Karel Hynek Mácha je asi jediný obrozenec oslovující stále nové generace. Jeho romantika, Máj, nekonvenční život, pěší túry i cestovní kresby táhnou dodnes. Třeba Hrady spatřené patří do širšího povědomí. A teď si představte, že dvacetiletý Mácha jde kolem Kokořína a spatří, jak si zříceninu kreslí do skicáku osmdesátiletý stařec. Pozdraví ho a jde dál.

Tím starcem mohl být Jan Antonín Venuto (1745–1833), Moravan z italského rodu. Byl to kněz působící hlavně v královéhradecké diecézi, kde i zemřel. Zajímavější než jeho profesní dráha je ale jeho hobby. Byl vášnivým kreslířem, jako Mácha s sebou nosil skicář a tužku, ale na rozdíl od něj nekreslil jen hrady, nýbrž i města, kláštery, kostely, zámky a vesnice. Předsevzal si, že zachytí co největší část Čech, jejich území a krajiny.

Sázavský klášter

To je důvod, proč se o Venutovi mluví ještě 200 po dovršení jeho díla, proč se v oblastních galeriích pořádají výstavy jeho vedut a proč před dvěma lety v galerii v Havlíčkově Brodě vydali krásně vypravenou monografii. Venuto byl plodný kreslíř, zanechal na 400 obrázků a zachytil tolik prvků české krajiny, že to umožňuje sestavovat různé výstavy, aniž by se jejich náplň opakovala. Pořádá-li výstavu Havlíčkův Brod, naplní ji obrázky z Vysočiny, pokud ji pořádají Roztoky, vyberou kresby z centra Čech (jako je tomu právě teď).

Po Venutově smrti navštívil Hradec Králové císař František I., milovník map a vedut. Město mu kresby věnovalo. Výsledkem je situace, že unikátní kolekce (vše je pouze v originálu) zachycující český venkov před 200 lety patří do mapové sbírky Rakouské národní knihovny. Leč v posledních letech díky zápůjčce putuje po našich oblastních galeriích.

zámek Bečváry

A teď k jádru věci. Veduty samy o sobě nejsou výjimečné. Spatříte je při návštěvách mnoha zámků, na výstavách, ba i v antikvariátech. Ale Venutovy kresby jsou pozoruhodné i dobou svého vzniku, tedy zhruba lety 1800–1824. Je to zachycení krajiny před vynálezem fotografie. A protože Venuto kreslil realisticky, lze říci, že jeho kresby ji tak trochu suplují. Takže vidíme „jakoby fotografie“ české krajiny z doby těsně předtím, než se začalo se stavbou železnic, s regulací řek, s budováním nábřeží (například v Praze) či naopak s bouráním městských hradeb.

Vrchlabí

Z toho plyne, že možná více než kunsthistorik si přijde na své zájemce o krajinu a její vývoj, o urbanismus, o světské či církevní stavby, o památky. Kresby mu nabídnou dnes již nečekané pohledy. Třeba hrad Týřov nad Berounkou. Dnes je obklopen přírodní rezervací a hustým lesem. Před 200 lety vyčníval na spíše holém kopci (kozy a ovce vypásaly kdeco). Zámek Lobkovice vypadá jako teď, ale nestojí na regulovaném břehu Labe. Již zmíněný Kokořín byl ještě klasickou zříceninou, dosud nepřestavěnou novogoticky.

Nejvíce mohou překvapit pohledy na města od řek, tedy od hladin neregulovaných toků. I ta města, která dnes při jízdě vlakem považujeme za rovinná, například Kolín, na obrázcích předvedou, že stála na vyšším či nižším kopci (to už kvůli povodním). Prostě působila jaksi monumentálněji.

Okoř

Jan Antonín Venuto: Půvab krajiny středních Čech na přelomu 18. a 19. století
Kurátorka: Barbora Bursíková
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, do 18. 10. 2020

LN, 29.7.2020