Na můj článek Opuštěné hroby a urny doma (NP, 5.11.2009) stačil zareagovat (kromě bezprostředních velmi zajímavých postřehů, otištěných přímo pod článkem) kdosi z okruhu příznivců výtvarné fotografky Petry Růžičkové, takže jsem ještě týž den večer stihl vernisáž její mimořádně hodnotné výstavy Psáno na obrazy hřbitovů v pražské Galerii Břehová. Každou z jejích barevných kompozic doprovázejí básnické variace od básnířky Jany Štroblové, autorky mnoha básnických sbírek, Vladimíra Křivánka, literárního historika a Jana Suka, esejisty a literárního kritika. Při vernisáži je recitoval herec Miroslav Táborský.

Jsme svědky ojedinělého propojení obrazů s volnými verši, vznikl tak neopakovatelný dialog anebo – chcete-li – zajímavá konfrontace obrazného vidění s literárním pojetím, či dokonce stmelující symbióza přístupu výtvarné fotografky a básnických variací k odtabuizovaným tématům, jakými byly donedávna ještě umírání, smrt, hřbitovy - vesměs v podstatě živoucí artefakty. Jde vůbec ještě o fotografie? Napadá vás otázka, zadíváte-li se blíže do těch velkých obrazů a chtěli byste zkoumat, jakouže techniku či technologii tvůrkyně vlastně zvolila.

Sama o své práci hovoří velmi prostě, vysvětluje, proč ji už léta přitahují hřbitovy, němí svědkové osudů donedávná žijících osobností, odpočívající pod náhrobky v zahradách ticha po celé naší zemi. Cituje římského filozofa a spisovatele Senecu (65 - 4 př.n.l.), v jehož díle najdeme více takových. Například: Smrt nás neuchvacuje náhle, ale spějeme k ní každým okamžikem. Poslední hodinu nepůsobí smrt sama, ale dovršuje ji. Tehdy k ní docházíme, ale jdeme k ní dlouho. Anebo: Jakmile ze srdce vypudíš strach před smrtí, neodváží se do něho vstoupit žádný strach vůbec…

Uvažuji dále s umělkyní, která za své city k tak donedávna choulostivým fenoménům se pranic nestydí a tolik by si přála, aby v tom dnešním světě přibývalo těch, jimž srdce ještě nestačila okorat. Zasáhly ji ve velmi mladém věku právě ve spojení s poezií, protože anonymní smrt ve filmech, v médiích a zejména v televizi doléhá na každého z nás. Všimněme si prosím tohoto jevu: běžná či přirozená smrt není mediálně zajímavá, zatímco filmová či televizní smrt je dnes součástí každodenního programu na obrazovce.

A v těchto chvílích přicházejí k nám zdánlivě potichu tvůrci, aniž by vyslovili svá přání: hleďte, lidé, jak může být vše, co je spojeno s naší smrtí, krásné, ušlechtilé, povznášející. Ve spojení básní a obrazů není tento jev častý v našem i světovém umění, spíše je ojedinělý, čas od času se připomínající. Ožívají náhrobky a sarkofágy, hroby s dřevěnými nebo kamennými kříži, které již předtím někdo vytvořil a uložil do nich paměť věků. Ožívají jejich neodmyslitelné atributy: nápis INRI (Iesus Nazaretus Rex Iudaeorum – Ježíš Nazaretský, král židovský), dále plastika jeho těla přibitého na kříži, na oválné desce, obepnuté vavřínovými listy jméno zesnulého, také tělo anděla se svěšenými křídly. Doklad dokonalého řemeslného provedení a dobového vkusu. Už nám mnohde rezivějí, podléhají zkáze, nemá je kdo udržovat. Díky vám, umělci, že si těchto pomalu zanikajících a ztrácejících se obrazů všímáte. Zůstanou němým svědectvím životů*, bez nichž si smrt neumíme představit.

Unikátní výstavní projekt, kombinující fotografické obrazy Petry Růžičkové s funerálně-mysteriózní tematikou a básnické texty, inspirované vystavenými fotografiemi, od trojice významných českých básníků: Jany Štroblové, autorky několika desítek básnických sbírek, Vladimíra Křivánka, básníka a literárního historika, a Jana Suka, básníka, esejisty a literárního kritika. Výjimečnost projektu spočívá v tom, že ke každému vystavenému obrazu vznikly tři básnické variace od výše uvedených autorů, čímž dochází k zajímavé konfrontaci obrazného vidění s literárním pojetím. Navíc jsou v rámci projektu konfrontovány i tři rozličné básnické rukopisy. Výsledkem je neopakovatelná a stmelující symbióza výtvarného a literárního přístupu k uměleckému dílu. Projekt se opírá o ve světě dnes preferovanou filosofii umění, založenou na vzájemné prostupnosti a ovlivnitelnosti jednotlivých žánrů a forem. Výtvarný obraz má podle tohoto pojetí literární, hudební, případně i dramatické konotace, báseň zas inspiruje k vizuálním nebo akustickým představám apod. Z dějin českého i světového umění jsou známy především konfrontace díla jednoho výtvarníka a jednoho s ním souznívajícího literáta. Projekt této výstavy překračuje takovýto dualismus či jednoznačné tvůrčí partnerství. Koncentruje se na „průzkum“ multikulturního prostoru, na dosud málo praktikované střetnutí různých tvůrčích poetik.