Rád bych navázal na postřehy Aleše Uhlíře zde v deníku, týkající se devastace osobních knihoven (FEJETON: Osudy knihoven - Neviditelný pes). Vraždění biblioték je brutalita, u které zřetelně až na nebe vyvstává, jak jsou tragédie relativní.

Pro někoho je likvidace skladu knih prkotina na úrovni zaparkování u supermarketu a jinému to samé rve vnitřnosti. Pomyslně. Například já teď redukuji ( = ničím) knihovnu Střediska západočeských spisovatelů, a zatímco jeden by mě za ten hřích nejradši vykastroval, jiný to cení: „Obětavě sloužíš.“ Ano, ale komu?

V regálu až úplně dole u podlahy jsem narazil i na řadu děl Rudolfa Hrbka a mám natolik bytelný vztah ke knihám, že jsem se zarazil dokonce tady a zdánlivě, uznávám, nepatřičně. Knihovny by měla vždycky rušit spíš nějaká lidská obluda, která nepřemýšlí, protože jinak se zaseknete a čas (vymezený naštěstí nově do konce května) plyne. U pana Hrbka však celkem není co řešit a patřičné knihovny jeho dílo pietně uchovávají, takže se člověk může stát Koniášem; ale reálně vidíte ty vázané knihy tak pěkně pohromadě a zapomenete, že se většina nehnula půl století, a podobné práce stojí za starou belu a jsou tragicky tendenční, ale pohled na jejich soubor ve vás probudí kulturní bytost a šeptnete: „Jako kuriozita to obstojí.“

Navíc… Družina Černého pera vyšla opakovaně, zfilmovali ji a v jednom případě je na obálce sám pozdější režisér Filip Renč. Našel jsem v kanceláři Střediska obě vydání a vybavilo se mi, že mně tatínek vzal v hodně raném dětství na roh do biografu na ten film a že jsem jeho ideologičnost nevnímal. Tak jsem si tu knížku vzal, ale jinak Hrbka, byť mu nechci křivdit, nečtou dnes ani komunisté. Já se mu nevysmívám, ale je dávno „neprůchodný“ a nemám kontakt na nikoho z jeho rodiny a vím, že ty knížky někdo vyhodí, ale mně samotnému se podobný přístup příčí i v jeho případě.

U knihoven určených k likvidaci ani tak nebývá problém s konkrétními jednotlivými tituly, ačkoli také ony občas omylem „zařvou“ ve stoupě, ale je štrapác s celky. Copak Hrbek, ale například před 99 lety česky vyšel poprvé a možná naposled román Gastona Lerouxe Parfém dámy ve smutku - alias přímé pokračování slavné detektivky Tajemství žluté komnaty, a najdete-li tuhle ilustrovanou knížku v rušené knihovně, nejspíš ji bez problémů prodáte, i kdyby „za pár šupů“, ale co když rozkryjete celý konvolut u nás vydaných lerouxovek? To je úplně jiná situace a neměla by vás zastihnout nepřipraveného.

Naprosto se přitom nechci hádat a uznávám, že literární kvalita těchto dobrodružných (pak už to detektivky nebyly) příběhů s pátračem Josephem Rouletabillem klesala a klesala, přičemž už nejslavnější Lerouxův román Fantom opery je vlastně čirý brak, ale to teď nehraje roli a chci naznačit, že je cena a hodnota kompletu samozřejmě vyšší a v čase bude i dál proměnlivá. No, a teď si uvědomte, že můžete narazit ve stejné knihovně (nejspíš knihovně po někom zemřelém) na stokrát víc podobných konvolutů a některé nebudou jednoduše identifikovatelné a možná ani nepoznáte, kde začínají a kde končí; někdy se totiž jedná o témata. Příklad? Česky vyšly nějaké knihy o pirátech, a to už za první republiky, ale i za socialismu. Jsou to i překlady a někdy jsou to fakticky opisy knih už jiných, no, ale vyhoďte to, když to vidíte pěkně pohromadě a když čtete tituly ze hřbetů a... Z mého hlediska je rozdělení podobného bloku svazků takřka nemožné, a to navzdory tomu, že si dnes o pirátech už lze číst třeba na britské Wikipedii.

A když to nechcete v originále, tak jen ťuknete a ono se vám to přeloží. Anebo už bez ťukání a je taková doba (nebývala) a ve výsledku ví student z Wikipedie anebo díky umělé inteligenci víc a ví to i rychleji. A nač by tedy bylo mých „zlatých“ patnáct knih na stejné téma? Zajímá ho snad, že jednu napsal „sám“ Miloš Václav Kratochvíl a druhou Robert Charroux? Pochybuji; ale sám tyhle piráty jen tak nezvládám rozptýlit na loučce a pohřbít.

Ono to však nevadí, že jako citlivka nezvládám: Udělá to jiný sekerník za mě. Až jemu připadne rozhodnutí, které jste sami nedokázali udělat plni nostalgie a při kterém byste se třeba rozplakali.

Co víc? Navíc si představte, že je těch dvacet knih o pokladech a pirátech většinou volně rozpuštěno v celičké obrovské knihovně, do které po smrti majitele vstupujete. Anebo s koncem nějaké instituce. A proč vlastně bývají rozházené na různá místa v různých pokojích?

Protože majitel už byl k stáru bordelář v rychlíku? Možná. Ale mohlo to mít jiné důvody.

Například si třídil knihy podle vlastního intimního systému. Anebo měl natolik dobrou paměť, že si pamatoval, kde kterou družku čtivého života hned najít; a třeba jej až bavilo… si podobně čeřit-cvičit paměť. Bylo to zdravé.

