Byla to Bobova nejoblíbenější procházka. Aby bylo jasno – Bob byl dobře stavěný, atletický, černý královský pudl a ta procházka vedla kolem jednoho z ramen řeky Fraser. Pravda, procházka kolem Deer Lake také nebyla špatná, ale tam musel být kromě malých úseků na vodítku, nejelo se tam autem a měl tam míň kamarádů. A ti byli také většinou na vodítku. Kam se to hrabalo na nábřeží Fraseru!

V autě se Bob tvářil důstojně a informovaně; pohrdavě přehlížel psy nejen pěší, ale i ty v dražších, ba i luxusních autech. Ovšem byla to jen póza. Taková společenská povinnost královského pudla zachovat dekorum. Ale své opravdové nadšení už Bob nemohl udržet, když například na poslední křižovatce před cílem naskočila červená. Ze zadního sedadla mě začal postrkovat čumákem a nabádal mě, abych přece nebyl srab a jel. Vždyť už tam skoro jsme!

Z auta pak okamžitě vyrazil ke skupince stromů, které zřejmě sloužily i ostatním pejskům jako docházková kniha. Pečlivě očichal, který z jeho kamarádů tu dneska už je, jestli tu náhodou není ten rabiát rhodeský ridgeback, na kterého je lepší si dávat zatracený pozor, a potom se sám podepsal s nožkou co nejvýše, aby každý hned věděl, že tady nebylo žádný mejdlo nebo vořezávátko.

Bob s ostatními psy většinou dobře vycházel, ale skutečné kamarády si vybíral opatrně. Patřila k nim Meena; menší, trochu zavalitá rottweilerka. Při nesmírně nabroušených honičkách šlo o to, aby buď Meena Boba šikovně nabrala čumákem do boku a ten se v plné rychlosti překotil, nebo jí Bob v poslední chvíli elegantní kličkou uhnul a byla to Meena, která udělala pár kotrmelců. Náramná psina; oba nadšením kňučeli jako štěňata.

S žíhaným obrem Odinem, dobrajdou zabijáckého vzhledu, se Bob spravedlivě střídal v dominanci. Každý asi pět minut jezdil tomu druhému na zádech v pozici, kterou i lidé mají často rádi, ale v soukromí. Na veřejnosti se stydí. Nezdálo se, že by to Bobovi nebo Odinovi vadilo, a nevědomky, v pohodě udělovali lidem i ostatním psům lekci, že je možné se střídat u kormidla a mít při tom psinu.

Farley, maličko přerostlý blond labrador, vždy kradl Bobův míček, zatímco Bob kradl jeho, a oba byli spokojení. Jen někdy chtěl Farley Boba pozlobit a do své obrovité tlamy vzal oba míčky najednou a tvářil se jakoby nic. Bob se také tvářil jakoby nic, odběhl stranou, a že jako našel něco strašně zajímavého. Farley zvědavě přiběhl, v údivu upustil oba míčky, Bob si vzal jeho míček a Farley Bobův a zase byli oba spokojení. Výtečná hra!

Záslužné bylo, že nás Bob na své procházky bral s sebou, za každého počasí. Výmluvy nepřijímal, trval na svém, a tak se nám staral o zdraví. A že to podobně dělali i jeho kamarádi a vyváděli své lidi na zdravotní procházky, vytvořili z nás takovou volnou, ale přátelsky naladěnou komunitu. Někteří přicházeli denně, jiní jen když jim to povinnosti dovolily, někteří přijížděli společně, byli dávní známí nebo se znali ze sousedství, někteří se na schůzkách předem domlouvali, jiní byli nováčci a s ostatními se teprve seznamovali, někteří chodili ve skupinkách, jiní dávali přednost se s ostatními pozdravit a pak se procházet sami, jen se svým psem a svými myšlenkami. Znal jsem jména skoro všech psů, ale jen některých majitelů.

Bylo to společenství psů nejrůznějších ras a velikostí a lidí nejrůznějších oborů, vzdělání, zájmů a, jak už to v Kanadě bývá, nejrůznějších národností nebo etnického původu. Pojila je láska ke psům a dobrá vůle, i když ta občas zaskřípala. To většinou když se psi nepohodli a samozřejmě, jako u našich dětí, za to mohl ten druhý pes. Ale ta touha po pohodě, po oáze klidu byla tak silná, že se spory většinou urovnaly. A i když třeba některé vztahy ochladly a někteří volili rozdílné trasy, aby se zbytečně nepotkávali, přece se vzájemně zdravili a užívali si té krásné procházky kolem řeky.

