Ohledně snění nikomu neraďme, ale tohle je navzdory tomu návod, jak dělat skrze sny knížky. Anebo aspoň příběhy. Dají se vyprávět i prostřednictvím (bezostyšně) aplikovaných snů a přiznám se, že je to zčásti můj vtip, ale plno vtipů je až překvapivě využitelných v praxi.

Jak na věc? Nechoďte, radím, s módou a zavřete oči, abyste nejprve sestavili seznam věcí, které vás pálí. Nedokážete to? Nepište. Nemáte to zapotřebí. Ale většina něco najde, i kdyby to nebylo dávné přepadení expresu, které jste nenahlásili na okrsku, ale pouze nevhodné podnebí v oblasti Českého středohoří a Řípu. Většina problémy najde. Příklad seznámku.

1. Komu patřila lidská šlépěj v pobřežním písku, když tu žiju sto třicet let sám?

2. Jak to, že mám ráno na pokrývce chlupatou ruku? Neusínal jsem jako Henry Jekyll?

3. Kam chodil ten Bradbury na svoje nápady… a jak to, že o ně nikdy neměl nouzi, když mi to v letošních vedrech ani za mák nemyslí?

Skutečné kalvárie jsou ovšem lidštější a nemusíte mi je sdělovat a já vám i tak řeknu, abyste uchopili tu nejmarkantnější - a začali. Jak? Přirozeně a podle toho, co přinese slina. Nebudujte si škatulku konvenčních zásad, ani ten Musil ji nemusil mít. Jedna věta však musí navazovat na druhou a věty by měly být maximálně srozumitelné a mnoho víc to nechce. I když… Jsme u aplikace onoho triku se snem.

Bude potřebný z toho důvodu, že nejste ani Albert Einstein, ani Stephen King a po nějaké době ztratíte nit a nebudete vědět, co dál. Vaše vyprávění se dostane do slepé uličky a kupříkladu napíšete (a tady podotýkám, že si samozřejmě celou dobu smíte vymýšlet), že jste skočili ze Žďákovského mostu na kterési gumě a praskla. Je to součást zpovědi a zničehonic vám dochází, že na konci zrychlujícího se letu umřete. Určitě by vám někdo otrlý teď poradil, abyste kus textu elegantně škrtli a začali nanovo od místa, kde kontrolka konce života ještě nesvítí; jenže to nedělejte. Nebudete škrtat ani ň a místo toho napište: „Zničehonic si uvědomil, že se opírá o vlastní volvo a procitl. Byl den, ale únava ho našla a všechno ohledně Žďákova se mu zdálo. Ó, výhro. Kaďourek už věděl, kudy cesta nevede.“ Už jste to napsali? Fajn. A nevracejte se ani náhodou k místu, kde váš hrdina začal klímat, je to zbytečné. Anebo si sami pamatujete chvíli, kdy usínáte? Já ne. Byla by tudíž sentence typu „a tu usnul“ realismus? Pochybuji. Rovněž konstatování „božského pozorovatele“ odpárejme a palme to stovkou nevázaným příběhem. Dejme tomu může následovat obrovská bitva a má desítky mrtvých i exploze a všecko, co nemetaforická slina dodá na jazyk a co je součástí vaší terapie, dost možná. Hotovo? Opět už poulíte oči na poslední větu. Připadá vám vyprávění přepálené? Nevíte, co si s tím počít? Čtu větu za vás: „A zničehonic spatřil hřib a docvaklo mu, že došlo za Troskami k nukleárnímu výbuchu.“

Je to moc? Jiný by větu škrtl, ale vy jste rychlí jako blesk a nevracíte se a napište: „Tu sebou trhl. Zbrocen potem procitl na palandě. Všecko od momentu, kdy se začetl do příručky Karate, se mu jen zdálo. Ó. Byl rád. Aspoň díky snu pochopil, že nebude jaderná cesta tou pravou.“ Atd. a nechci přehánět, ale stejnou metodou „realita přejde do snu a sen skončí a pokračujeme jinam“ napíše knihu naprosto každý a nikoli nadarmo říkal už Flaubert „žít je rovno snění“.

Závěrem bych měl uvést aspoň jediný román vysoké úrovně, který byl generován touto metodou, ale nic mě nenapadá a filmy jsou svým způsobem taky román(k)y, nebo snad ne? Nu, a právě ve filmu se opakované procitání objevuje často. Sice nemíním přímo Lynchův Mulholland Drive, protože tam opravdu není jasné, co je sen a co realita, ale napadá mě kardinálnější příklad, a to snímek „nového Hitchcocka“ Briana De Palmy Oblečen k zabíjení. Scénář napsal režisér osobně a začíná to tak, že se manžel holí a jeho partnerka se hned vedle sprchuje. Zničehonic ji napadne škrtič, ale manžel se holí, jako by nic nevnímal. Následuje probuzení a film se teprve rozjíždí v reálném modu, abychom na konci sledovali, jak pachatele četných mordů zavřeli do psychiatrické léčebny, kde má lůžko a krásnou sestřičku. Zničehonic ji začne škrtit, a protože je sestra v celém bloku kupodivu sama, dav šílenců na horních galeriích skanduje slastí. Vrah opouští ústav a bez problémů se dostane k dámě, kterou jsme si zamilovali jako hlavní hrdinku (a jejíž představitelka byla současně manželkou Briana De Palmy). Myje se, tuším, ve vaně a zničehonic zahlédne, že je sériový vrah už jen kousek od ní. Snad se převlékl za tu zdravotní sestru? Už nevím, ale… Skočí na ni! Tu se dáma probudí a zjistíme, že se ve filmu zdál i konec.

„Ale je to laciné,“ reaguje hodně lidí a oni mají asi nějakou sugesci ohledně lacinosti a odmítají akceptovat, že přece obdobně sníme během života každou noc a chvílemi taky za dne, a tak se ptám: Co je realističtější? Příběh absolutně suchý a neproložený sny anebo jimi naopak naditý? Jistěže za B. I když…

Legitimní námitka je, že se sny, jak je známe nejen od Freuda a Junga, odehrávají spíš v neznámých krajinám a nenavazují bezprostředně na eskapády před usnutím! To je pravda. Ale na druhé straně… Všechny sny si přece prokazatelně nepamatujeme a uznejte, že některé vlastně navazují a jiné ani prostředí nemění a neinovují. A film Oblečen k zabíjení?

Stokrát mi můžete opakovat, že na startu a konci aplikoval trapně laciný efekt, ale když se podíváte do dějin kinematografie, zvíte, že De Palma nemá moc lépe hodnocených děl a těch nejlepších udělal zatím jenom šest. Jsou to Neúplatní, Carrie, Zjizvená tvář, (zapomenuté) Ahoj, mami!, Výstřel s Travoltou, no, a právě Oblečen k zabíjení. Chcete snad víc?

Pozn.: Ale film Oblečen k zabíjení sny jinak nehýří:

Dressed to Kill (1980) ORIGINAL TRAILER [HD 1080p] - YouTube