29.3.2024 | Svátek má Taťána


VZPOMÍNKA: Běžec

4.6.2016

Stará paní Kozáková na Tomika nestačila, ale na něj by nestačila, ani kdyby byla mladší. Začal chodit do Vinglu, což byl secesní balkónek v hradbách parku Grébovka dole u Botiče. Scházeli se tam samí chuligáni v „rourách“, což byly neobyčejně úzké kalhoty, do nichž dostat nohy byl problém pro kohokoliv, kdo nedokázal ohnout kotník natolik, že jeho nárt tvořil přímku s holenní kostí nohy. Chuligán byl snadno rozpoznatelný nejen podle úzkých kalhot, ale i podle svého tříčtvrtečního kabátu a bot s tlustou podrážkou, kterým se říkalo maďary. Alternativně mohl mít boty do špičky, které šil v Praze poslední, zatím ještě neznárodněný švec jménem Moučka a po kterých šíleli všichni chuligáni včetně mne a Tomika. Vlasy měl chuligán krátké, střižené dle západní módy, a střihu se říkalo kanadský trávník. Když vypuklo policejní tažení proti chuligánům, nebylo lehké v takové výstroji tvrdit: „Já nic, já jen náhodný chodec okolo...“

Nejprve policie vybrala Vyšehradské jezdce, kteří se scházeli na vyšehradských hradbách, a udělila jim mnohaleté tresty vězení pro výstrahu. Nic to nepomohlo a chuligáni se všude scházeli i nadále a naopak ještě tvrději pomlouvali režim. A pak došlo na Vingl, kam Tomik chodil pravidelně a já občas. Kvůli němu, páč to byl můj největší kamarád té doby, ale vinglovská společnost mi moc neseděla. Kouřilo se tam a pilo, většinou cinzáno, kterému chuligáni říkali „lepidlo“ a ti starší si tam vodili na blond obarvená děvčata. Ta, po požití lepidla, se někdy odvázala a ukazovala společnosti americké knoflíky. Tak tam říkali prsním bradavkám.

Když policie Vingl jeden pozdní večer vybrala, zatáhla na desítky chuligánů od devíti do třiceti let. Aspoň tak to tvrdil denní tisk. Kupodivu, vinglovští chuligáni byli trestáni mnohem mírněji než Vyšehradští jezdci a tresty se většinou udělovaly kolem dvou, tří let. Tomik zátahu unikl tím, že místo toho, aby se rozprchl jako všichni kolem, vylezl na strom a počkal, až celá akce skončila. Já jsem zase unikl tím, že jsem večer do Vinglu nechodil. Od rodičů jsem měl přísně nařízeno, v kolik mám být doma, a nedodržení se trestalo rákoskou. Ta byla sice na klepání koberců, ale ve výchově dětí té doby hrála význačnou roli. U nás ji používala výhradně matka, otec dával facky. Za celý svůj mladistvý život jsem dostal asi tři, pohlavků ovšem nepočítaně.

Přes svůj mladistvý věk byl Tomik vlastně dospělý. Chodil s holkou, která byla značně vyvinutá na svůj věk, takže jí přezdíval Mlíkárna. Na to jsem já ještě nebyl. Ne teda na holky, ale na vážnou známost, vždyť nám bylo sotva dvanáct, třináct let. Jednou mě Tomik vzal k sobě domů, když paní Kozáková měla odpolední šichtu, a Mlíkárna šla také.

„Bude makanda,“ sliboval, když byla jeho milá z doslechu. Seděli jsme na gauči a náhle Tomik zhasl. Pak mi vzal ruku a dal ji na prso Mlíkárně. Poprvé jsem pocítil hebkost ženského ňadra, ale ne nadlouho. Hned nato mlaskla facka a bylo po „makání“.

