V posledních letech mě zlobí v redakcích často vyslovovaný argument pro odmítnutí článku o odchodu někoho ze světa filmu či divadla: "Toho herce nikdo nezná!" Dokonce prý tak nejednou zněla v devadesátých letech odpověď bývalému televiznímu architektovi a scénografickému výtvarníkovi Ladislavu Brančovi, nejbližšímu příteli kdysi populárního herce R.A. Strejky, když se snažil o uložení jeho urny do hereckého hrobu na Vyšehradě! A přitom – kdo by neznal představitele "šejka" Peterky z Cesty do hlubin študákovy duše, Tondy Holouse ze Školy základu života a dalších studentů z filmů Ideál septimy nebo Prosím, pane profesore? Dodnes se smějeme při pamětnických filmech, když se "šejk" Peterka ptá profesora Šedy (hrál ho Miloš Nedbal): "Prosím, kdybyste mi laskavě řekl, jestli se podařilo Ahmedovi uniknouti!" anebo když coby nepozorný septimán Tonda Holous, vyvolán profesorem Kolískem (Jaroslav Marvan), zmateně odpovídá: "Věta Kosínova? Kozinova věta zní: Lomikare, Lomikare, zvu tě na boží súd – hin sa hukáže!" Kdo by neznal tohoto filmového partnera Stelly Májové, Nataši Gollové, Ljuby Hermanové, Zity Kabátové? Mimo to si jej tisíce dětí kdysi zamilovalo jako prvního "zvukového" Ferdu Marvence na gramofonových deskách (sám Ondřej Sekora pro něj texty téhle postavičky upravoval). Kdysi byl na Ostravsku mezi dětmi jeho Kašpárek slavnější než legendární Kašpárek Vojty Mertena.

Škola základ života

Cesta do hlubin - Peterka

R.A. Strejka začínal v dětství původně jako tanečník - v Národním divadle v Praze byl prvním Louskáčkem ve stejnojmenném Čajkovského baletu. V dospělosti, v průběhu patnácti let, hrál ve třiceti filmech. Po válce působil nějaký čas na různých divadelních a kabaretních scénách, na konci života pak ještě v Činoherním souboru Čs. rozhlasu v Praze. Před filmovou kamerou vystoupil naposled v roce 1953 sám za sebe ve filmu o Jindřichu Plachtovi a to z prostého důvodu - Jindřich Plachta si ho totiž jako mladého herce velmi oblíbil a tvrdil o něm, že až zestárne, bude hrát jeho, tedy Plachtovy, role…

Škola základ života, pracovní snímek

Škola základ života (s Tréglem a Filipovským)

Richarda Antonína Strejku jsem v roce 1986 přemluvil, aby vystoupil v ostravské televizní Kavárničce dříve narozených a zazpíval tam navíc také písničku, kterou kdysi zpíval ve filmové komedii Příklady táhnou. (Možná ji budete znát, její refrén začíná: "I kdyby se na mě lidi mračili…") Pan Strejka se nakonec nechal přemluvit a pozvání přijal. Bylo to jeho vůbec poslední vystoupení na veřejnosti. Vzpomínám si, jak ovšem ten třídenní pobyt v Ostravě těžce snášel. Jeho sestra byla tehdy zrovna nemocná a on přemlouval režiséra Aloise Müllera, aby ho "propustil" co nejdřív zpátky domů, do Prahy. Pan režisér mu to přislíbil a Strejka mu v záchvatu vděčnosti políbil ruku. Shodou okolností v téže Kavárničce vystupovala také herečka Ella Šárková, která neustále hýřila temperamentem a rozverností. Když ji před chystaným záběrem tento vážený pan režisér míjel, zničehožnic ho pojednou zezadu plácla a povídá: "Ty se mi kluku líbíš!" Režisér Müller přešel vše mlčky. O pauze pak zamyšleně bafal ze své dýmky a jen nevěřícně kroutil hlavou: "Tak to se mi ještě nikdy nestalo, aby mi chlapi líbali ruce a ženský mě plácaly po zadku…"

Strejka, ostravský Kašpárek

R.A. Strejka

Když R.A. Strejka 2. září v roce 1990 zemřel, nikdo nikde tuto skutečnost nezaznamenal. Celé desetiletí byla ve všech encyklopediích u Strejkova hesla zaznamenána pouze data: 1908-19...

Strejkova písnička

Strejka v Kavárničce

Nicméně – tento článek přece jen nebude končit tak smutně. Kdysi jsem se s touto smutnou historií svěřil známému rozhlasovému a televiznímu moderátorovi Aleši Cibulkovi a ten pojednou v minulých dnech rozeslal všem známým i neznámým potěšující zprávu (cituji z ní jen podstatné pasáže, abych neopakoval něco už zde vyřčeného):

"Přeji hezký den, v dnešní době špatných zpráv si dovolujeme přinést jednu veskrze pozitivní: Herec R. A. Strejka konečně najde místo svého posledního odpočinku – dvaadvacet let od své smrti. (…) Ale pěkně popořádku: před časem jsem se dověděl od Ondřeje Suchého, že jeden z nejoblíbenějších herců pamětnických filmů - R. A. Strejka - stále nemá místo, kde by důstojně odpočíval. Když jsem připravoval tradiční Cibulkův kalendář pro filmové pamětníky na rok 2012, věnoval jsem jeden týden právě Strejkovi a zmínil se o téhle nespravedlnosti. Netušil jsem, že právě díky téhle zmínce dostanou věci rychlý spád. Můj kalendář totiž stojí i na stole nového prezidenta Herecké asociace Jiřího Hromady. Ten vzal věc za svou. Okamžitě mi telefonoval, aby zjistil podrobnosti, jak se věc má. Propojil jsem ho jak s Ondřejem Suchým, tak s panem Ladislavem Brančem (žije dodnes v Brně ve velmi vysokém věku…) Prezidium Herecké asociace na svém zasedání 22. 2. 2012 jednomyslně schválilo návrh prezidenta, aby byla urna uložena na důstojném místě – v nadačním hrobě na Vyšehradě. Nadační hrob je ve správě Nadace život umělce, kterou Herecká asociace spoluzaložila pro účely podpory umělců - seniorů. Odborná komise nadace ve složení Václav Snítil, Dalimil Klapka a Luděk Munzar doporučila Správní radě NŽU žádosti vyhovět. Správní rada na svém březnovém jednání jednomyslně vyhověla žádosti o uložení ostatků do nadačního hrobu, prezident Hromada předjednal s výkonnou ředitelkou nadace paní Dagmar Hrnčířovou další postup, a teď se dostávám k oné důležité zprávě: Urna s ostatky R. A. Strejky bude uložena na pražském Vyšehradě 25. dubna v 10 hodin dopoledne. Po dvaadvaceti letech od jeho odchodu… Přijďte se podívat, informujte dál o tom, že se dobrá věc podařila!"

Tolik z otevřeného dopisu Aleše Cibulky. A mně tu zbývá už jen za sebe dodat – budete-li mít ve středu 25. dubna dopoledne volnou chvíli – přijďte! Také tam přijdu uctít památku tohoto milého člověka a nepřehlédnutelného herce.