28.3.2024 | Svátek má Soňa


VZPOMÍNKA: Blahoš

20.4.2011

Za léta, co jsem ho znal, si nepamatuji, že bych ho byl někdy viděl hladce oholeného, na druhé straně však strniště na jeho tváři mělo pořád v podstatě neměnnou délku, přičemž jsem nikdy neslyšel, že by o svůj zevnějšek tento muž nějak pečoval. Ostatně ten zevnějšek hovořil za sebe – staré kalhoty budily dojem vojenského střihu, vytahaný svetr, jehož původní barvu si netroufám odhadnout. Tomu vévodila hlava s delšími vlasy, které nenesly stopy hřebene. Tvář snědá, s hlubokými vráskami, jak je vyhloubilo slunce za léta práce často na střechách. Blahoš byl klempíř a všeuměl. Proč se ale věnovat ve vzpomínce člověku, který prožil celý život v podstatě v ústraní světa, v malé podkrkonošské vesničce?

Když vzpomínáme na velikány, až příliš často z toho vyjde strnulá socha, zatímco tohle byl člověk. Skutečný, obyčejný, poctivý a tím mimořádný. Když mne zastihla zpráva o jeho smrti, vzpomněl jsem si na jeho pohled, který jsme léta znali, upřímný, srdečný, oči hodného člověka. Před nějakou dobou jsme ho potkali a pohled byl jiný – zraněného zvířátka. Dozvěděl se svou diagnózu, jejíž vyústění se dalo očekávat tím spíš, že i jeho stravovací návyky byly rázovité. Cigarety ve velkém, a pivo.

Znovu tedy, proč vzpomínat na podezřelého otrhance, který jezdil na kole odpovídajícím jeho stylu – vše, co bylo zbytečné, bylo odmontováno, přičemž ke zbytné výbavě patřilo stejně tak přední světlo, jako zadní odrazka. Zbylo to nejnutnější, aby bicykl jezdil, přičemž sloužil jako vozítko nejrůznějšího nářadí, žebříků a okapů i překvapivě dlouhých, a samozřejmě nezbytných bas piva. Když jsme v oné vesnici začínali, je to čtvrt století, Blahoš nás zaujal a přiznávám se, že zprvu svým zevnějškem vskutku nepřehlédnutelným. Když jsme se s ním rozhovořili, upoutal pozornost jeho jazyk, ne však krkonošským, přesněji kerkonošským nářečím. Nikoli; slova jako poudat, diuče jsme už znali, leč Blahošův jazyk byl nesmírně košatý, hojně proložený výrazy, které se v krásné literatuře v minulosti vytečkovávaly. Občas by se jeho slovní projev musel vytečkovat z větší části. Je zajímavé, že záhy si člověk zvyknul na formulace, v nichž houno, opět nářečí, patřilo k běžné jazykové výbavě.

Podstatnější byl obsah, kdy se najednou ukazoval přemýšlivý člověk s názory občas rázovitými, ale míněnými poctivě. Posléze jsme poznali tohoto muže jako řemeslníka, kterého mohu směle označit za precizionistu. I vnitřní oplechování dvířek v komíně někdejší pece naší chalupy provedl naprosto dokonale – plech opisuje přesně jednotlivé lišty. Přitom je to uvnitř komína, takže to není vidět.

To už byla doba, kdy jsme s Blahošem hovořívali, někdy i dlouze. Už jsme se znali. Šel kolem a viděl mne štípat dříví. Postál, jedna cigareta, odjel na kole a za chvíli byl zpět s bruskou – všiml si, že moje sekera už není nejostřejší. Na otázku, kterou klade našinec zvyklý tak z města – co za to, pane mistr? Odpověď byla: „Nic, dyť to nestálo ani za prd a vy byste se s tou tupou sekyrou jen darmo sral.“ Načež po krátké době nám Blahoš dodal březová polena ze svého „hájku“, abychom měli dobré topení. Ne to smrkové „rouné“ dřevo, které příliš rychle shoří, že se on ani nestačí uprdnout, jak upřesnil rychlost spalování. Opět na otázku, co za to, následovala odpověď, kterou nebudu citovat. Navíc prý má Blahoš dřevník plný, neměl by to kam skládat a už ho to dělání dřeva nebaví. Píši „nebaví“, on samozřejmě použil úplně jiné sloveso. Jindy nám cestou z lesa přinesl houby, jen tak, prý mu je jeho baba, přeložte do dnešní mluvy „přítelkyně“, pořád vaří, už mu lezou krkem. I zde přeformulovávám do spisovného jazyka, ale přiznám se, že tím obraz tohoto muže značně trpí.

Na rozdíl od nás našel Blahoš houby vždycky. Byl to přírodní muž, říkali jsme si s manželkou, že je snad horský skřítek, který si občas zapytlačil, ale pak v zimě nosil do lesa krmení, zabořen místy skoro po pás do sněhu. Znal, kde chodí jaká zvěř, a nutno přiznat, že si ryby v potoce nebyly před ním jisty. Sázel stromky, nejčastěji lesní. Třeba na svah od silnice k potoku. Už před delší dobou zasadil na křižovatce silnic borovici, dvoják, kterou urputně hájil před případným odstraněním. Na dotaz, proč ty stromky sází, odtušil, že „když na to všici …, je to na mně.“ Byla to nadsázka, pro Blahoše typická; i jiní ze vsi sázejí stromky, ale obvykle na místo vykácených lesních ploch, takže to je činnost ve velkém. Tady však šlo o výsadbu do míst, kde prostě Blahošovi v jeho obrazu světa strom chyběl.

