Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Cliftonky a James Joyce.

Před mnoha lety mne to srovnání napadlo.

Ovšem nezávisle na cliftonkách.

Tehdy jsem si uvědomil, že četba některých věcí je podmíněna věkem, ve kterém se člověk k té četbě začne propracovávat. A předchozí zkušeností z jiné četby. A několika dalšími věcmi.

Například mne nikdy neoslovil Foglar. I když jsem vyrostl v prostředí, že bych na něm měl ujíždět. Jenže školák Kája Mařík a Kara Ben Nemsí, divoký Anka a dokonce i ti puberťáci z knih J.M.Trosky toho Foglara prostě smázli. I ty Vlaštovky a Amazonky byly něčím, co Foglar neuměl zprostředkovat.

Je možné, že problém je na mé straně. A něco zavinili rodiče. Chlapeček, který si ve třech letech čte pohádkové knížky, ve druhé třídě má paralelně rozečteného Švejka, Divokého koníka Ryna, Hamleta, příběhy v Materídoušce a do toho hltá časopisy ze sklepa a z půdy u babiček je možná atypický.

Musím se přiznat, že Joyceova Odyssea jsem nikdy nedočetl. Minul mne Kafka, minul mne Brod, minuli mne další. Z pražských německojazyčných židů mám Poláčka. K těmto dalších jsem se dostal, když mi bylo kolem čtyřiceti, protože mi je dávala číst má sedmnáctiletá přítelkyně. No jo. Přečetl jsem, ale bylo pozdě. Už jsem měl jiné vnímání. V té době už mi ty hluboké myšlenky z filmové trilogie Matrix připadaly strašně hloupé a plytké. S Odysseus? Zkoušel jsem to. A zjistil, že to nejde. Já si sice uvědomoval, že to dává smysl, ale už jsem věděl, že jsem přišel pozdě. Tím směrem se člověk musí vydat v mládí.

A ještě mu k tomu musí někdo pomáhat. Já zažil v rodině lidi, jejichž historická paměť sahala do Prusko Rakouské války. První i druhá světová pro mne byli lidé, kteří už to zažili. A ještě jsem žil na periferii. Mne mnohem více formoval Remarque, Poláčkovy klukovské války málem o hrst knoflíků, Vančura, Sienkiewicz, nebo i ten Bohumil Říha, coby následovník našich obrozenců a ve své podstatě i těch Grimmů.

Deťatko si četlo o tom, kdo komu dal pár facek, a proč.

Ale když na něco podobně narazí dospělý chlap bez přípravy v dětství, nastane problém. Číst knihy,mve kterých někdo dostane po hubě, netuší od koho, netuší proč, a ještě si má člověk vychovaný v prostředí a době, kdy i předškolní dítě bylo podporováno k tomu, aby svá práva práva bránilo s lopatičkou a kbelíčkem v ruce představit, že ten fór je v tom, že tupě zírá.

Holt některá četba patří do nějakého prostředí a nějakého věku.

Já té holce také tvrdil, ať si toho Odyssea přečte, dokud je čas. Už jsem jako dospělý chlap věděl, že ty nenásilné akce, které pořádal Gándhí byly naopak ukázkou velmi agresivního násilí.

A šup zpátky k literatuře: Kolik lidí je dnes schopných číst Bogatýrskou trilogii. Nebo jiné knihy od J. Žáka.

A kdo si dnes všimne toho, že si ten učitel z gymplu dělal srandu i z Kafky.

Zkusme zapomenout na všechny odborníky.

Včetně chlapa, pod jehož článkem tady reaguji, a kterého mám mnohem raději, nežli spoustu svých letitých kamaradů, kteří se dostali na pozice, ve kterých to ovlivňují v praxi. To jsou ty srandy, kdy se občas ozvu proti veřejné presentací něčeho, co mi připomíná dětské hračky ze supermarketu a je mi tvrzeno, že to je umění. A že jsem vůl. Ale ti kamarádi mají plný barák věcí, které schraňuje má skoro osmdesátiletá maminka. Nic z toho vrcholného kumštu se u nich nenajde. Jen mi vysvětlují, jak jsem hloupý.

Autor je tomuto přístupu velmi vzdálen. Spíše nějak opatrně zkouší ukázat ty kvality, které za klad považuje on sám. A za to mu budiž vzdán dík.

Je v posledních mnoha letech radost číst člověka, který je schopen ukázat kvality nějakého uměleckého oboru, aniž by se pokoušel tvrdit, že jeho názor je jediným platným.

Takže můj protest proti nejen tomuto článku, ale i proti mnoha jiným zkuste vnímat jako poděkování za to, že mi poskytl možnost číst něco jiného zcela jinak.

Mám značné mezery a přiznávám, že jsem žádnou cliftonku nečetl, ale moc by mne zajímalo, zda se někdy Clifton setkal s mým jmenovcem Cimrmanem a moc bych se divil, kdyby se tak nestalo.

Nicméně babička asi něco přečetla, protože když komentovala mé dětské vyšetřovací pokusy, nazývala mě malým Cliftonem a mé jízdy na koloběžce zase přirovnávala k Chironovi. Samí velcí lidé...