20.4.2021 | Svátek má Marcela


VÝSTAVA: Lucemburský šok

14.3.2006

Lucemburská éra v českých zemích je pokládána za jeden z řídkých dějinných okamžiků, kdy zdejší kultura i civilizace dosáhla vrcholné evropské úrovně. Zejména k odkazu císaře Karla IV. se u nás hlásily snad všechny režimy, jež se tu během staletí vystřídaly. Otec vlasti skvěle obstál dokonce před současným televizním publikem, když byl v loňské soutěži vybrán za Největšího Čecha. Také v New Yorku měl loni úspěch. Výstavu o kulturní roli posledních Lucemburků shlédlo v tamním Metropolitním muzeu během tří měsíců téměř dvě stě tisíc zájemců. Nyní se expozice s pozměněným názvem Karel IV. - císař z Boží milosti přesunula na Pražský hrad, takže se otec vlasti opět ocitá v centru mediální pozornosti.Tak všeobecná obliba se může zdát až podezřelá - copak se dá opravdu všem vyhovět?

Povšechně vzato, panování Lucemburků ve střední Evropě skončilo dost katastrofálně. Vyústilo v husitské bouře, při nichž byl rozchvácen pečlivě spravovaný majetek koruny, církve i valné části katolického panstva. Království se pak na dlouhý čas ocitlo v mezinárodní izolaci, neboť jeho obyvatelé prosluli po Evropě jako rebelové, kacíři a brutální loupežníci, jimž se nedá vládnout. Tato pověst je provázela i po Bílé Hoře a patřila k hlavním příčinám mimořádně tvrdých represí. Do jisté míry pak problematizovala postavení českých zemí v podunajské říši až do jejího rozpadu v roce 1918. Plány Karla IV. byly jistě velkolepé, zůstalo po něm ohromující stavební dílo, ale celkový přínos se až příliš podobá kulturnímu šoku, z nějž se pak země těžce vzpamatovávala dlouhá staletí.

Velký císař

Vina za neblahý vývoj po Karlově smrti je obvykle přičítána jeho potomkům. U nás byl donedávna za hlavního zloducha považován mladší syn Zikmund, jenž se pokoušel zlomit husitskou vzpouru a znovu nastolit dřívější řád, v sousedních zemích má však mnohem horší renomé starší Václav, dědic českého i římského trůnu, který bývá charakterizován jako líný, pitkám a loveckým povyražením oddaný despota, propadající čas od času záchvatům slepé zuřivosti. V tomto ohledu jej celosvětově zostudila především legenda o mučednické smrti sv. Jana Nepomuckého, kterého údajně nechal po krutém výslechu právem útrpným utopit ve Vltavě. Dobovou image Václava IV. rozhodně nevylepšily ani stovky rozhněvaných intelektuálů z Bavorska, Saska a Polska, kteří se rozhodli opustit Karlovu univerzitu, když je Dekretem kutnohorským zbavil práv ve prospěch domácích akademiků. Zahraniční studenti i mistři se pak rozešli do všech světových stran, aby pražské poměry s výmluvností vlastní své profesi líčili v těch nejčernějších barvách.

Příběh moudrého vladaře a jeho nezdárných synů má beletristický půvab, jenže povahové dispozice krizi lucemburské moci zřejmě zapříčinily jen zčásti. Není zdaleka jisté, zda by císař Karel IV. zvládl politickou situaci na počátku patnáctého století stejně úspěšně jako tu, s níž sám zápolil o půlstoletí dřív. Tenkrát se při ukázňování vzpurného panstva mohl spolehnout alespoň na přátelskou podporu papeže, za jeho synů však zmatek ovládl i církev - jeden čas v ní soupeřili o moc hned tři papežové (patří k historickým zásluhám Zikmunda Lucemburského, že toto schizma urovnal).