Byl to nesporně rázovitý člověk, samorost, který se nepřizpůsobil moderní době s jejím chvatem a hromaděním světských statků. Pořád měl starý svetr, staré kolo, které svým minimálním, jen nejnutnějším vybavením, symbolizovalo jeho postoj k životu. Ni zisk, ni slávu. Žil s minimalistickými požadavky. Blahoš netušil, že před tisíciletími prohlásil řecký mudrc Bias „všechno své nosím s sebou“ a že on se mu tak trochu blíží. Jen nevím, zda řecký mudrc chodíval do hospody na pivo, přičemž, pokud nebyl spokojen, což bylo často, jeho kvalitu hodnotil více než jadrně. Podkrkonošský klempíř nebyl filosof, ale měl svou filosofii prostého života, který neměl rozhodně snadný. Byl v rámci daných možností svobodný člověk, což vedlo k občasným konfliktům s většinovou společností, protože zvlášť v porevoluční době, jsa po jistou dobu soukromníkem, mohl určovat svou pracovní náplň sám. To byla otázka jednání, přičemž se majitel objektu nejednou dozvěděl, co že by na tu střechu mohl tak nanejvýš udělat. Přiznám se, že na šikmé střeše by to byla činnost pohříchu akrobatická. Pokud se ale Blahoš rozhodl nějakou práci přijmout, odvedl ji skvěle, byť obvykle s komentáři, jaké jsem naznačil.

Dělal si často legraci, ale ne útočnou. Dodnes se smějeme scéně, kdy jsem provozoval zednickou činnost, tedy snažil jsem se – nově jsem ohazoval torzo někdejší pece, už trochu zborcené. Pracně jsem se snažil opisovat tvar již vzdálený pravoúhlému, což mi ostatně vyhovovalo víc, protože pravoúhlý tvar bych zvládl jen obtížně. V téže době pracovali na nedaleké budově skuteční zedníci. Nuže, Blahoš k nám zavítal, pohlédl na moje dílo, načež zvolal mocným hlasem k zedníkům na lešení: „Vy sráči, pojďte se podívat, jak se to má dělat, křivě a ne rovně jako vy.“ (Samozřejmě vyslovte v citátu „rouně“). Pak, když mne pro změnu viděl sekat trávu, objevil se a opravil mi kosu. Jen tak. On se vůbec často náhle spíš zjevil, obvykle ve chvíli, když jsme něco potřebovali, skutečně jako horský duch, ale to v Podkrkonoší snad ani nepřekvapí.

Patřil ke vsi. Postupem doby vystupoval ze své ulity, kterou měl zprvu vůči nám, „pražákům“, kteří se najednou objevili v jeho světě. Stal se i nedílnou součástí našeho světa. Věděl jsem, že za ním mohu zajít, když budu něco potřebovat, což se nejednou stalo. Většinou za své služby nic nechtěl; jen novou střechu si nechal zaplatit, skromně, když nám před tím sehnal výtečné tašky za symbolickou cenu, i s dovozem. V ostatních případech nezbylo než uchýlit se k malým dárkům, přiznám i cigarety. Jsouce nekuřáky museli jsme nějakou dobu pátrat po tom, co vlastně Blahoš kouří.

Znala ho celá vesnice a ty z okolí, i vzdálenějšího, kde někdy pracoval, protože se nesmazatelně vtiskl do paměti. Jako výtečný řemeslník, a samozřejmě nezapomenutelná byla jeho mluva, kterou jsem jen vzdáleně naznačil. Přitom nejednou moudrá. To vše patřilo k obrazu, jaký jsme po léta znali. Jak místní občas pokyvovali hlavou, no jo, Blahoš. Většinou pokývali dobromyslně, přívětivě, a mnohdy hned také dodávali, že je vynikající řemeslník. Jen ty jeho řeči ... Ale ty k němu patřily stejně jako pozoruhodná řemeslná dovednost. Až se tedy jednoho dne dozvěděl osudnou zprávu. Ještě jsme ho vídali na kole i potom, skoro s nadějí, že snad se vše k lepšímu obrací. Nikoli. Neobrátilo.

Zůstávají nám vzpomínky na dobrého člověka, jenž byl svůj, svobodný, chtělo by se říci doslova přírodní člověk. V dnešní, často neuvěřitelně pokřivené době, nám tak připadal. Jen daňová přiznání a televizní přijímač byly atributy moderního světa, z nichž první nesnášel, druhý mu býval společníkem. Když se píše o slavných osobnostech, klasická je formulace, že na toho či na tu nikdy nezapomeneme. Stačí se podívat do knih o historii a nahlédneme, že je to zbožná nepravda. Příčí se mi v téhle souvislosti psát o zbožné lži. Je to nepravda. Již další generace zapomíná a pak zůstávají v paměti jen ti ojedinělí něčím opravdu mimořádní, v dobrém i špatném. Jak dlouho bude Blahoš v lidské paměti? Zůstaly po něm střechy a také vysázené stromy. Ty žijí déle než lidé, takže je naděje, že ony zachovají paměť na víc, než na jednu generaci. Ovšem budou si to nejspíš pamatovat právě jen ony, když z lidské paměti postupně vyvane, kdo je zasadil. Pokud je dřív nepokácejí. S námi, současníky, vzpomínka nejspíš zmizí. Tak ji alespoň doplním, výjimečně ve svých vzpomínkách, skutečným jménem: Blahoš se jmenoval Kracík. Pro nás byl dobrým horským skřítkem, elementálem, gnómem, jehož živlem je země, do níž se teď, bohužel příliš brzy, zas vrátil. Budiž mu lehká.