Josef Svátek (1835-1897), od jehož narození letos uplynulo už 190 let, byl svého času velmi slavný autor historických románů, ale vlastně zároveň regulérní historik - a schopný novinář.

Znám jednoho učitele z Prahy, který jeho knihy i dnes pilně louská, nebo aspoň o prázdninách, ale nemohu napsat, že souběžně nečte také pana Vondrušku.

„Svátek má přece archaický jazyk,“ řekl jsem mu a on romanticky odpověděl: „To mi nevadí, to se mi právě líbí.“

Josef Svátek byl taky ještě romantik a i chápal, co táhne širší čtenářské vrstvy a že to bývají senzace a že to bude - vedle tajemného prostředí nebo záhadných postav - i efektní děj; a tak ten děj zasazoval hlavně do doby rudolfínské a doby bělohorské, ale sem tam si střihl i románek vymykající se tomu a položitelný na samotný kraj románů takzvaně krvavých (Pomsta cikánova).

Každopádně nevařil z vody. Jako z ní ani dnes pánové Vondruška či Bauer nevaří, a některé prameny, jež Svátek vykutal a použil, předtím ležely nepovšimnuty po staletí. Tak nějak a i za pomoci fantazie vznikly čtyřdílné Paměti rodiny Mydlářů v Praze, které tolik baví mého kamaráda-učitele, a do událostí roku 1848 vmotal Tajnosti pražské, pomyslně navazující na Tajnosti Paříže (Sue) či Tajnosti Londýna (Féval).

Josef Svátek měl dobrou vysokou školu: ČVUT… a dokončil ji roku 1858, nicméně ho to táhlo víc k novinařině a dějinám než k technice… a dostal se do Pražského deníku.

Nebyl moc příznivcem katolické církve, a když jeho díla čteme, věru si to nemusíme opakovat. Moc jezuitů ovšem ani nedramatizuje do morbidit. Archivy ho pokaždé zastaví, když má podobnou tendenci, a do jisté míry se pořád drží až při zemi. Není šarlatán.

V letech 1868-1896 napsal čtyřiadvacet často objemných románů, z nichž prvním je Bitva bělohorská, posledním Sedláci u Chlumce. Až do dvanáctého století zařadil České křižáky, ale to je spíš jedna z výjimek: jinak se nepouštěl časem tak hluboko a následovaly dobové bestsellery Vězeň na Křivoklátě (1871), Paní Popelovna z Lobkovic (1886), Železná koruna (1888), Hrabě Špork (1889), Astrolog (1890-1891), Poslední Vršovec (1892), Poslední Budovec (1894) anebo Don Cesar a Salomena (1894). Souběžně se Svátek, který měl hodně dětí, musel živit i jako autor celkem regulérních historických prací, tak například knih Napoleon III. (1861), Pražské pověsti a legendy (1883), Souboje v Čechách (1888), Obrazy z kulturních dějin českých (1891), Panování císaře Josefa I. a Karla VI. (1896), Panování císařovny Marie Terezie (1897-1898)… A Vladaření císaře a krále Leopolda I. (1894) napsal ve spolupráci s „opravdickým“ historikem Antonínem Rezkem (1853-1909).

Kat Jan Mydlář, který je dnes se Svátkem takřka ztotožňován, žil mezi roky 1572 a 1664, přičemž slavný román zachycuje i osudy jeho syna, který převzal katovské řemeslo. Řada čtenářů, a to včetně mého přítele-učitele, se bohužel domnívá, že vše, co čtou, měl Svátek-historik podloženo prameny. Je to omyl. Nepochybně si vymýšlel, respektive domýšlel, i když sporu nebude, že Mydlář opravdu popravil 27 pánů-vůdců stavovského povstání, a to 21. 6. 1621. A že slovenský lékař Ján Jesenský (1666-1621) opravdu realizoval roku 1600 v Praze prvou „veřejnou“ pitvu, aniž ještě tušil, že mu Mydlář osobně vyřízne jazyk. I Ján byl mezi pány a nebyli tedy jen čeští.

O zřejmě horším, ba vůbec nejhorším Svátkově románu (ale číst se pořád ještě dá velmi dobře) jsem už v tomhle deníku kdysi nadšeně psal a hle, zde odkazuji na onen hřích. A je skutečně otázka, odkud vlastně Svátek tady čerpal a… zda nepřekročil některé zásady:

LITERATURA: Pomsta cikánova - Neviditelný pes