Společnost Postbellum je „pachatelem“ audiovizuální výstavy pod podstavcem již neexistujícího monstra. Je dobré ji shlédnout.

První část je krátká - trvá asi 10 minut - a je možná jen pro malou skupinku lidí. Začíná známým projevem Emila Háchy, který, jsa zahnán do kouta, předává moc nad Československem do rukou Velkoněmecké říše. Poté se začne v rychlém sledu odvíjet komentář a hra světel a stínů 50 let šíleností, jako je odvoz našich spoluobčanů do koncentračních táborů, atentát na Heydricha a německá odplata, krátké nadechnutí po konci války, abychom vzápětí slyšeli Klementa Gottwalda. Pak ještě jedno nadechnutí na jaře 1968.

Pak nás začne anonymní hlas sladce přemlouvat, že netřeba se bát, že stačí jenom podepsat jeden papír -“on se to nikdo nedoví, nebojte“ - a pak už jen poslouchat své spolupracovníky a okolí a občas si něco poznamenat a předat. Vždyť to přeci nebolí. „My přece všechno víme.“ Vše končí úlevou plné Letné konce roku 1989.

Další část je v jiném sále, kde se před námi odvíjí asi hodinová koláž statečných, méně statečných i zhůvěřilých jedinců a jejich autentické výpovědi. Nechybí hrdinové, kteří pomáhali dostávat Židy z transportu jen tím, že jim podali kyselinu pikrovou, aby zežloutli a byli považováni za infekční, tudíž transportu neschopni.

Jsme svědky lidí, kteří se pracně probíjeli z okupované země, aby mohli poté bojovat proti nacismu na východní i západní frontě. Shodou okolností oba hrdinové skončili v komunistickém koncentráku. Paradox doby? Nejspíše jakýsi „normál“.

Na opačné straně je tam uchován projev Jaroslava Ondráčka, otce známého poslance, který je jednak dodnes hrdý na činnost svého syna v roce 1989 a který si uvědomuje, jaká to byla chyba, že se Praha „neobehnala ostnatým drátem a nenechala vychcípat“.

Pan Jaromír Ulč, důstojník StB, plačtivým hlasem sděluje, že je mu líto, jak jeho 20letá práce (rozuměj zatýkání, výslechy a bití) šla po roce 1989 vniveč. Ten člověk to opravdu myslí vážně. Zdůrazňuje, že on sám nikdy nikomu neublížil. Což mi v principu připomnělo obhajobu hlavního „manažera“ holocaustu Adolfa Eichmanna, který před soudem v Izraeli rovněž argumentoval tím, že on sám nikdy nikoho nezabil. Zdá se, že oba pánové měli k sobě svým pojetím své „práce“ velmi blízko.

JUDr. Karel Vaš nikoho nepřekvapí s výrokem, že zákon je více než pravda.

Proti nim stojí výpověď Miluše Havlůjové, kterou zatkli i s jejím malým synem, vyhrožovali jí, že jí ho seberou a ona hu už nikdy neuvidí. I v této naprosto šílené situaci odmítla podepsat vázací akt. Vladimír Šuman vzpomíná na svého otce, který v roce 1948 jako soudce odmítl vstup do KSČ a byl na dva roky „zmizelej“, aby byl díky své statečně ženě vypátrán na Mírově. Tam strávil ony roky bez rozsudku, aby po svém propuštění vykonával jen manuální práci.

Galerie statečných i těch z opačného pólu se prezentuje za drátěným pletivem, což rovněž skrývá jistou symboliku. Fotit se tam bohužel příliš nedá, vše je ve tmě.

Celou výstavu shrnuje věta další statečné ženy Dany Němcové, signatářky Charty 77, která říká doslova:

„ Strach je operativní nástroj. Když se lidé bojí, tak vzhlížejí k moci jako k něčemu, co je ochrání. Semknou se do houfu a udělají přesně to, co od nich moc očekává a chce.“

Výstava končí 9.12. a je třeba si předem objednat lístky. Jinak uvidíte následující tabulku.

Myslím, že i když jde o naši minulosti, je výstava silně nadčasová. Je o nás samých a je pro ty, kteří chtějí přemýšlet.