Do školy chodil Tomik čím dál řídčeji a ze zápisů do žákovské knížky si nic nedělal. To už jsme byli v sedmé třídě a škola uspořádala přespolní běh, který se běžel kolem Botiče od stadiónu Bohemians skoro až k nádražnímu viaduktu, který odděluje Vršovice od Nuslí, a zpět po té samé straně Botiče. Běh končil na stadionu DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota), který byl naproti Bohemce. Dělnický stadion, lidově zvaný Détka, byl ze škváry, ale v zimě na ní dělali led. Bruslilo se tam pro radost z pohybu, ale také se tam hrával mládežnický hokej. V hokeji vynikal Tomik a Piňďa, jinak spolužák Zbyněk. Já jsem tak bruslit jako oni neuměl, ale uměl jsem rozdávat výborné bodyčeky, a tak jsem hrával obránce.

Při tom přespolním běhu jsem se z úcty držel Tomika, však na dlouhé tratě to býval náš rekordman, a pořád jsem čekal, kdy vyrazí, nasadí svůj proslulý trhák, ale on nic. V půlce běhu, kdy nám čelo závodu už dost uteklo, jsem to nevydržel a zeptal se ho.

„ Jo, Stando, kouření mě zničilo, já už nemůžu... běž sám!“ zasténal.

Vyrazil jsem a předbíhal jednoho běžce za druhým. V cílové rovince, už na DTJ, jsem je dohnal všechny, jen Uchytila z osmičky jsem nedohnal a byl jsem druhý. Příští rok se přespolák běžel v rámci Běhu Rudého práva a jeho konec byl na stadiónu Slávie. První tři se kvalifikovali do finále Běhu Rudého práva, který se běžel jako předběh tehdá slavného běhu dospělých ve Stromovce. Závod jsem vyhrál s velkým předstihem, a za Prahu 10 se tak pro Stromovku kvalifikoval. Tam nás na startovní čáře seřadili podle toho, jak jsme doběhli v kvalifikaci. Vítězové v první řadě, za nimi druzí a pak třetí. Byl jsem v první řadě a za mnou byl Kosina z obecňáku. Kdo běžel za naši Prahu 10 třetí, si již nepamatuji. Hned po výstřelu startovací pistole mi někdo zezadu zahákl nohu. Upadl jsem a značně si rozbil koleno. Krev z něj jen crčela. Vstal jsem a běžel dál, ale trať byla užší a užší a nedalo se předbíhat. Byl jsem v sevření těch horších běžců a než jsme se dostali do cílové rovinky, která byla opět široká, předek závodu mi utekl a byli to samí dobří běžci, ty jsem dohnat nedokázal.

Na závod se tajně dostavil i můj otec, který jinak mé sportovní úsilí nijak zvlášť nesledoval, a po závodě mi řekl, že mi lidé tleskali víc než vítězovi, ale mé zklamání to nijak neumenšilo. Já věděl, že tleskali kvůli tomu krvácejícímu kolenu a ne kvůli mému výkonu. Dodnes mám dojem, že mi tu nohu zahákl Kosina z obecňáku, ale dokázat nemohu nic. Nevzpomínám na své běžecké výkony ani s lítostí, ani s pýchou. Jen si někdy říkám, že Tomik byl mnohem větší talent v běhu na výdrž než já a čertví (!), kdyby u sportu zůstal a nedal se zlákat Vinglem a vůbec špatnou společností, kam by to dotáhl. Určitě výš než já, a že jsem jeden čas držel rekord Prahy 14letých v běhu na 500 metrů. Bohužel, Tomik neměl nikoho, kdo by jej trochu usměrnil. Já měl rodiče, kteří vynucenou disciplínou přece jen zabránili tomu, abych nešel stejnou cestou jako on.

Po běhu na Détce jsme spolu ještě „udělali“ ten týden na lodičkách a Tomik pak z mého života zmizel. Potkali jsme se ještě jednou v životě. To už nám bylo 22 let, měli jsme oba po vojně a naše setkání, bohužel, bylo jen chvilkové. Přesto na něj rád vzpomínám, byl to můj nejlepší dětský kamarád, i když, jak tvrdila má máti, měl na mne zhoubný vliv. A to měl! Jenže to chápu dneska, tenkrát mi bylo důležitější naše přátelství než škola a vlastně všechno...