VYŠLO: Dobrodruh z Václaváku
Václav Junek (1913-1976) určitě nebyl výslovně dobrodruh. Byl to realistický malíř a ilustrátor své doby. Do souvislosti ho obvykle dáváme s dosud platným, byť nepoužívaným Slabikářem (vydávaným 1954-1975), který vyvolává u někoho nostalgii, s dobrodružnými knihami Františka Běhounka a s Rychlými šípy. Krom toho jej zosobnil muzikant Ferdinand Havlík (malíře osobně znal) jako typickou kerskou figurku v Menzelově filmové adaptaci Hrabalových Slavností sněženek.
Junek měl tři syny: Petra, Václava, Vojtěcha. Prostřední Václav (*1950) je spisovatel a roku 2016 pracoval na katalogu k tátově výstavě ve Vodňanech. Publikaci jsem až dodatečně sháněl v domnění, že jde o knihu, a řekl mi: „Pozor, to je tenký katalog.“ A zamyslel se. Došel i beze mě k rozvedení tehdejšího textu o tatínkovi do sto třicetistránkové knížky, a ta právě vyšla pod titulem Dobrodruh z Václaváku.
Nedozvíme se z ní zase tolik, ale něco ano. Junek starší měl rád zahradu v Troji a kamarádil s jejím ředitelem Jiřím Felixem. Mezi pavilony šťastně fotografoval. Následně zvířata třeba i vyrýval, nebo je uměl zvěčnit v litografii. Byl levák - a manuálně velmi zručný, takže občas odkládal štětec, aby modelařil, s nářadím pracoval v dílně.
Narodil se v Kladně a rostl na svahu, kterému říkali Betlém. V Zádušní ulici. Nebyla to bohatá rodina, ani to nebyla bohatá čtvrť. Později říkal, že tam policajti bývali jako doma.
V letech 1934-39 vystudoval v Praze Státní umělecko-průmyslovou školu a u profesora Jakuba Obrovského Akademii výtvarných umění. Brzy začal ilustrovat a pro Františka Běhounka vytvořil sci-fi komiks Výprava Toma Bartona (v časopise Vpřed, 1946-47). Kresbami povyšoval jeho knihy Tajemství polárního moře (1943), Robinsoni z Kronborgu, Případ profesora Hrona, Swansonova výprava (náklad zničen), V zajetí Matabelů, Příběhy staré řeky, Trosečníci polárního moře, Na sever od Zambezi, Ostrov draků, Tábor v lese, Robinsoni želvích ostrovů, Ledovou stopou, Mlha nad Atlantikem, Komando plukovníka Brenta, Fregata pluje kolem světa a Knihu robinzonů (1974, 1984). Už bych takřka napsal, že sbírku povídek Kletba zlata, ale ji nakladatelství Albatros už zadalo Zdeňku Burianovi. Vyšla roku 1977, tedy rok po Junkově smrti.
Taky doprovázel Flosovy knihy Lovci orchidejí (1956, 1975), Útěk ze zajetí (1968), Albatros (1969), Vzducholodí do srdce Brazílie (1970) a Nad Tichým oceánem (1973), vernovku Vynález zkázy (1955), Haggardovy Doly krále Šalamouna (1961), Curwoodova Krále šedých medvědů (1970), Lassii (1965) Erica Knighta, Poklad v hlubinách Jeana de la Hire (1971), Pevnost bílých mravenců (1972) Ludvíka Součka a romány o Hornblowerovi; ale ty s jeho ilustracemi nikdy nevyšly. - Zhostil se i předlohy Vláčilova filmu Ďáblova past (=Technikův román Mlýn na ponorné řece, 1958) a čtyři knihy dokonce napsal. Mj. Lodě a plachty, Lodě a moře a Příhody vrabce Čím-čima. Komerčně ve svých časech uspělo i Sekorovo a jeho dílko Jak se uhlí pohněvalo (SNDK 1949 a znovu 1950), které vydali v Německu, Řecku a Číně. Jde přitom spíš o dobovou kuriozitu pro děti, již Ondřej Sekora výjimečně pouze napsal. Kresba zůstala na Junkovi.
