Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

V knihovně mám jednak knihy milované, se kterými se nedokážu rozloučit, a také knihy, ke kterým se po přečtení už nehodlám vracet. Nosím je do několika knižních stánků na náměstí a vlakovém nádraží a také je daruji penzionu pro důchodce. Moje starosvětská láska a úcta ke knihám mi nedovoluje házet je do odpadkového kontejneru.

Snad jeden z mých nejhorších zážitků. Likvidoval jsem pozůstalost po svém otci, včetně poměrně rozsáhlé knihovny, na které jsem vyrůstal. Zbylé knihy, které nikdo už nechtěl jsem naložil a odvezl do sběrných surovin. Paní v oddělení mě přinutila vytrhávat stránky z desek a třídit to zvlášť. Bylo mi do breku.

Já to řešil pravidelným obcházením všech knihobudek v okolí. Knihy útěšně mizely.

...takový Umberto Eco jich (knih) vlastnil dost. Ale i on zemřel. Co se stalo s jeho knihovnou?

Dobrý den, nedávno jsem zachytil v televizi informaci o osudu knihovny U. Ecca (cca 32 000 svazků). S pomocí AI jsem zjistil podrobnosti. Sbírka je rozdělena, zakoupena a zpřístupněna ve Všeobecné knihovně v Bologni. Další část byla darována a uložena na Univerzitě v Bologni.

Rád bych upozornil na jednu neobvyklou a velmi výpravnou knihu. Jmenuje se Nakresleno, autorem je grafik a karikaturista Pavel Beneš a vydalo ji vydavatelství Labradosti (http://www.labradosti.cz). Vyšla loni, má 430 stránek a její obsah je nejen ke čtení, ale především ke koukání. Ale pozor, knihu vůbec nejde prolistovat a prohlédnout na jeden zátah. Jejím hlavním obsahem jsou doslova stovky kreseb a vtipných karikatur osobností nejen z naší, ale i světové veřejnosti. Doporučuji.

díky za tip

Sbohem, přátelé řekl Puškin.

Text pracuje s implicitním předpokladem, že zánik fyzické knihovny znamená zánik kulturní hodnoty. To je ale dnes už slabý model.

Žijeme v prostředí, kde informace není vázaná na konkrétní nosič. Kniha je jen jeden z historických formátů – vedle paměti, ústní tradice, tisku, digitálního záznamu. To, co se „ničí“, není informace jako taková, ale její konkrétní fyzická reprezentace. A tyto dvě věci se dnes poprvé v historii systematicky rozpojily.

Důvod je jednoduchý: náklady na uchování informace se dramaticky snížily a současně se zvýšila její dostupnost. To mění kritérium hodnoty. Dříve měla kniha hodnotu i tím, že byla obtížně dostupná. Dnes je většina obsahu – včetně velké části beletrie – dostupná okamžitě a v mnoha kopiích. Ztrácí tedy svou funkci jako „zásobník vzácné informace“.

To se netýká jen fyzických knih, ale i jejich obsahu. Román byl historicky komplexní informační médium: přenášel jazyk, sociální modely, normy, zkušenost, imaginaci. V situaci omezených zdrojů to byl efektivní způsob, jak „simulovat svět“. Dnes tuto funkci převzaly jiné systémy – audiovizuální média, interaktivní obsah, a částečně i samotné informační systémy typu AI.

Proto klesá informační hustota románu ve srovnání s alternativami. Ne nutně absolutně, ale relativně. Člověk dnes získá širší a rychlejší orientaci ve světě jinými kanály. To se nevyhnutelně promítá i do školství – povinná četba ztrácí legitimitu tam, kde už není nejefektivnějším nástrojem přenosu relevantní informace.

Z toho plyne nepříjemný, ale logický závěr: většina knihoven není ničena proto, že by někdo nenáviděl knihy, ale proto, že přestaly plnit svou původní funkci. Emocionální reakce na jejich likvidaci je reálná, ale je to reakce na ztrátu struktury světa, ne nutně na ztrátu informace.

Knihovna tedy skutečně může být „prodloužením mozku“, ale jen v době, kdy mozek nemá přístup k externímu, efektivnějšímu systému. Jakmile tento systém vznikne, dochází k přesunu – podobně jako se paměť přesunula z orální kultury do psaného textu.

Alternativní interpretace by byla, že knihy mají nenahraditelnou hodnotu jako artefakty. To je částečně pravda – ale týká se to menšiny: originálních vydání, ilustrací, historických souborů, nikoli většiny produkce. Směšování těchto dvou kategorií (artefakt vs. nosič běžné informace) je zdroj onoho pocitu „vraždění“.