Před nějakou dobou jsem psal o tlusté monografii Michala Jareše (584 stran), kde se vší erudicí akademického vědce převyprávěl veškeré cliftonky (KNIHA: Cliftonky podle badatele Michala Jareše - Neviditelný pes (lidovky.cz). Až na pár pohřešovaných. Hledají se dál, i když ne přímo zatykačem. Po půdách už taky ne, půdy byly prohledány.

A hle, dva sešitky se zrovna našly. Je tedy zřetelné, že není pátrání zhůvěřilost.

Michal Jareš už ty dva Cliftony nemohl do svazku Případ Clifton zapracovat, ale napsal mi, o čem jsou (a viz níž). Tou samou cestou vyzývá každého: „Pokusme se objevit i zbylé cliftonky, pokládané za ztracené. Jde o veledíla těchto názvů: Ohnivé znamení, Hrůzy půlnoci, Powerovo tajemství, Cliftonův osvoboditel, Posel mrtvých, Lékař - vrah, Černé strašidlo, Bonapartův portrét, Rudé skvrny.“

Je to, počítám-li dobře, tedy už jen devět sešitů. Devět ze stovek známých. Pokud se nikdy nenajdou, konec světa nenastane. Uznává to i doktor Jareš, ale nenajdou-li se, už se následkem toho nikdy nedovíme, „VO CO ŠLO“. Navíc… Děj celého kompletu cliftonek zůstane neúplný.

Rychle shrnu v kostku problematiku. Cliftonek vyšlo 275 a prvně v letech 1906-1912. V divadelní hře je oslavují třeba i Voskovec a Werich - a ještě koncem třicátých let byly parodovány v časopise Ahoj. Do těch parodií se, mimochodem, velmi zamiloval i pan Brdečka.

Ale je rok 2024 a asi už pozdě. Kromě toho jde o škvár. Nelze to popřít. A ani sám Michal Jareš z Akademie věd, který zasvětil pátrání a analýze léta života, nijak nepopírá, že procházel při četbě (a srovnávání různých vydání) peklem.

Aby se nezbláznil, v pauzách pročítal Odyssea, a toto náročné Joyceovo dílo přišlo mu prý teprve v kontrastu s Cliftonem poutavé.

Cliftonky se dají zkoumat v rovině estetické a je zde třeba i level pro sociologa. Pro kunsthistorika. I výtvarné ztvárnění obálek totiž prošlo řadou proměn. Ale pro pana Jareše stejně všemu vévodí rovina literární a ve své encyklopedii charakterizuje jednotlivé sešity žánrově. Může totiž jít i o science fiction či nedetektivní, ryze dobrodružné příběhy. Anebo hororové. Často se doplňuje víc takovýchto charakteristik.

U každého ze svazečků našel Jareš INCIPIT a KLAUZULI, tj. první a poslední větu. Je to praktické, ba nutné; sešity se někdy už vyskytují jen jako fragmenty.

Jareš sepsal i počty a názvy jejich kapitol a vyhotovil seznamy vystupujících postav a dějových lokací. V každém hesle je i oddíl Cliftonův převlek a jeho pomůcky a najdeme pár slov o povaze zločinu.

Do některých anotací Jareš dostal v hranatých závorkách i další vlastní komentáře, a to někdy i s obzvlášť bizarní citací. Jeho monografie má osm apendixů a prvním je rejstřík Cliftonových převleků na víc než šesti stránkách. Následuje seznam jeho pomůcek (především je to pověstné kladívko, kterým otevře cokoli) a míst, kde se příhody odehrávají (např. i Polynésie, Pešť či četné ulice Chicaga i čtyři zdejší banky).

A je zde i rejstřík povahy zločinů a vyjímám: drancování (svazek 121), kanibalismus (sv. 118), padělání (v osmi sešitech). Nejvíc je však vražd, a to hlavně jedem, a dost je i vydírání a únosů. Horko těžko pak spočítat krádeže a loupeže. Nu, a kolikrát že roli sehrála chuť na mstu? I to badatel spočetl.

Navíc udělal vraždám pod-oddíly. Například: nožem, motykou, břitvou, jehlou… Ve svazečku 66 se najde i jedna promlčená.

