Než začnu povídat o této nahrávce, která spatřila světlo světa díky Českému rozhlasu, spolku jménem JazzMusic a rozhlasovému podniku jménem Radioservis, musím přiznat drobný střet zájmů: s bratry Suchými (Jiřím a Ondřejem) se známe neuvěřitelně dlouhá léta, a šel bych tak daleko, že bych řekl (napsal), že jsme dokonce i kamarádi.

Pro ty mladší (jak říkávali Suchý s Jiřím Šlitrem v závěrečné části jedné z jejich nejúspěšnějších her, Jonáš a tingl-tangl) drobné vysvětlení. Vy, kteří to víte, je můžete klidně přeskočit.

Jiří Suchý je ojedinělou postavou českého divadelnictví, básnictví, výtvarného umění, hudby, vlastně i filmu, a kdo ví, na kolik oborů jsem si nevzpomněl.

Jiří Suchý stál u zrodu vlny malých divadel v Československu. Kritici, kteří mají rádi všechno pěkně zaškatulkované, pakliže ho zrovna neoznačovali za živel protisocialistický, ergo protispolečenský, označili jeho scénu za moderní, čímž mu trochu podtrhli nohy. Moderní divadlo totiž je něco jiného. Suchý, společně se Šlitrem, vytvořil něco mnohem ojedinělejšího. Divadlo, kde se bohapustá sranda snoubila (a vlastně dodnes snoubí, i po Šlitrově zbytečně předčasném odchodu) s nádhernými písničkami, divadlo, kam si obecenstvo svého času chodívalo (a dodnes, zdá se, chodívá) pro ten drahocenný doušek svobodného vzduchu. Suchého písňové texty způsobily, že mnohým (poctivým) textařům došlo, že populární hudba nemusí být jenom o zcela pitomých rýmech typu láska / páska.

Prostě: Jiří Suchý, to je dnes už legenda českého (ale vlastně i slovenského) divadelního umění, jakkoliv on sám k tomu výrazu “legenda” má značné výhrady. Než člověk získá tohle označení, soudí, měl by umřít. To by bylo slušné. A pak ať mu říkají jakkoliv.

Suchý svého času vydal knižní trilogii vzpomínek, kde na sebe prozradil leccos.

Nejnovější CD ty psané vzpomínky neopakuje. Ono je rozvíjí. A v mnohém doplňuje.

CD Osudy se skládá z desíti částí. Každá část trvá těsně pod půlku hodiny. Celek tedy trvá málem pět hodin. Pravdu má mladší bráška Ondřej, který ve svém doprovodném povídání naznačuje, že ani on, jakkoliv vázán bratrskou láskou k sourozenci, by to neposlouchal všechno v jednom zátahu.

Ono se to vyplatí poslouchat po částech i proto, že si tak posluchač udělá čas, aby se mohl zamýšlet nad jednotlivými obdobími člověka, který toho národu tolik dal. Ale ano, zajisté, nevymyslel lék proti rakovině (a jak rád by to asi býval byl udělal: jeho první žena Běla, skvělá výtvarnice a vůbec ohromně zajímavý člověk, zemřela velice mladá na leukémii). Nenapsal ani divadlo, před nímž by se musel sklánět i samotný bard ze Stratfordu William Shakespeare.

A přesto: jeho dílo (a jeho divadlo obzvláště), aniž si to kdy kladlo za cíl, způsobilo, že divák měl cestou domů z představení v Semaforu o čem přemýšlet. Nejen o té strašné srandě, o těch krásných holkách na jevišti, o naprosto svobodném zacházení s rodnou řečí. Divák mohl a může (a mnohý tak také činil a činí) přemýšlet o tom, že je pouze na něm, kolik osobní svobody si vydobude, a že slušnost sice není zárukou šťastnějšího života, ale nikdy neuškodí.

Kromě toho je Jiří Suchý optimista nad jiné, a jeho optimismus je nakažlivý. I to si citlivější divák nutně zapamatuje.

To není málo.

Těch deset vzpomínek není snůškou drbů o hvězdách, které prošly Semaforem, a že jich určitě bylo víc než dost. Mnozí dodnes slavní české kultury se právě v Semaforu, a právě díky Jiřím Suchému a Šlitrovi, dočkali onoho osudového kroku, který je posunul ze stavu dobrých do stavu vynikajících umělců.

V závěru se Jiří Suchý zamýšlí nad tím, co je dnes a co bude dál. Je si velice dobře vědom, že čas oponou trhl a že už český divák, čtenář či posluchač ani zdaleka nečeká v dychtivosti, co se zase dozví z úst Jiřího Suchého. To je prostě móda, a móda je prostě móda. Podléháme jí všichni.

Cenné je, že si z toho Jiří Suchý nevytvořil Minderwertigkeitskomplex. Česky řečeno: mindrák. Jde dál svojí cestou. I když si uvědomuje, že přání a touhy diváků jsou dneska jiné, než byly tenkrát, kdy stačilo zmínit jeho jméno a sál byl vyprodán. Dnes sice nezeje prázdnotou, ale není (a nemůže) to být tak velký sál. I přesto, že Semafor, ať už v jakékoliv ze svých podob, se nikdy nepodobal velikostí třeba velkému stadiónu na Strahově.

Jiří Suchý jde dál. Bere ohled na diváka, který je dnes jiný, než býval kdysi, ostatně ani Jiří Suchý sám není stejný, jako býval kdysi, ale je jiný po svém. Jako autor i interpret.

Na závěr pár technických skutečností.

Jak už řečeno, CD Jiří Suchý: Osudy natočil Český rozhlas a vydala skupina JazzMusic ve spolupráci s Radioservisem. Dramaturgicky pomohla Alena Zemančíková, zvukovým mistrem byl Tomáš Gsölhoffer, rozhlasový pořad připravil Ondřej Vaculík. Výstižný přebal v redakci Bohdany Pfannové navrhla Petra Míková, slovy doplnil Ondřej Suchý, titulní fotku pořídila Irena Zlámalová, obrázek pod cédéčkem cvakl Dušan Dostál.

Tak. A teď víte všechno, abyste mohli začít utrácet.