VÝSTAVA: Proč se všichni hlásí k Havlíčkovi
Generace obrozenců stále budí zájem. Jestli z ní někdo vykročil směrem k dnešku výrazněji než jiní, je to Karel Havlíček Borovský. Pozoruhodná výstava k 200. výročí Havlíčkova narození rozebírá jeho posmrtný kult.
Je škoda, že se nějaký filmař neujal tématu Karla Havlíčka Borovského. Že nevznikl počin ve stylu televizního miniseriálu Božena. Díky němu se z 200. výročí slavné spisovatelky stalo široce sdílené téma se zajímavými aktuálními přesahy. Takto pojednané téma by si zasloužil i KHB (31. 10. 1821 – 29. 7. 1856), zakladatel moderní české žurnalistiky a kritiky, liberál, analytik politiky, společnosti i romantického vztahu k panslavismu a Rusku, realista, odpůrce radikálů.
Ale byť se nerozjela tak široká debata jako o Boženě Němcové, kdo má o Karla Havlíčka Borovského zájem, na své si přijde. Například v Havlíčkově Brodě, v Muzeu Vysočiny, na pozoruhodné expozici Karel Havlíček v našich životech. Výstava k posmrtnému kultu slavného novináře.
Boj za svůj názor i za cenu izolace
Její pojetí je specifické. Nepatří k výstavám, kterým se říká „rodinné“ a atraktivitou se snaží zaujmout rodiče, děti i seniory. Má daleko k projekci Havlíčkova života cestou dramatizace. Soustředí se na posmrtný život KHB, chcete-li na jeho legendu.
Stručně a jasně to líčí kurátor Michal Kamp v úvodním textu: Výstava se zaměřuje na období od roku 1856 do současnosti. Už pohřbem KHB začal souboj o jeho výklad a význam. Má se národ inspirovat jeho bojem za svůj názor i za cenu společenské izolace? Je pro nás mučedníkem, věštcem, bojovníkem, učitelem? Jisté je, že každý režim – rakousko-uherský, prvorepublikový, protektorátní, komunistický i současný – Havlíčka interpretoval jinak a dle svých potřeb.
Koho tyto otázky zajímají, rozhodně neprohloupí, když se na výstavu vypraví. Rozsahem není veliká, a jak už bylo řečeno, obejde se bez atraktivních exponátů. Vedle dobových knih či tisku nabízí třeba plakáty filmů inspirovaných osobností Havlíčka i upomínkových předmětů (třeba froté ručník s hesly „Moje barva červená a bílá. Moje heslo poctivost a síla“, jaký se už za Rakouska prodával v Borové), ale jejím těžištěm jsou infopanely.
Ty reflektují očekávané věci, třeba legendu o trnové koruně, kterou prý položila na jeho rakev Božena Němcová. Či vztah protivníků, jimž KHB v roce 1848 vytýkal radikalismus, kteří se mu po návratu z Brixenu vyhýbali, ale po jeho smrti se k němu hlásili až demonstrativně. Tabule si všímají i osobností, které se k Havlíčkovi nestavěly jako k legendě, nýbrž analyticky a kriticky (Chalupný, Masaryk). A všímají si logicky i toho, jak se kult KHB celkově vyvíjel – od prvního pomníku, sochy odhalené v roce 1883 v Kutné Hoře.
S Havlíčkem k Sovětskému svazu?
Materiálu je na informačních panelech dost. Mezi nimi i věci pro fajnšmekry, které leckoho překvapí. Tušíte například, kdo jako první umístil pamětní desku na dům v Brixenu, kde KHB trávil vyhnanství? Byli to italští fašisté v roce 1925. Pro ně byli přece Habsburkové stejnými nepřáteli jako pro české vyznavače kultu KHB.
Zvlášť výživná tu byla třetí republika. Spatříte snímky radnice v Havlíčkově Brodě (1945), na níž visí z dnešního pohledu neskutečná kombinace portrétů – Masaryk, Beneš, Stalin, KHB. Či fotografii Václava Kopeckého, komunistického ministra informací, jenž v roce 1946 tvrdil, že „Havlíček takřka předvídal nutnost trvalého spojenectví s dnešním Sovětským svazem, jedním z nejmocnějších států světa“. Pane jo, KHB, autor tak kritických Obrazů z Rus.
Na fotkách můžete vidět, že pod Havlíčkovým pomníkem stáli krojovaní pionýři i na začátku normalizace. Ale i to, že na konci normalizace se tamní nekonformisté sdružili do Havlíčkovy mládeže. Leccos z toho působí jako bizár. Leč uvidíme za měsíc, až se bude připomínat deset let od úmrtí Václava Havla. Nechme se překvapit, kdo všechno se k němu bude hlásit.
Karel Havlíček v našich životech. Muzeum Vysočiny, Havlíčkův Brod. Do 23. 1. 2022.
LN, 20.11.2021