„Prosím, nakresli mi beránka,“ zaznělo poprvé před 75 lety z úst Malého prince na poušti. Od té doby asi 200milionkrát kdosi poprvé otevřel magickou knížku Antoine de Saint-Exupéryho.

Jen málo knih má podobný osud. Kdekoli na planetě Zemi řeknete pojem „malý princ“, tak se automaticky vybaví onen malý človíček, který se objeví u havarovaného letadla kdesi v ztraceném prostoru, aby vedl zdánlivě bezvýznamný hovor v dětinském duchu, pod nímž však nejen my dospělí, ale i děti tuší onen mocný spodní proud, strhávající nás tam, kde se dějí věci podstatné a nepomíjivé.

V knize se objevujeme my všichni, se svými více či méně skrývanými slabostmi, nevyjádřenými touhami a potřebami, které v běhu všedních dní překrýváme nedostatkem času a nutností dělat cokoli jiného, než přemýšlet. My, co nemáme čas ani náladu číst rozsáhlé filosofické publikace, máme šanci se dostat ke stejnému pomocí jednoduchých slov a vět.

Malý princ se našim vlastnostem nevysmívá, jen ho udivuje, že někdo může trávit čas tím, že se nechává stále a stále obdivovat, že beze smyslu počítá peníze nebo že pije, aby zapomněl, že se stydí, že pije.

Sděluje nám to podstatné, totiž že jsme všichni odpovědní za růži, kterou zasadíme a o niž jsme pak povinni pečovat. O tom, že ty nejpodstatnější věci nejsou vidět očima, ale srdcem.

Po sdělení všeho nás Malý princ zde na Zemi zanechá, aby se opět narodil jinde, na jiné planetě a nesl svou dětskou moudrost těm, kteří jí rozumět chtějí. Ztratí se podobně jako jeho autor kdesi v neznámu, ale ten, kdo chce a potřebuje, je oba vždycky najde.

75 let může být věk moudrých starců. Je však zřejmé, že relativita času má svou obecnou platnost a že Malý princ zůstane dítětem navždy. Dítětem s otevřenou myslí, kterého vnímavý čtenář bude stále a stále znovu objevovat bez ohledu na datum v kalendáři.