Sedmdesát let uplynulo od uvedení klasického westernu Shane (1953) - a tady jsme tenkrát měli jiné starosti. Film režiséra George Stevense podle scénáře A. B. Guthrieho je adaptací stejnojmenné novely Jacka Schaefera, kterou jako prvý počeštil Jiří Stránský (pro dvě vydání), aby dnes vycházela v dalším překladu Michaela Žantovského.

Jack Schaefer (1907-1991) byl zkušený novinář, který se po druhé světové válce rozhodl jaksi omýt vylhaný Divoký západ a nahradit žvást pravdivým, anebo takřka pravdivým vylíčením reality. Nechtěl - na druhou stranu - ani nudit a nevadilo mu, že vlastně modeluje pouze další legendu, i kdyby na vyšší úrovni. Nejspíš tohle ani netušil, když si Shanea v duchu kodifikoval: „Je to zvláštní druh člověka, jaký se občas vyskytuje tady na pláních. Pár jsem jich potkal. Když jsou zlí, jsou nebezpeční jak jed. Když jsou slušní, jsou slušní od hlavy až k patě.“

Dobře napsaná kniha by sama dosáhla jisté popularity, asi, ale Guthrieho a Stevensova práce vše umocnila. Je to možná paradoxní, ale obecný jev. I geniální stylista Stephen King (dejme tomu) je dodnes, a patrně právem, přesvědčen, že by jeho kariéra nenabrala obrátky nebýt Briana De Palmy a jeho, ano, Carrie. Podobně tomu se stal Jack Schaefer už dvacet let předtím osvědčenou značkou z plání či prérií westernu, takže mohl v klidu a mimo jiné vytvořit i objemný román Muž se srdcem kovboje, další klasiku, a roku 1985 označili Shanea za nejlepší western všech dob.

Ve vzduchu přesto zůstává otázka, co si kdo pod pojmem western představí. Také Jack Schaefer psal do určité míry pohádku, ale mezi tou jeho o Jezdci z neznáma (tak se jmenuje český překlad podle Stránského i podle Žantovského) a pohádkami s Old Shatterhandem leží lány tisíců mil!

Shane je přitom novela, která ukazuje ideální rodinu v boji s přírodou - ve Wyomingu a v létě 1889, kdy je vypravěči teprve deset. Drží se na své farmě v hloubi „Teritoria“, tedy už za tehdejšími hranicemi Spojených států. „V průzračném vzduchu jsem jezdce viděl úplně jasně,“ zvíme úvodem druhého odstavce. „I když byl stále několik mil daleko. Klidně projel městečkem, aniž zvolnil tempo, a dojel k rozcestí půl míle od našeho domu. Jedna cesta zahýbala doleva přes brod a vedla k velkým pastvinám, které patřily Luku Fletcherovi. Druhá pokračovala dál po pravém břehu řeky k místům, kde jsme si v údolí vykolíkovali v řadě za sebou pozemky my, osadníci.

Jezdec krátce zaváhal, jako by rozmýšlel, kterým směrem se vydat, a pak se znovu rozjel po tom našem břehu.“

Chlapcova tátu Starretta vykreslil Schaefer jako stále pracujícího nadšence, který nepřestává obdivovat (mj. dobře vařící) partnerku, i čteme: „Věděla, že když bude cokoli doopravdy chtít a řekne to, táta se přetrhne, aby jí to sehnal… Natřeli bychom spolu s tátou dům třeba třikrát ve všech barvách duhy, abychom jí udělali radost.“

Tak. A do téhle idyly přijíždí cizinec, který se zprvu chce pouze omýt u žlabu. Ale chlapcův otec jej vyzve, ať se nají a přenocuje. Den poté mu dokonce navrhne, že ho zaměstná, a dnes dávno ikonická scéna s dobýváním obřího pařezu je zahájena úderem sekery v cizincových rukou, po kterém se teprve přidá s druhou sekerou otec. Je to těžké; a přece vnímají, že je Shane „jiný“. Zůstává a den za dnem tvrdě pracuje (prý by to dělal i jen za stravu), avšak není to žádný „dělný“ muž a není to ani muž, který by se dokázal takzvaně usadit.