Před Vánocemi každý z nás zavěsil ozdobu nebo dvě na spodní větve urostlého smrku, aby byl pokoj lidem dobré vůle. Ale měli jsme i jiné, méně okázalé rituály, kterými jsme si nejspíš potvrzovali stabilitu našeho jinak nestabilního světa. Například paní od boxerek Rózy a Leny, snad aby mi udělala radost, nejen pochválila Boba, že je elegantní, ale také přidala, že pudlové jsou chytří pejsci. Souhlasil jsem, i když s výhradou, že Bob hraje spíš slabší šachy. A od té doby ta dobrá paní na mě už z dálky volala, jestli se Bob v šachu lepší, a na mé „No, nic moc“ přišla nevyhnutelně replika „Možná, že nemá moc schopného učitele…“ Až jednou ta dobrá paní vzala na procházku také svou dospělou dceru a ta nám tu stabilitu narušila a rozkývala. „No to se rozumí, že je to chytrej pejsek. Rozdrtí vás – a nedostane večeři. Tak to vás raději nechá vyhrávat!“ A bylo.

Měli jsme už i společné příběhy a vzpomínky, obvyklý tmel skupin. Jako například když psi načapali na „své“ lesní cestě skunka a bleskurychle vytvořili snad sedmičlennou smečku, že ho proženou. Skunk je posprejoval všechny a nevzrušeně odešel středem. Psi smrděli, že sami sebe nemohli vystát, a rozhodně v té chvíli nebyli ani nejlepším přítelem člověka. Do auta je vpustit nešlo. Dva obětaví majitelé otevřených pick-up náklaďáčků je museli rozvézt domů na korbě.

Byly to dobré časy, dokud byly. Ale zprvu docela nenápadně začali někteří psi stárnout; snad artritida je začala trápit, už si nechtěli hrát a začali být i nevrlí. U jiných se začaly malé bulky rozrůstat, i po operacích se vracely a byly čím dál tím víc zhoubné. Bylo to těžké pro psy, jejich pány, i pro celou komunitu. Majitelé byli smutní, ale snažili se být „stateční“, nedat to na sobě znát. Člověk nevěděl, co k tomu říct a jak se chovat.

Snad nikdy nezapomenu na Bena. Kdysi iniciátor a nadšený účastník honiček stál teď rozbolavělý a roztřesený u železničního mostu na začátku procházky. Vedle něj jeho paní s kočárkem, ve kterém ho tam dovezla. „Jsme tu naposledy, rozloučit se. Zítra v deset mu doktor to trápení skončí…“ řekla tiše. Ben to nejspíš věděl. Ten pohled, když jsem ho podrbal za ušima, byl plný zoufalství a mizérie, kterou znají i lidé. Tak rád bych na světě ještě pobyl, ale ne takhle… Bob stál stranou a bál se.

Psů začalo ubývat, a s nimi i jejich pánů. Když se do zbývající skupiny doneslo, že další pes odešel do psího nebe, všichni jsme se v duchu polekali nejspíš stejným způsobem, ale nahlas jsme uspořádali takovou malou vzpomínkovou slavnost na to nejlepší, co jsme si o tom psovi pamatovali. Jenže také nám čím dál častěji docházely nedobré zprávy o lidech, kteří přestali docházet. Majitel Maxe, no přece toho knírače, měl infarkt. Ta Ruska s beaglem Oněginem měla těžkou autonehodu. Majitelka Foxy nečekaně zemřela ve spánku a Don, no přece ten s border collie Buddy, se zle potloukl při opravě domu. Tady nám už ty malé vzpomínkové slavnosti nějak nevycházely.

A jednou, den před Štědrým dnem, se stalo, čeho jsem se tak lekal a co se v nějaké formě přece stát muselo. Na konci procházky Bob ztratil náladu, večer začal naříkat, veterinář diagnostikoval distenzi žaludku a odhadl šance na úspěch operace tak na padesát procent. Bobovi padla ta horší polovina, a zemřel během operace.

Hodně mi chyběl. Skoro po tři roky jsem se neodvážil jít na jeho oblíbenou procházku k řece. Bál jsem se síly těch citů; že by mě přemohly na veřejnosti, kdybych potkal některé Bobovy bývalé kamarády a jejich pány. Styděl jsem se. A smušil.

Konečně jsem se na tu procházku přece vypravil. Vždyť jsem ji měl také rád a už jsem cítil, že to bude spíš taková nostalgická vzpomínka na skvělého psa, ne duši rozdírající tryzna. A přece bylo všechno jinak. Po starých známých ani vidu ani slechu. Až jsem uviděl Beatrici, jednu z mála, co jsem znal jménem, bývalou lyžařskou závodnici, později instruktorku a úspěšnou spisovatelku dětských knih. A s ní jsem neviděl ani manžela, který s ní vždy chodil, ani psa. Ale ošetřovatelku. Ta mi řekla, že manžel Jack před rokem zemřel. Fenka Dona také. Beatrice se na mě mile usmála, ale nepoznala mě.

Co k tomu dodat. Kdyby se to nějaký pošetilec pokusil sepsat, byl by z toho asi strašný cajdák, uslzený kýč. Ale že to tak bylo doopravdy, tak to také doopravdy bolelo. Že by člověk nad tím vším řval jak stará, vysloužilá pouliční dáma.