Ostatně i Karlovo působení se ve své době také setkávalo s řadou výhrad. Už jeho němečtí současníci upozorňovali na to, že své říšské výnosy investuje hlavně do dynastických zájmů, konkrétně do rozvoje Prahy i Čech a do masivní podpory církve, u níž hledal hlavní politickou oporu. Habsburský císař Maxmilián prohlásil o sto padesát let později, že se jako otec vlasti choval výhradně k českému lidu, zatímco říšskému obyvatelstvu byl nanejvýš otčímem. Krom toho mu mondénní společnost evropských dvorů vyčítala ostudný nedostatek rytířských ctností. Vyhýbal se přímým střetům a raději spřádal složité intriky, víc než o válčení se zajímal o hospodářský rozvoj, v soupeření s feudálním panstvem sázel na podporu neurozeného měšťanstva a dominium rozšiřoval hlavně šikovnými nákupy a sňatky. V případě ohrožení se několikrát ohrožení neváhal pohybovat v nedůstojném převleku. Když musel roku 1346 při návratu ze své korunovace římským králem v Bonnu překonat území ovládané úhlavním nepřítelem Ludvíkem Bavorem, nečekal, zda mu poddaná knížata nabídnou dostatečný doprovod, a z Alsaska přes Švábsko, Franky a Horní Falci došel až do Čech v přestrojení za panoše. Odtud za pár měsíců vyrazil ke svému vojsku, jež se shromáždilo v Tyrolsku, jako řadový člen obchodní karavany. Ještě o devět let později, těsně před svou císařskou korunovací v Římě, si vyšel prohlédnout antické památky v nenápadném hábitu potulného klerika.

Dvorským zvyklostem odporovalo i jeho obsáhlé vzdělání. Slovem i písmem ovládal pět jazyků, dopisoval si s předními učenci i básníky a latinsky sepsal dokonce řadu knih, z nichž vyniká především mimořádně poutavý vlastní životopis Vita Caroli. Jenže být vzdělancem a literátem se pro středověkého velmože nehodilo, od toho měl mít lidi.

Karel ztělesňuje předěl epoch. Do zaalpských zemí vnášel nové renesanční mravy, z nichž se v prvních bankovních domech na severu Itálie začínaly klubat zárodky kapitalismu v podobě složitých obchodních operací, které zasahovaly od Levanty až po hansovní města v Pobaltí. Do českého království se však vinou oslabené centrální vlády po vymření Přemyslovců vrátily staré časy feudální zvůle s mocnými regionálními hegemony a družinami loupeživých rytířů, tedy poměry obchodu a prosperitě zásadně nepřející. Povznést poměry zrovna ve 14. století, kdy celou Evropou procházely vlny morových epidemií a živelných katastrof, bylo obzvlášť obtížné, neboť středověké hospodářství vyčerpalo své možnosti už v polovině předchozího století a za éry Lucemburků zažívalo hlubokou stagnaci, ba úpadek. Racionální řízení hospodářství i státní správy Karel dobře poznal ve Francii i v severní Itálii, věděl, co vede k prosperitě, doma se však musel spoléhat taky trochu na zázrak. I proto se oddával v ryze středověkém duchu náboženské mystice. Ve Svaté říši si tím vysloužil pohrdání - říkalo se mu "kněžský král". Do historie střední Evropy se jako jasný zjev vepsal zřejmě i vzhledem k následujícím temným časům.

Od doby osvícenství a romantismu sice k osobnosti "Největšího Čecha" převládá bezvýhradný obdiv, totalitní režimy minulého století jej však přece jen tak docela nesdílely. Komunističtí historici povinně rozebírali dialektické rozpory jeho panování, kdy se prý prudký kulturní i hospodářský rozmach pojil s prohlubováním třídního antagonismu a zbídačování pracujícího lidu. To se podle nich stalo roznětkou husitské revoluce, kterou vykládali jako předzvěst vlastní ideologie. Pro nacisty byl císař Karel zase málo germánský vinou své vyhlášené mírumilovnosti a přílišné úcty k francouzské kultuře i slovanským tradicím. Je například známo, že Hitler odmítl některá skvělá díla karolínské éry začlenit do základního kánonu německého umění, protože se mu zdála příliš změkčilá.

Karel IV. tedy nepostrádal ani kritiky. Jejich hlasy však pokaždé znovu ztrácely na váze, zatímco příznivců a obdivovatelů spíš přibývá. I to může koneckonců znamenat zvláštní příznak Boží milosti.

Vynechaný Jan

Historický záběr expozice zahrnuje jedno století, výslovně vymezené roky 1347 a 1447. Nekryje se tedy přesně s lucemburskou érou, která započala nástupem Karlova otce Jana na český trůn v roce 1310 a definitivně se uzavřela úmrtím císaře Zikmunda v prosinci 1437. O deset let později byl po smrti už také Zikmundův zeť a následník Albrecht Habsburký, který se z české koruny těšil sotva rok, a jménem jeho malého syna Ladislava Pohrobka už v dědičných zemích energicky vládl zemský správce Jiří z Poděbrad, jenž vdechl nadcházejícím poměrům úplně jiný ráz než Lucemburkové.

