„I kdyby se někdy v daleké budoucnosti stal ten zázrak, že by Československo opět bylo pluralitní demokracií, a jako takové součástí sjednocené Evropy, pak teprve by se asi ukázalo, jak daleko se toto - domnělé - srdce Evropy vzdálilo onomu evropskému organismu, v němž nyní žiji a do něhož se cítím příslušný.

Antonín Brousek

Nelze to jistě nikomu vyčítat, ale dovedu si představit, že by i potom kupříkladu mé rozhodnutí žít natrvalo někde jinde, třeba v Elsasku, a cítit se přitom samozřejmě Čechem, narazilo doma zřejmě na zásadní neporozumění... I v tomto ohledu by mělo budoucí „osvobozené” Československo co dohánět: totiž přestat myslet v obstarožních nacionálních kategoriích.” To jsou slova básníka Antonína Brouska, která mi sdělil v roce 1980, kdy jsem v exilu pracoval na knize České rozhovory ve světě.

Připomínám tato slova proto, že tomu bylo 1. máje právě pět let, kdy zemřel a kdy jsme se letos o den později rozloučili ve strašnickém krematoriu s jeho nejbližším kamarádem z předexilové éry, básníkem Pavlem Šrutem.

Možná, že si byli blízcí právě proto, že jejich talenty byly tak rozdílné: Pavel Šrut byl poeta doctus, psal dlouho a pomalu. Antonín Brousek byl typický poeta natus, verše sypal z rukávu, skládal i při luxování a některé z těchto spontánně vychrlených textů pak vtělil v roce 1980 do Zimního spánku, jako třeba Zpěv míru nové doby. Začínal verši:

Aby žena, dítě i muž
žili věčně jako Metuzalém,
aby byl pro ně život bálem,
kde na počest jim hraje tuš,
zpívám zpěv míru.

Když tyto verše chtěli na počátku 90. let otisknout v Literárních novinách, na počkání Ivanu Wernischovi připsal aktuální verš:

Od kostelíčku s nízkou vížkou
po kratší historické pauze
volám i vás, Havla a Klause,
mávaje kuponovou knížkou,
zpívám zpěv míru.

Jeho poslední sbírka nese název Vteřinové smrti a rozšířená vyšla v Praze v roce 1994.

Antonín Brousek byl zřejmě největším „přírodním“ talentem své generace. Byl velmi vzdělaný a ctižádostivý, vynikal mimořádnou pamětí stejně jako jeho žena Markéta. Měl kritický odstup i od své generace.

Antonín Brousek se narodil v roce 1941 v Praze v rodině drážního úředníka, matka byla švadlena a sestra se vyučila automechaničkou, po roce 1989 si v Novém Kníně, odkud pocházel jeho otec, otevřela vlastní autodílnu a tam je taky Toník pohřben.

V Praze studoval češtinu a ruštinu, ale dostudoval až v Německu, v Tübingenu: slavistiku, germanistiku a komparatistiku. Když jsem přišel do Německa, učil na univerzitě v Kolíně nad Rýnem, proto jsme se velmi často vídali a probírali vydavatelské plány: bydlel jsem vedle v Bonnu a pracoval pro nakladatelství Index.

Od roku 2003 žil opět v České republice, ale kvůli nemoci se již veřejného života nezúčastnil. Jeho sžíravá ironie a útočná, ale důkladná polemika, která vše zařazovala do širokého kontextu, nám zvlášť v dnešní rychlostní společnosti chybí.

(Psáno pro ČRo Plus)