Ohromující je apendix postav. Sám Nick Carter se vynoří v cliftonce 121 Černá rokle a často se vrací šéf chicagské policie Georges Walking. Jako by to nestačilo, má Michal Jareš pod palcem i seznam figur anonymních. Příklad: v čísle 141 je to „bezejmenný defraudant“. V čísle 21 vetešnice.

Vše by bylo jednodušší, kdyby na rakousko-uherském Cliftonovi nechtěli podruhé vydělávat v Československu. Ale proč ne, nakonec? Bylo to jen přirozené. A byl v češtině, psali původní, čeští autoři.

Nejprve ho vydávala (nastrčená) Anna Tylová a (v jiném pořadí) přivedla na svět od roku 1919 do roku 1923 175 svazečků.

Následoval Václav Jenč a čísla 187-197 bohužel přejmenoval. V několika případech se děje přejmenovaných nepodařilo ztotožnit se žádným z předchozích, ačkoli nové ty příběhy nebudou.

Odhlédnu-li od slovenského pokusu (ten měl ostatně jen devět čísel), je dosud posledním vydavatelem cliftonek Václav Palán v letech 1936 (to stihl jen 20 sešitů) a 1940-1941, kdy - znovu od začátku, ale opět v jiném pořadí - vydal 55 sešitů.

Michal Jareš zkoumá třeba i údajné autorství mladistvého Vladimíra Neffa jedné cliftonky a analyzuje dva případy, kdy došlo k pokusu napsat rozsáhlejší romány s tímto hrdinou. Reflektuje taktéž akce namířené proti cliftonkám, které se je snažily vykořenit, a v druhé části knihy sleduje Cliftona ve vztahu k filmu i jeho využití plejádou autorů, a to nejen literátů vyšší kategorie, ale například i Ferry Kovářík (1899-1948), skladatel, složil roku 1925 celý „břeskný pochod“ Léon Clifton.

Ale k mé výzvě.

Dosud tedy zůstávají nenalezeny sešity (s tituly výše) 234, 253, 255, 256, 257, 258, 261, 268 a 197. Nyní… se ale podržte. Možná vaši chvilkovou chuť hledat zmrazím.

Zde je - na ukázku - příběh jednoho z těch dvou svazečků, které k badateli Jarešovi doputovali teprve nedávno a jež mi zaslal se svolením k uveřejnění.

Tajemný umíráček (poprvé 1908).

Za Léonem Cliftonem přijde továrník Kemp. Umřelo víc jeho příbuzných. Vždy to dopředu hlásilo tajemné zvonění.

Clifton se ujímá pátrání. Přijde do firmy jako pan Hamilton, brzký spolumajitel. Kemp a služebnictvo jsou v noci spolu s „Hamiltonem“ v pracovně a ve 24.00 se kdesi cosi rozezní. Den poté umře další Kempův příbuzný.

Clifton-Hamilton rovněž chtěl, aby se služebnictvo shromáždilo jen do jediné místnosti. Zatím by prohledal jejich byty. Nepříjemné je, že vrátný Currer Cliftona identifikuje.

Clifton si pak všimne na ulici foxteriéra a papírové koule, s níž si pes hraje. Uvnitř najde šifrovanou zprávu. Prý se chystá další zločin, i hlídají spolu s Kempem dům a Clifton sleduje i vrátného.

O půlnoci? Opět umíráček. Tu Clifton spoustá vrátného a začne se zaň vydávat. Jen díky tomu zajistí hned šest jeho spoluviníků. Mají výbušniny a chtěli vyhodit do povětří Kempovo sídlo. Jsou zatčeni a co víc, v bytě vrátného najde Clifton v někdejším komíně schránku s hodinovým strojkem a zvonkem. U spoluviníka Cowdona se najde i krabička s jedem nezanechávajícím stopy! Jak se ukáže, je Cowdon Kempův příbuzný, ovšem dost vzdálený. A tak chtěl rodinu vyvraždit - kvůli dědictví. To už by mohl být konec, ale vrátný Currer spáchá ještě před vynesením rozsudku sebevraždu a další spolupracovník Smith ve stejný večer zešílí. Ostatní inkasují přísné tresty a Clifton si nechá strojek se zvonkem jako kuriozitu ve své sbírce zvláštností.

Komentovat netřeba. Ale jedno je taky jisté. Ještě před několika lety byl tento příběh ztracen. Proč nenajít zbylých devět?