Kultura má pochopitelně trochu jinou dynamiku než politické dějiny. Za vlády Jana Lucemburského, jež skončila jeho smrtí v bitvě u Kresčaku v srpnu 1346, dožívaly v českém umění starší tendence z doby posledních Přemyslovců, zatímco impuls lucemburské elegance dozníval ještě nějaký čas po zániku dynastie. Zdá se ovšem, že osobnost Jana Lucemburského nemusela být v koncepci výstavy tak docela opomenuta, neboť hraje klíčovou roli v celém lucemburském příběhu. Právě jeho nástup na uprázdněný přemyslovský stolec vnesl do českých zemí první prudký závan civilizačního napětí. Čtrnáctiletý Jan, jenž se stal po sňatku s Eliškou Přemyslovnou českým králem, pocházel ze starého, nepříliš významného hraběcího rodu, který se více prosadil teprve nedávno, když byl jeho otec Jindřich zvolen roku 1308 římským králem. Říšské panstvo touto volbou sledovalo podobný cíl jako Češi v případě syna - chtělo slabého panovníka, který by byl plně závislý na bohatství a moci zemské šlechty. V pozadí volby však sehrála hlavní roli církevní diplomacie. Ambiciózní rod měl významné zastánce hned ve dvou ze sedmi říšských kurfiřtů volících římského krále - v mohučském arcibiskupovi Petrovi z Aspeltu, jenž ve Svaté říši prosazoval francouzské zájmy, a v trevírském arcibiskupovi Balduinovi, který byl dokonce Jindřichův vlastní bratr a Janův strýc.

Tuto situaci jistě dobře znali opati českých cisterciáckých klášterů, kteří udržovali spojení s mateřskými kláštery ve Francii. Upevnění královské moci pokládali za nezbytné, neboť bezvládí nejvíc ohrožovalo církevní majetek, a zároveň jim bylo jasné, že se panovník musí opírat o vnější síly, nejlépe o autoritu římského krále. Plán nastolení Lucemburků na český trůn připravil opat Konrád, který se dobře znal s Petrem z Aspeltu a zřejmě s ním svůj záměr tajně konzultoval. Při obvyklé každoroční cestě do generální kapituly řádu v Citeaux si vymohl audienci u Jindřicha Lucemburského, aby jeho synovi nabídl sňatek se sestrou posledního Přemyslovce a tím i českou korunu. Jindřich tím nebyl nijak nadšen. O českém panstvu se už tehdy po Evropě vědělo, že se neustále hašteří, přeskupuje do nenávistných táborů a trpí zásadním nedostatkem loajality k pomazaným hlavám. Raději by český trůn obsadil svým třicetiletým bratrem Walramem, krasavcem a skvělým rytířem s politickými kontakty po celé Evropě (o manželství s ním prý snila i Eliška Přemyslovna), jenže jej české elity odmítly, protože by mohl být při svých schopnostech nebezpečný jejich zájmům. Pokud se měl stát českým králem Lucemburk, pak jedině mladičký Jan. Když si Jindřich nechal představit svou budoucí snachu, cítil se prý zaskočen: jeho plavovlasý synek vyhlížel vedle osmnáctileté krásky se vznosnou postavou, temným zrakem a havraními vlasy jako děťátko. Do Čech jej s těžkým srdcem. Za poručníka mu alespoň určil zkušeného Petra z Aspeltu.

Do přemyslovského království v nejvýchodnějším cípu Svaté říše přišel Jan z jejího vyspělého západního jádra. Vychován byl na francouzském královském dvoře Filipa Sličného. Poznal nejvytříbenější formy, k nimž v oné době dospěla evropská civilizace, i nejúčinnější způsob řízení státu, jenž spočíval v silně centralizované finanční i soudní správě, zajišťované pečlivě organizovanou byrokracií. Nová vlast mu k srdci nepřirostla. Zpočátku se pokusil pozvednout poměry za pomoci rádců ze svého doprovodu, jenže u domácího panstva narazil na soustředěný odpor. Dokládá jej například známá Dalimilova kronika z roku 1314, jež vášnivě agituje proti všem cizozemcům, kteří by se chtěli v Čechách uplatnit - mimo jiné doporučuje místnímu obyvatelstvu, aby jim uřezávalo nosy.

