Třináctého měli osmdesáté narozeniny bratři Jan a Kája Saudkové. Rád jsem vzpomínal, jak jsem s nimi oběma slavil jejich šedesátiny na palubě klasického vltavského parníku. Slavili je jako své společné stodvacetiny. Ona to nebyla jen hříčka. Byli více symbiotičtí, než by si kdo mohl pomyslet. Hodně lidí ví, že i Jan Saudek je skvělý kreslíř, a nepochybuji, že kdyby nebyl fotografem, vynikl by jako malíř. Kája fotografem nebyl a nepamatuju, že bych u něho viděl fotoaparát. Ale byl svým nápadem u nejedné fotografie pořízené Janem. On je i ten jejich projev pokrevně propojený až spoutaný, muskulaturní, prsatý, výbojný.

Kája Saudek

S Janem jsem přišel do styku prostřednictvím Káji. Bylo to na sklonku temna a k drobným mým hrdostem patří i to, že jsem tehdy v redakci týdeníku Kmen přispěl k tomu, že fotografie od Jana Saudka byly poprvé po snad dvaceti letech otištěny v tuzemském periodiku. K dalšímu otištění jsem pomohl spolu s Pavlem Kosatíkem v Literárním měsíčníku, v němž Pavel tehdy působil. Jan nechtěl fotky uvolnit, já ho přemluvil, vše bylo připraveno a nakonec to šéfredaktor zatrhl.

„Vždyť jste si fotografie objednal!“ argumentoval jsem. Objednal je Kosatík, ale s blbem je třeba jednat diplomaticky.

„To jo,“ pravil. „Ale já myslel, že to bude oslava krásy ženského těla!“

Velmi ho popudila fotografie tlusťošky vzpírající olympijskou činku. Tu fotku vymyslel Kája. Stejně jako Jan byl i on atlet. Před barákem měl košatou vrbu a na vodorovné větvi dělal shyby s batohem plným petflašek s vodou. Nakonec série vyšla, snad bez té fotky s činkou.

Jan Saudek

Ona se doba změnila, ale ne úplně. Janovi se skoro odpouští světový úspěch, protože on je takový podivný a výstřední. Kája je v mediální milosti a je takzvaně objeven, protože ho postihla osudná nehoda a osm let přežívá v bezvědomí. Mikoláš Aleš kresbami popsal osud talentu v Čechách. Přesně to vystihl. Jenom ty šípy se nedají pořídit v železářství. Společenství neškodných výtvarníků pevně drží pohromadě a ovládá vylučovací metodu. Všimněte si, že Davida Černého vždy v referátech charakterizují jako „kontroverzního výtvarníka“. Pišulínovi by chcípla myš od počítače, kdyby měl napsat „velký český sochař David Černý“. Milana Kunderu pro jistotu vypudili z české literatury. A tak dále. Co na tom záleží, jsou to jen žvásty, a dílo zůstává.

Pro osobní orientaci jsem si vytvořil dvě definice umění a obě na díla Jana a Káji pasují. Umění je to, co jiní napodobují, to je taková trochu dryáčnická definice, ale funguje. Podle té druhé umění poznáme podle toho, že nám mění pohled na život.

Takže osmdesátiny bratří Saudků. Oba se před dvaceti lety milovali, před deseti lety hádali a dnes na tom nejsou, každý po svém, nejlíp. Jejich dílo je ale velké a přečká trapné patálie, jako je komatický stav nebo ztráta negativů.

LN, 18.5.2015