Na Velikonoční pondělí 2026 připadlo dvousetleté výročí narození malíře Gustava Moreaua (1826-1898), který patří k největším symbolistům. Sice na mytologické náměty maloval taky z toho důvodu, že je tenkrát upřednostňovaly akademie výtvarných umění, ale nevadí a spisovatel Joris-Karl Huysmans (1848-1907) líčí dojem z jeho obrazů ve slavném románu Naruby (A rebours, 1884):

„V paláci, podobajícímu se bazilice, se pod nespočetnými klenbami zdvíhá jako oltář katedrály trůn. Uprostřed a nad schodištěm sedí Herodes, na hlavě tiáru, ruce na kolenou. Tvář má pergamenově žlutou, rozrytou vráskami a devastovanou věkem; zlatem prošívaný plášť je na prsou poset hvězdami drahokamů. Okolo té sochy - v póze indických božstev - se vznášejí kotouče dýmu a jako fosforeskující oči šelem jimi prorážejí záblesky kamenů zasazených do boků trůnu. Bílý dým pod arkádami se mísí se zlatým prachem paprsků padajících z kopule a skrz perverzní vůni kadidel a přehřáté ovzduší kostela tančí na špičkách Salome, levé rameno vysunuté v rozkazovačném posunku, pravé ohnuté. K obličeji zdvíhá lotosový květ a nohy klade odměřeně na zem za zvuku citery. Se zamyšlenou, slavnostní a velebnou tváří začíná smilný tanec, jenž chce budit Herodovy dřímající smysly, a na vlhkém těle se blyští démanty, náramky a prsteny.“ Soustředěná a podobná náměsíčnici tančí Salome v den oslavy králových narozenin, a protože v ní objevil zalíbení, sám přísahá, že jí věnuje cokoli, a ona poslechne matku nenávidějící Jana Křtitele. Král nešťastníka nechá ve vězení setnout a hlavu přinesou na míse, aby ji Salome matce mohla dát. Moreau maloval Salome opakovaně a Huysmansův Des Esseintes ji chápe v jeho předvedení po právu jako až nadlidské, symbolické božstvo „nezničitelné smilnosti a nesmrtelné hysterie“, božstvo „zatracené i vyvolené“. Vidí onu ženu jako krásnou, ale obludnou bestii… a jako bytost lhostejnou, neodpovědnou, bezcitnou a jedem pohlcující vše, co se k ní jen přiblíží, co ji spatří, čeho se dotkne. Jak už Huysmans pochopil, podobná Salome dávno nepatří biblické tradici, a jak vycítil, Moreau se pohybuje mimo staletí. Salome netančí v definované zemi a netušíme, kde je (okolo stojící) palác, zatímco si oblékla chimérické roucho a nasadila diadém ve tvaru fénické věže. A její lotos je vlastně Izidino žezlo alias posvátný květ Egypta a Indie.

Ještě znepokojivější však připadal Huysmansově hrdinovi akvarel Zjevení, také z roku 1876. Salome na špičkách tu odhání strašlivou vidinu, oči se jí rozšiřují, křečovitě si tiskne hrdlo, je takřka nahá a sklouzl jí brokát, skelný pohled uťaté hlavy obkresluje ohnivými body její krk, nohy a ramena. Uťatá hlava krvácí a Huysmans míní, že předtím na papíře nevykouzlily barvy nikdy podobné pablesky drahokamů a slunečních paprsků, natolik pohádkovou, oslepující nádheru. Moreaua vnímal jako osvíceného vizionáře a mystického pohana, který se dokonale dokázal odpoutat od světa, uhranul feéricky krutými vizemi a učil se od mnohých, což nepopíral, ale jeho práce nelze odvodit ze žádného předchozího díla, nejsou příbuzné ničemu a zůstávají s námi jako soumračný unikát, vracející člověka až do počátků veškeré mytologie. Marnotratně i nečekaně kombinuje Moreau své možnosti a dokonale chápe smysl alegorie. V něčem se zdá být chorobný, to ano, ale každopádně je posedlý symboly. Zoufalá i erudovaná díla se rovnají zaklínání a srovnatelná snad jsou leda s některými Baudelairovými básněmi. Moreau působí, jako by překročil poslední hranice malířství a vytvářel nejsubtilnější možné evokace; jako by si půjčil nejskvělejší finesy brusičů a rytců drahokamů. Jak se zdá, i H. G. Wellse zaujal obraz Opice a delfín, nebo některé další ilustrace La Fontainových bajek, které vznikaly od roku 1881. Z roku 1865 pochází Orfeus a Diomedes pohlcovaný svými koňmi a jen o rok starší je slavný obraz Oidipus a Sfinga, jímž si Moreau vydobyl medaili Pařížského salonu a který visí dnes v New Yorku. Moreaovo - až děsivé - muzeum v Paříži v de La Rochefoucauld 14 bývalo původně jeho byt… a roku 1895 dům nechal přestavět, aby ho věnoval státu. Toto muzeum bylo otevřeno roku 1903, existuje a Moreauovo dílo mezi tím fascinovalo i dospívajícího Bretona; asi v jeho šestnácti. Rovněž vynikající surrealista Max Ernst užil Moreauových obrazů do koláží a Dalí se do muzea vracel. Hlava Jana Křtitele jej fascinovala, nemohl na ni zapomenout. Už Gautier nebo Zola se však nad Moreauovými obrazy rozplývali.

Bude to letos jedno století, co měl i se svými žáky včetně Odilona Redona v Paříži výstavu (1926), ale následně zůstal poněkud odložen do starého nádobí a pozapomenut na celá desetiletí. Byly tu jiné výtvarné směry. Ale zase se vrátil, zhruba v šedesátých letech. Stokrát předtím zopakované biblické náměty předvádí znovu a neotřele… Kde se bere schopnost tvořit, nikdo přesně neví, a Moreau začal neustále kreslit v osmi letech. Nebyl chudý, rodiče ho podporovali a s nimi zůstal do jejich skonů a neoženil se, i když měl tajný vztah. Moreaův otec byl architekt a zemřel roku 1862. Když odešla (1884) i matka, její pokoj nechal Moreau beze změn a uzavřel ho, a pokud je známo, nevstupoval dovnitř. Sklon se izolovat u něj dál rostl. Žil víceméně misantropicky a jen jako poustevník doplněný velikou knihovnou. Taky jeho dílo je obrovské, ačkoli část zmizela za německé okupace, a zvláštní obraz Nápadníci (Homérem inspirovaný epický masakr o rozměru takřka čtyři krát čtyři metry) maloval od roku 1852, aby ho nikdy nedokončil.

The Suitors by Gustave Moreau (1852-1853) - Gustave Moreau - Wikipedia