Panská opozice své zahraniční konkurenty brzy vytlačila a také krále opakovaně vyzývala k odstoupení. Nakonec jej po osmi letech dramatických střetů donutila rezignovat na budování silného státu. Tím se uvolnila cesta k faktické vládě stavů, jež v zemích Koruny české vydržela - s výjimkou krátkého přerušení za Karla IV. - vlastně až do Bílé Hory. Znechucený král se pak dokonce pustil do jednání o výměně protivného Českého království za vlídnější rýnskou Falc, čímž zase popudil svou choť. Její snahy navázat tajná spojenectví k upevnění královské moci zděděné po předcích vedly k manželské roztržce. V červenci 1319 se přemyslovští nostalgici (převládal mezi nimi německý patriciát královských měst) pokusili s Eliščinou morální podporou svrhnout "krále cizince" a nahradit jej čtyřletým následníkem trůnu Václavem, pozdějším Karlem IV., v němž ctili krev domácí dynastie. Převrat však nevyšel. Král pak odebral své ženě všechny děti a prvorozeného synka dokonce uvrhl do žaláře, odkud jej po několika týdnech nechal přepravit do přísné izolace na hradě Křivoklátě. Hrdá Přemyslovna dožila sama v ústraní.

Génius státní propagace

Snahy přiblížit české země západním normám král Jan záhy vzdal, ale nakonec učinil dost proto, aby v nich mohl jeho následník pokračovat s větším zdarem. Po třech letech na Křivoklátě jej nechal převést do Paříže, aby jej představil Evropě jako svého následníka a přemyslovského dědice. Chlapec se ocitl na dvoře posledního z Kapetovců Karla IV., který se krátce předtím oženil s jeho tetou, Janovou sestrou Marií. Také kralevice čekal v Paříži strategický sňatek. V předvečer sedmých narozenin jej oženili se stejně mladičkou Blankou z Valois, jejíž rod byl úzce spřízněn s královským a brzy měl Kapetovce na trůnu vystřídat. Chlapec byl tehdy zároveň biřmován, přičemž přijal jméno svého strýce, pod nímž je znám dodnes.

Ve Francii získal následník českého trůnu skvělé vzdělání od prvotřídních učitelů, navštěvoval přednášky na Pařížské univerzitě a navázal užitečná přátelství. Zvlášť se mu vyplatila známost s učeným benediktýnským opatem Pierrem Rogerem, který mu později jako papež Kliment VI. významně dopomohl ke církevnímu osamostatnění Prahy a ke koruně římského císaře. Francii opouštěl čtrnáctiletý. V Lucembursku se pak nějaký čas otrkával v dovednostech potřebných k vládnutí a další dva dobrodružné roky v prožil v severní Itálii, kde se ostřílel v praktické politice i v bojích a šarvátkách na poli válečném. Do Čech se vrátil ve svých sedmnácti roku 1333, aby zde zastupoval nepřítomného otce. Češtinu neznal, neměl tu žádné známé, chyběli mu zkušení experti z ciziny. Mohl se spolehnout jen na své vzdělání, inteligenci a takt. Možná i proto si na rozdíl od otce získal hned na počátku mocné příznivce. Obezřetně si začal vytvářet nástupní prostor k uskutečnění plánů, v nichž částečně navazoval na starý přemyslovský záměr vybudovat na východním okraji říše mocný státní celek, který by byl hospodářsky i politicky co možná nezávislý. Podporoval rozvoj církve a měst, aby posílil své postavení vůči mocným feudálům v zemi, ale zároveň se po vzoru otce i děda z lucemburského rodu obratně angažoval v celoevropské politice. Cílem mu totiž nebyla pouhá suverenita. Chtěl víc. České země se měly stát mocenským centrum Svaté říše a Praha sídelním městem císařů, jakýmsi novým Římem či Jeruzalémem. To samozřejmě vyžadovalo posílit co nejvíc prestiž dynastie.

Otec Jan šířil svou slávu především účastí v bitvách po celé Evropě, Karel vsadil na reprezentaci v oblasti kultury. Založení první univerzity v zaalpských zemích východně od Rýna i tři nejvýznamnější stavební fundace - Pražský hrad s katedrálou sv. Víta, říšský hrad Karlštejn a Nové město Pražské - neodrážely jen jeho estétské a učenecké sklony, ale sloužily mocenským záměrům. V říši mu často vytýkaly, že dobrou desetinu "rozpočtu" vynakládá na své nezřízené stavební a sběratelské vášně, jenže na druhou stranu ušetřil na válkách, jimž se vyhýbal. Svým způsobem byl průkopníkem státní propagace, kterou řídil tak geniálně, že to, co zůstalo, dodnes skvěle slouží České republice. Stavební památky z jeho doby nepochybně patří k hlavním lákadlům zdejšího turistického průmyslu.

