kde právě v podnapilém stavu opustili jakýsi noční podnik, neměli moc dobrou šanci se vymlouvat na to, že tam šli na večeři. Měli vlastně štěstí, že se jednalo jen o stav pohotovosti. Za stavu válečného by se takovýto výlet počítal nejspíš jako dezerce a za to by byli mohli klidně dostat i trest smrti! Nakonec ale nedostali ani toho obávaného vojenského prokurátora, pouze maximální trest, jaký posádkový velitel mohl udělit, tedy oněch proslulých „21 vostrejch“, jimž se individuálně výrazní jedinci na vojně většinou nevyhnuli. Navíc byli oba viníci potom ještě posláni do exilu, jímž byl sklad souboru nacházející se až v dalekém Benešově. Odtamtud to neměli do nočních podniků právě blízko, takže odpykávání trestu nemohlo pro ně být lehké. Moc jsme s nimi soucítili. Do měsíce ale byli oba zpátky, soubor je potřeboval.

www.vkoreis.com