V mládí byl i tramp - u Berounky - a chatu s kamarády zdvihli v údolí Klíčavy. Přírodu měl rád, ale od roku 1953 se stal (jak, je otevřená otázka) obyvatelem známého secesního domu U Nováků ve Vodičkově ulici; měli veliký byt v pátém poschodí a viděli - s jeho třetí ženou - jak Petřín, tak Letnou. I Vinohrady. Nad Vodičkovou se táhl jejich balkón a v nedalekém podkroví pracoval Adolf Wenig; později kostýmní návrhářka Irena Greifová.
To ale bylo daleko přírodě. Začátkem šedesátých let koupil Junek pod Branaldovým vlivem prvorepublikovou vilu u Labe - v Kersku - , aby tam každoročně přebýval od května do září. Často bez rodiny. Někdy s ní. Taky s prostředním synem.
„Dodnes si vybavím, jak táta s panem Branaldem glosovali u Branaldovy černobílé obrazovky britskou inscenaci Macbetha,“ vzpomíná Václav Junek mladší roku 2022, ale ještě se vraťme do let třicátých.
Junek si vydobyl ateliér v nejvyšším patře budovy Melantrichu na Václavském náměstí a žil nějakou dobu jako úspěšný tvůrce filmových plakátů, který jim byl s to dávat vlastní nápady. V posledních existujících číslech Mladého hlasatele, než jej zastavili, zaskočil zjara 1941 za Jana Fischera, snad i díky tomu, že byl v Melantrichu tak po ruce. Kreslil náhle Rychlé šípy a stvořil osm pokračování: Rychlé šípy u výbuchu patrony, Rychlé šípy zkoušejí nového člena, Rychlé šípy vítají Mirka Dušína, Rychlé šípy pronásledují Bambuse, Rychlé šípy zachraňují kočku, Rychlé šípy s bednou provazů, Rychlé šípy pletou sítě a Rychlé šípy na výzkumech. Později pro Foglara kreslil i komiks Za poklady starých Inků (v časopise Vpřed v březnu až květnu 1948) a roku 1966 ilustroval Hochy od Bobří řeky.
Václav Junek cestoval po Evropě, aniž opomněl Istanbulu, ale v synově knize o tom bohužel zvíme naprosté minimum. Abych řekl pravdu, nejen to je v ní odbyto poněkud vágně. Ale narazíme aspoň na následující tvrzení (str. 45): „Otec to byl, kdo k nám první přivezl už v polovině šedesátých let z Londýna tehdejší třeskutou novinku: plstěné hroty různé tloušťky, samospádem napájené rychleschnoucími barvami. Fixy. Jenomže neuspěl.“
Jako klasický malíř se stojanem našel Václav Junek brzy styl - a nabyl praxe. K výšinám nedospěl. Zato byl jedinečný kreslíř. Grafik. Jím nahozené listy se zvířaty a zvířátky roky zdobily stěny školek a tříd nižších stupňů základní školy. Z tiskařských technik měl rád litografii a ilustrátor byl výborný, vyhledávaný. Tu práci bral vážně - a ctil text. Z různých nakladatelství se podle synova svědectví radostně vracíval s každým novým rukopisem. Nebylo to jenom pod vlivem proplacené zálohy. Rád zval domů autory-spisovatele a zrovna s Běhounkem prodebatovali U Nováků hodiny. Pilně pracoval i pro časopisy, což v letech 1940-41 začalo Mladým hlasatelem a pokračovalo po válce ve Vpředu. Václav Junek asi nebyl přírodní úkaz srovnatelný s Burianem či Konečným, ale syn připomíná, že dovedl své.