Konec příběhu

K osobnosti posledního velkého Lucemburka jsou dnes i čeští medievalisté mnohem vlídnější než za časů Zdeňka Nejedlého. Císař Zikmund, vystupující v novodobé české mytologii jako zrádná "liška zrzavá", byl zřejmě velký státník a neobyčejně schopný diplomat, ačkoli s Václavem IV. sdílel občasné sklony k záchvatům krutosti. Na rozdíl od bratra, jenž dekadentně rezignoval na historickou roli, nasadil Zikmund k záchraně lucemburského dědictví nezměrné úsilí, čímž významně přispěl k záchraně křesťanské Evropy. Osud mu příliš nepřál, českým králem byl v Praze korunován teprve rok před smrtí a nezanechal žádného mužského dědice. Vytvořil nicméně koncepci podunajského soustátí, kde pak půl tisíciletí vládli Habsburkové, původně největší konkurenti lucemburské moci. Jim připadl úkol, s nímž začal už Zikmund: zastavit expanzi osmanské říše.

Lucemburská lekce se do české historické paměti zapsala skutečně výrazně, mnohé představy však odpovídají spíš zdejším sklonům k sentimentalitě, než skutečnosti. Při vzpomínkách na Karla IV. rádi hořekujeme nad někdejší velikostí, o kterou nás dějiny neprávem připravily, jenže jeho velký sen znamenal spíš jen šanci. Nejspíš ani nebyla moc reálná. Císař z Boží milosti dokázal v Čechách opravdu jako zázrakem uskutečnit během třiceti let fantastické civilizační dílo, lid ani elity však k němu, zdá se, nedozrály. Výsledkem nakonec byla výbušná směs stresu a frustrace, blouznění, zuřivosti, závisti i nenávisti, jež do značné míry vzešla z univerzity, kterou založil, a zničila města, kostely i kláštery, jimž tak přál.

DODATKY:

1) Dandy a playboy

Jan Lucemburský se připravoval na kariéru v úplně jiném prostředí, než jaké mu osud přisoudil. Vychován byl na frnacouzském královském dvoře, navštěvoval pařížskou univerzitu a vyznal se v nejaktuálnějších módách i trendech. K těm tehdy patřila i romantická záliba v návratech k životnímu stylu zašlých časů. Oblíbil si rytířské hry, lov, válečná dobrodružství i starou trubadúrskou poezii. Byl světák, sportovec, dandy a playboy, Češi ovšem této směsi novinek a módních anachronismů moc nerozuměli. Zbraslavská kronika například se škodolibým zadostiučiněním líčí nevydařené pokusy mladého krále zavést i v Praze rytířské turnaje. Když tuzemské panstvo vyzval roku 1319 k účasti, skoro nikdo se nedostavil. Další hry se sice roku 1321 konaly, krále při nich však shodili z koně, což mu způsobilo životu nebezpečné zranění.

Konzervativní čeští kronikáři s posměchem zaznamenali také výstřelky v odívání, které se po příchodu Lucemburků šířily z pražského královského dvora. Beneš Krabice z Weitmile například píše: "Lidé převzali po způsobu opic, které se pokoušejí napodobit to, co vidí u lidí, špatný a škodlivý obyčej jiných zemí a ve způsobu odívání se vzdali příkladu svých předků a pořizovali si šaty krátké a zkrácené, ba správněji nestoudné, takže bylo přečasto viděti stehna a zadek, a tak těsné, že sotva mohli dýchat. Na hrudi měli veliké vycpávky z hedvábí, takže se zdálo, jako by měli ženská prsa. Kolem žaludku byli tak staženi, že se podobali honícím psům, kterým se říká chrti. Na zadku se stahovali četnými šňůrami, že sotva mohli chodit pomalým krokem. Podobně nosili zobákovité střevíce s předlouhými nosci, takže si jen špatně vykračovali. I byla poskvrněna česká země těmito vynálezy a zlozvyky."

2) Císař polyglot

Na rozdíl od jiných středověkých vladařů prokázal Karel Lucemburský neobyčejnou literární zdatnost. Ve Vlastním životopise sám vzpomíná, že mu cestu ke gramotnosti otevřel poslední Kapetovec: "Král mne velice miloval a přikázal mému kaplanovi, aby mě poněkud vycvičil v písmě, ačkoli král sám nebyl písma znalý. A tak jsem se naučil číst hodinky blahoslavené Panny Marie, a když jsem jim poněkud porozuměl, čítal jsem je denně v dobách svého dětství stále raději, neboť mým opatrovníkům bylo od krále nařízeno, aby mne k tomu nabádali. Král pak nebyl lakomý na peníze a měl dobrou radu a dvůr jeho se skvěl množstvím shromážděných knížat jak duchovních, tak světských."

