„Co je ruské, to je špatné.“ Narativy podobného druhu zkreslují a jsou samozřejmě pro kočku, protože nikdo nemůžeme za místo, ve kterém prvně zamrkáme na svět, a zbytečné budou spekulace, co by Anton Pavlovič Čechov asi provozoval, kdyby se 29. ledna 1860 nenarodil v Rusku, ale v Paříži.

Taky by ve Francii studoval lékařství?

Taky na Seině by jeho tatíček byl pokrytecký despota - jako ve skutečnosti?

Znal by tam Čechov osobně Verna?

I pod Eiffelkou by dvakrát propadl na gymnasiu? Ne. Mimo království science fiction nelze podobně uvažovat. Skutečnost je ostatně taková, že v osmdesátých letech devatenáctého věku vystudoval APČ Lomonosovu univerzitu (1879-1884) a stal se lékařem. Už za studia ale začal (i pro peníze) publikovat v časopisech, které jej už svou existencí v psaní dost vycvičily, a koncem roku 1885 se sblížil s novinářem a magnátem Alexejem Suvorinem (1834-1912), který se stal jeho ne zcela přiznaným mecenášem. Vydavatelem i blízkým přítelem; takže mu Čechov bez problému psal: „V každém případě se ožením, budete-li si to přát.“ V tom samém dopise nicméně dodá: „Ale budu ji jenom navštěvovat. Dej mi, propána, choť, která by se neobjevovala jako měsíc každý den.“

Alexej Suvorin – Wikipedie (wikipedia.org)

Roku 1890 navštívil Čechov ostrov Sachalin, setkal se tam se spoustami vězňů, a co viděl a zažil, je dnes docela zdařile analyzováno v Murakamiho románu IQ84.

Roku 1898 zemřel spisovatelův otec a Čechovovi již táhlo na čtyřicet. Blížil se i přelom století. Koncem léta 1899 se odstěhoval s matkou a sestrou do tzv. Bílé vily, kterou si nechal postavit v Jaltě, a rok nato ho udělali členem akademie věd. Roku 1901 se pak - navzdory hrůze ze svateb - oženil s protagonistkou vlastních her (a pozdější filmovou herečkou) Olgou Knipperovou (1869-1959).

Jako dramatik byl symbolista a Tři sestry (1901) se dají chápat jako zachycení nutkavé stagnace a záznam „vlepenosti“ lidí do téhož prostoru, kde jste se sice nejspíš narodili, ale který brání rozletu.

Obdobnou pasivitu, z níž pučí až hororová marnost, demonstruje (sto dvacet let letos starý) Višňový sad (1904) a jistě, je komické čekat od každého literárního díla ponaučení, ale tady se jedno vnutí: „Rozhoupej se k činu, ne? Jinak skončíš žvatláním o počasí.“

Víckrát (ale obdobnými slovy) opakoval Čechov už dnes klasickou poučku „dej pryč vše, co nesouvisí s příběhem, a řekneš-li v první kapitole, že na zdi je puška, v třetí musí bezpodmínečně vystřelit“.

Jeho rada ale bývá někdy brána moc doslovně a kupř. Hemingway s ní polemizoval. I on však uznával, že vsadíme-li do příběhu postavu a ona víc nedostane šanci, čtenář ji bude brát jako symbol, i kdyby nechtěl.

Jak ovšem napsal britský badatel Donal Rayfield (*1942), ve Višňovém sadu jsou dokonce hned dvě nabité střelné zbraně, ze kterých se nevystřelí. Princip aplikoval mj. Ian Fleming a je očividné, že jeho Bond pokaždé obdrží na začátku vynález od zbrojíře Q, aby se nám rozsvítilo: „Aha! Udělátko bude využito. Možná Bondovi zachrání život.“

Nechci se rouhat, ale zatímco Čechovovy hry se dají o něco „vylepšit“, když do nich obsadíte vitální herce, nejlepší jeho povídky tu skutečnost přebíjí a jsou v letmé prchavosti nedostižně kvalitní samy o sobě. Zkušený Raymond Carver měl Čechova za nejlepšího povídkáře všech dob a Nabokov považoval za jednu z nejzdařilejších povídek, co kdy byly kdy napsány, Dámu s psíčkem, text z prosince 1899, kdy byl uveřejněn prostě pod názvem Příběh.

Tato (několikrát zfilmovaná) povídka vychází ze situace, kterou sice nepoznal každý, ale takřka každý. Jsme dávno zadaní a máme děti a náš pravý protějšek jakbysmet, ale teprve jsme se potkali. S „pravým“ protějškem. Moderní adaptaci, kde je vše vnímáno z hlediska ženy, zveřejnila roku 1972 americká spisovatelka Joyce Carol Oatesová, které bude v úterý 16. července šestaosmdesát.

Čechov snad nebyl přímo cynik, ale pojem hrdina mu neříkal nic. Zdá se, že ho na konci života opustila i víra a ještě roku 2016, což je nedávno, mu v té souvislosti udělala reklamu Ruská pravoslavná církev svým návrhem vyloučit jej ze školních osnov „jako propagátora volné lásky“.

Byl génius, ale kupř. Hemingway se nechal slyšet, že jenom „amatér“, který napsal šest dobrých povídek. Ne víc. Lev Tolstoj to neviděl natolik tragicky a v čase Čechovovy smrti řadil do nejlepší patnáctky tyhle: Sboristka, Uprchlík, Domov, U soudu, Vaňka, Bída, Hra, Děti, Dámy, Zločinec, Kluci, Tma, Ospalec, Pomocnice, Miláček.

Po obou rodičích byla Čechovova manželka Olga německého původu, a ač on vůbec neznal tamní řeč, ujeli v létě 1904 do Badenweileru ve Schwarzwaldu. Ve zdejším hotelu Sommer podlehl 15. července tuberkulóze (bylo mu 44) a těžko si dnes představit, že se - teoreticky - mohl dožít revoluce i druhé světové války. „Já čtu jen Čechova,“ řekl mi jednou přítel a přeháněl a podobné specializace nejsou zdravé (asi jako pořád číst Kafku), ale fakt bude, že nás Čechov zvládá prodchnout, ne-li vystrašit, když ho vnímáme, a každou specializaci na něj proto chápu a ctím.

Irena Kačírková ve Sboristce (1968):

A. P. Čechov: Sboristka (1968) - YouTube