Sedmnáctý listopad je státním svátkem a tento letošní svátek byl i dnem, kdy ve svých 82 létech odešel Petr Anderle. Člověk, který si zaslouží být připomenut a nebýt zapomenut! (nejen pro čtenáře Neviditelného psa)

Petr Anderle pocházel z Kladna, z učitelské rodiny, vyrůstal v Klášterci nad Ohří v bývalých Sudetech. (Odtud asi pramení jeho celoživotní snaha o hojení ran v česko-německých vztazích.) Po gymnáziu studoval dějepis a češtinu na Univerzitě Karlově, ale dokončení studia mu nebylo umožněno. To ale nic nezměnilo na tom, že jeho schopnost psát do novin a později i zpracovávat historii a psát knihy i přednášet byla výjimečná. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pracoval v novinách i v kultuře, ale tisk protiokupačních letáků i neskrývané názory asi vedly k tomu, že od roku 1972 už střídal jen dělnické profese na šachtách. (Čehož ale nijak nelitoval!) Po roce 1989 nastoupil na volnou nohu jako majitel antikvariátu, ale i jako spisovatel, historik a publicista. Těch knih, které po něm zůstaly, je nakonec asi sto.

Posledních 16 let působil na Čeladné. Tam se angažoval v obnoveném okrašlovacím spolku Rozhledna, jehož byl místopředsedou a mj. pro něj třináct let pořádal přednášky. Přednášky byly určené členům spolku, lázeňským pacientům i všem zájemcům.

Vydal také několik výpravných knih situovaných do Beskyd i přímo do čeladenských lázní:

Cestami lesními od Lysé až po Radhošť (2013), Osady a samoty Zadních hor v historii a v obrazech, O lidech v Beskydech I, II a III, Životodárné údolí (2017), Hajní a hájenky Beskyd (2021).

Poslední vydanou knihu byly „Fejetony pro Psa – nikoliv však pod psa“ (2022). Tu si „nadělil“ k 80. narozeninám. Obsahuje autorský výběr fejetonů publikovaných na Neviditelném psovi a její vydání bylo darem od jeho přátel a kamarádů.

Petra Anderleho jsem poznal nejprve jako autora příspěvků na Neviditelném psovi, ale v roce 2017 jsem začal navštěvovat jeho cyklus přednášek v Rehabilitačním centru Čeladná a poznal ho i osobně. Tenkrát to byl už VII. a VIII. ročník přednáškového cyklu s názvem: „Sedmdesát dva jmen zpod oken“.

Na přednáškách, které bývaly zpravidla poslední čtvrtek v měsíci, byly prezentovány obvykle tři osobnosti, jejichž jména naši předci dali do fasády pod okna Národního muzea v Praze, které se právě v oněch létech opravovalo.

Potom následoval ve stejném duchu IX. a X. ročník přednášek o lékařích pocházejících z českých zemí (příhodně poznamenaný nemocí covid). Knihu Znamenití lékaři v českých zemích, která z těchto přednášek vzešla, pak vydal za přispění několika sponzorů v roce 2020 jako poděkování za práci zdravotníků v tomto období a byla pak pomocí dobrovolníků distribuována po celé republice k rukám lékařů i lidem okolo i do univerzitních a nemocničních knihoven. (Tuto knihu i knihu Fejetony pro Psa je stále ještě možné (zadarmo) získat v infocentru na Čeladné)

Ročník XI. měl název „Zapomenutí“ a připomínal zajímavé a nezařaditelné osobnosti naší historie. XII. a XIII. ročník pojmenovaný „Význační rodáci z Beskyd“ (v létech 2022 a 2023) byl poslední.

Nutno ještě poznamenat, že téměř všechny ročníky bývaly zakončeny bonusovou silvestrovskou přednáškou, která bývala věnovaná humorným epizodám ze života historických postav, a kde k příjemné atmosféře přispívalo více členů a příznivců okrašlovacího spolku svými vstupy, popř. hraním a zpěvem.

Jak to asi na přednáškách znělo, si můžete poslechnout v nahrávce pořízené „za 5 minut 12“ dne 13.11.2022.

Historik a spisovatel Petr Anderle | Youradio Talk

Tento úctyhodný běh přednášek byl krátce přerušen nemocí autora a pak covidovými opatřeními a koncem roku 2023 byl ukončen kvůli jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu.

Poslední cyklus přednášek byl přípravou na plánovanou knihu Abeceda Beskyd (která by byla bývala možná onou stou publikací), kde na osnově abecedy připomínal osudy a přínosy lidí, majících svůj původ v Beskydech nebo těch, kteří tam aspoň pobývali a ve světě se neztratili – svým uměním, pracovitostí, věděním, statečností… prospěli ostatním lidem nejen v Beskydech.

Do Neviditelného psa se Petr Anderle zapsal nepřehlédnutelně a pravidelní čtenáři si ho určitě vybaví.

Dobře se znal s redaktorem Jiřím Wagnerem a kdykoli byl v Praze, scházel se s ním v jeho oblíbené kavárně Rybka (to je ta pověstná pražská kavárna). Po jeho smrti a následném redakčním útlumu říkal, že je třeba novinám pomoct a přispíval v té době četněji. V posledních létech už přicházely doby zdravotní nepohody a to se promítalo i do příspěvků. Poslední je z 26. července 2023 a jmenuje se Trocha masarykovské nostalgie.

V archívu psa je úctyhodných 792 příspěvků – většinou se jedná o připomenutí nějaké osobnosti, jejíž životopis a dílo měl zpracováno pro své přednášky a knihy. Byl historikem a připadá mi, že obraz historie tvořil právě ze střípků lidských osudů jako nekonečné puzzle.

Psal o těch, jejichž život ho zaujal – nad jejichž životními osudy a dílem žasnul! A to ho nabudilo jako loveckého psa. Vytrvale a trpělivě pátral, shromažďoval informace – ne jen z internetu, ale i z původních zdrojů, ze kterých se informace na internet dostávají – z encyklopedií, archívů, kronik, knih a pokud to bylo možné i od potomků a z jejich rodinných fotoalb a archívů i z terénu (navštěvoval hřbitovy i místa, kde dotyčný zanechal nějaké stopy). A pak s pokorou a úctou k onomu člověku psal a hovořil na přednáškách a slovo „úžasné“ používal často a často také následovala řečnická otázka: „Kdo by dneska tohle dokázal?“

„Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni!“

Touto zvláštní větou začínaly příspěvky věnované osobnostem ze světa medicíny a souvisejících oborů, ale vlastně byla mottem všech jeho příspěvků o lidech! O lidech, kteří nežili svůj život nadarmo/zadarmo! Jejich – mnohdy fantastické a neuvěřitelné – osudy a zásluhy byly v jeho podání vytahovány ze zapomnění a předkládány dnešním čtenářům jako inspirace, vzor k zamyšlení a možná i k následování (Jako protiklad plytkosti a povrchnosti mnohých dnešních celebrit a vzorů).

A já jsem se výše napsaným snažil prokázat totéž i jemu – vzdát hold a poděkovat Petrovi Anderlemu za jeho „pozemské počínání“. Věřím, že bude k mému pokusu shovívavý a dost možná si ho ani nevšimne, protože v nebeských kavárnách, klubech a posluchárnách – mezi těmi, o kterých celý život bádal a psal – bude na roztrhání a ve svém živlu.