Z líčení návratu do rodné země cítíme mnohem větší stísněnost, zato se slovem Francie se autor přímo mazlí: "Potom jsme dospěli do Čech, kde jsme nebyli po jedenáct let. Shledali jsme, že několik let předtím zemřela naše matka Eliška. Ještě za jejího života byla naše mladší sestra jménem Guta poslána do Francie a provdána za prvorozeného syna francouzského krále Filipa, jehož sestru Blanku jsme měli za manželku. Třetí pak a poslední naše sestra jménem Anna byla v těch dobách u řečené naší sestry ve Francii. A tak když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme otce, ani matky, ani bratra, ani sestru, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech. Z boží milosti jsme uměli mluvit, psát a číst nejen česky, ale i francouzsky, italsky, německy a latinsky tak, že jsme byli mocni oněch jazyků stejně jednoho jako druhého."

3) Pragmatický mystik

V činnosti Karla IV. se výrazně uplatnily dva protichůdné rysy jeho povahy: pragmatismus a mysticismus. Byl pečlivým, nezvykle pracovitým hospodářem s velkým citem pro praktické řešení reálných problémů, ale také zjitřeným náboženským vizionářem, který občas neměl daleko k blouznění. Tato druhá stránka jeho osobnosti je dnes už nezřetelná. I proto bývá císařova posedlost shromažďováním ostatků světců vykládána obvykle jen jako trochu přemrštěná sběratelská vášeň. Tehdejší atmosféra však byla prostoupena očekáváním brzkého konce světa, po němž by jakékoli hmotné sbírky pozbyly smysl. Zdá se, že Karel usiloval spíš o pozice v Božím království, jež mělo být nastoleno po všeobecném vzkříšení a posledním soudu. Předpokládal, že se pak svatí vydají do Prahy pro své tělesné pozůstatky, a chtěl, aby tu nalezli nový Jeruzalém, kde by se jim natolik zalíbilo, že by v něm navěky zůstali.

4) Vladař v Obrazárně

Výstava Karel IV. - císař z Boží milosti v Obrazárně Pražského hradu načrtává souvislosti evropské politiky lucemburské éry jen zhruba. Je trochu znát, že byla původně určena pro zaoceánské publikum, které přitahuje určitá exotika. Zdůrazněn tu je především duchovní rozměr Karlovy osobnosti: náboženská vroucnost, láska ke knihám a kultovní úcta k ostatkům svatých. Zajímavě s tím kontrastuje zvláštní smyslnost "nového umění", které prosazoval. Charakteristický je ústup slavnostní, geometrické, bohatě zdobené ornamentálnosti byzantského původu ve prospěch přirozených tělesných linií. Do madon a světic z éry lucemburského "krásného slohu" by se nejspíš snadno zamiloval i dnešní teenager. Jejich melancholická zjemnělost s podtónem erotické dráždivosti dokonce některým znalcům připomíná nálady secese, slohu, jenž rovněž předznamenal explozi násilí, krutosti a hrůzy. Lucemburské éra se tak v představách diváků maličko přibližuje atmosféře "la belle époque" před první světovou válkou.

Expozici uzavírá socha Bolestný Kristus na andělské konzoli, vyřezaná zřejmě kolem roku 1440, tedy pár let po konci pustošivých bouří. Nepostrádá smyslové kouzlo "krásného slohu", ukazuje však strašlivě zkrvavené rány. Nedaleko zavěšený obraz z Rajhradského oltáře pochází ze stejné doby. Namalován je rovněž graciézně, v pravém horním rohu však spatříme skupinu zmučených, ohnilých mrtvol i s detaily, jaké by si umělec nevymyslel. Hle, kam vyústily velkolepé záměry - je to také šok, ale už zdaleka ne kulturní.

(psáno pro Respekt)



Příprava na léto: Otestujte opalovací mléko WoodenSpoon, které si oblíbili i Harry s Meghan
Příprava na léto: Otestujte opalovací mléko WoodenSpoon, které si oblíbili i Harry s Meghan

Dopřejte svému dítěti královskou ochranu před slunečními paprsky. 80 maminek otestuje minerální opalovací mléko Baby & Family SPF 30 od...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.