Hned první večer, když už usíná na kavalci ve stodole, poslouchá hoch z pokojíčku nahoře večerní debatu rodičů…. „Líbí se mi.“ Máma mluvila vážně. „Je milý a zdvořilý a takový jemný. Ne jako většina mužských, co potkávám tady. Ale je v něm něco divného. Něco pod tou jemností…“

Takže ano, Jack Schaefer píše solidní western, současně nás ale uvádí do úplně obecné situace, o které se později zmíní třeba Kurt Vonnegut. I oddaná a spokojená manželka může mít pocit, jehož následkem svému muži naznačí: „Jenže jsi málo lidí.“

„Přemýšlel jsem taky o tom, jak Shane působí na tátu a mámu,“ vypraví nám hoch Bob. „Byli s ním najednou živější, citlivější. Jako by se snažili ukázat, jací jsou. Dokázal jsem to pochopit, protože jsem se cítil stejně.“

A pak… Jak vzpomíná, proběhlo to nejhezčí léto jeho dětství. Krásnější nezažil. A zjistíme, že Shane nebude dobrý pouze na práci. Už v jedné z úvodních scén ostatně zabrání, aby byl vypravěčův táta šizen při koupi pluhu, a následně vybojuje i válku s rozpínajícím se Fletcherem. Je pistolník - a Schaefer nechá jen úplně maličký, minimální prostor pro tu nejhrůznější interpretaci příběhu, podle které Shane ani nepřichází z tohoto světa. Novela působí až děsivě onou svou kolizí mezi přesným realismem a magií - a Shane přece ještě nemůže vědět, že Fletcher dotírá, přesto zničehonic prohodí (až takřka znuděně), že to „tedy je opět to samé. Jako vždycky…“

Jde snad o narážku na to, že putuje jako duch od jedněch bezradných lidí ke druhým a vykupuje nějakou vinu? Nebo ani nevykupuje vinu, ale je přímočaře povolán pánem Bohem? Jenže Jack Schaefer právě o náboženství „ani necekne“, abych to řekl lidově, a novelu plní jen říčka náznaků. „Jeho klobouk byl černý a nepodobal se žádnému klobouku, jaký jsem v životě viděl,“ říká chlapec hned ve čtvrtém odstavci. „Měl dovnitř prohnuté dýnko a širokou zvlněnou krempu, která se vpředu ohýbala dolů a chránila tvář před sluncem.“ A dítě cizince obdivuje a pamatuje si jej po zbytek života a když nakonec Shane odjíždí, marně za ním volá. Dle specialistů prý jde o jedno z nejpůsobivějších volání celých dějin filmu; kdo ale tento Shane byl? To se nedovíme. A je zde i kontroverze mezi tím, jak cizince hodnotí chlapcův otec a jak - chvílemi - působí Shane sám. A otec snad pouze na základě instinktu už na začátku říká své ženě: „Vlastně si myslím, že jsi v tomhle domě neškodnějšího člověka ještě neměla.“ A jen dítě může cítit ještě cosi dalšího: „Oči mu ustavičně těkaly ze strany na stranu a před sebe. Zaznamenávaly každý předmět v dohledu a vůbec nic jim neušlo. Když jsem si toho všiml, náhle mnou projel chlad, ačkoli hřálo jasné a teplé slunce.“

Anebo: „Ty oči, jasné a hluboké ve stínu klobouku, se upřely na tátu. Opět mnou projelo to mrazení… Ve vzduchu mezi námi bylo něco nehmatatelného, chladného a děsivého.“

Je nicméně už vzápětí očividné, že střelec bude zlem pouze pro někoho. „A hleděl jsem s úžasem, jak se táta a on na sebe dlouho dívají, jak poměřují jeden druhého. V jejich pohledu byla nevyslovená a společná znalost věcí, kterým jsem nerozuměl. A pak nás zalilo teplé sluneční světlo.“

Film Shane byl připravován několik let a uznáván bývá velice, byť je herec Alan Ladd v titulní roli, inu, snad až moc divný pavouk. V šedesátých letech následoval televizní seriál, v němž se téhož postu ujal mladý David Carradine, a v letech osmdesátých příběh totálně vykradl Clint Eastwood v Bledém jezdci, kde je z hocha dospívající děvče a z kořene kámen. Původní filmová verze knihy stojí každopádně za vidění a sama knížka za přečtení.

„Lidé ve městě a děti ve škole si rádi vyprávěli o Shaneovi, vymýšleli si historky a spekulovali, kdo vlastně byl. Já to nikdy nedělal. Ani když se historky stávaly neustálým opakováním sebepodivnější. Shane patřil mně, tátovi, mámě a mně, a nic na světě to nemohlo zkazit.“