Řeknete mi, že naštěstí ještě žije dost zkušených antikvariátníků a že je tohle prostě jejich věc a jistě odvedou práci, jak nejlépe umějí. Jistě. Ale někteří se vám ani neozvou a to se může stát zvláště při rozebírání specializovaných odborných knihoven.

Ale přece někdo zareaguje a obyčejně po vás chtějí seznam. Když ho nezvládnete udělat, tak máte štěstí, když přijedou, a teď myslím i na lidi z tzv. Knihobootu. Už jsou tady a trnete a hle, zaplatí prý vám formou odvozu. I jste rádi a jen je vám líto, když si všimnete, že dobrou polovinu knih rovnou vytřiďují pro stoupu.

Vy jste si taky něco vybrali a oni odjedou se zbytkem. Na hůl vás samozřejmě vzali, o tom žádná, ale nakonec jste ještě rádi, že se vůbec dostavili. Anebo nejste? Možná ne - a problém je hlubší. O dost. Jde tu o cosi osudového. O rozbití světa.

A ne? Komplet knihovny totiž tvořívá svět a napojen bývá na mozek buď jenom jednoho, nebo i dvou a více lidí. Žili v té knihovně a už věděli, kam sáhnout, a to stejně nedokáže nikdo po nich a vy se nedomrle ptáte: „Od čeho jsou, hochu, veřejný instituce? Proč si, ti volové, knihy poctivě nepůjčovali?“

Dobrá otázka - a někdo zvládá docházet do půjčovny celý život. Pokorně, znale a zaplať pánbů a lze si představit i mistra s absolutní pamětí (anebo velmi dobrou), jenž si celý život půjčuje knihy a dělá poznámky a píše deníky a tvoří na základě poznámek články a sem tam celé další knihy. Fajn! No, jenže reálně není, říkám, podobných géniů až tolik a dokonce i ta nejchytřejší esa by musela do půjčovny po čase pro něco podruhé (anebo by tam musela vysedávat) a v oné „veřejné instituci“ by knihu X jistě měli dál a permanentě, pokud by si ji zrovna plným právem nevypůjčil někdo jiný; ale čas letí jako bláznivý a život ubíhá příliš rychle, takže podobní fanatici knihy v praxi spíš skladují doma a řekl bych, že takový Umberto Eco jich vlastnil dost. Ale i on zemřel. Co se stalo s jeho knihovnou?

Nic. Asi ji má jeho rodina, kdo jiný, a všichni zemřeme a knihy připadnou právě potomkům, což mohou být a jsou vysoce inteligentní lidé, já jim to neberu, ale… Ale často jsou specialisty v úplně jiném oboru a já mám třeba syna, který zrovna teď byl na škole, kde pracuje, tzv. pedelem. Ani on není nijak hloupý, jistěže ne, avšak sběratel knih už nebude a nemám iluze o tom, co udělá s většinou mé osobní knihovny; a to není jakákoli nekulturnost oněch rodin-potomstva, to je realita.

I jenom za půl století se vztah ke knihám posunul. Přibylo jich, to je jedna věc, a přišel obrovský vliv televize a internetu. Mladá generace už netoužívá po veliké knihovně a ani to není celé. Čtoucími nikdy nebyli všichni, samozřejmě ne. Je to jen určitá skupina, jejíž velikost se každým rokem trochu zmenší, a ti druzí o nich říkají, že žijí „v bublině“, a čtenáři si jsou jisti, že v bublině naopak vegetují nečtenáři. Chci říct, že už před padesáti lety jsem samozřejmě i já existoval - spolu se svými rodiči a sestrou - v určité „bublině“ a jistěže jsme četli a sem tam nějaká kniha přibyla, ale už tenkrát bylo víc lidí, kteří podobně nežili a knihy neshromažďovali a třeba ani nečetli; jen jsem si to ještě neuvědomoval. A proč ne?

Když je člověk mlád - a plný energie, tak je optimistou s rozzářenýma očima a věru není důvod vnímat negace vlastního světa. Ty však tu jsou a obklopují vás. Na druhou stranu nechci tvrdit, že to na Zemi vždy bylo jako v tom slavném Bradburyho románu o hasičích. To zase ne a tam cítili požárníci a jejich šéfové k literatuře nenávist, že je nebezpečná, zatímco realita mimo tu knihu jest banálnější. Jaká? Většina lidí necítí ke knihám nenávist, většina je ke knihám lhostejná a zajímavý moment nastane jen v jednom případě. Když tihle lhostejní zjistí a když se jim donese, že „šly“ některé publikace cenově nahoru. A to se samozřejmě děje. Například Čtyřlístek z roku 1969 jste tenkrát pořídili za sedm korun a dnes má cenu možná stonásobnou, ale spíš ještě vyšší. Anebo práce Káji Saudka, anebo staré foglarovky a určitá jejich vydání a často záleží, jak už naznačeno, i na výtvarníkovi. A ve svém čase se malíř k té či oné knize dostal (Zdeněk Burian k Synu lovce medvědů) a ona má teď cenu prvořadě díky němu.

Knihovna bývá, a nedá se nic dělat, až jakýmsi prodlouženým mozkem bytosti, která ji používala, a tak její devastací - pomyslně - dorážíte onu obvykle už mrtvou bytost. No, a není-li ještě mrtva, tak tím hůř; ale je taky pravda, že jsem se potkal s lidmi, kteří knihy shromažďovali nutkavě a opravdu zbytečně. Vzpomínám třeba na jednoho muže, jenž opakovaně navštěvoval Městskou knihovnu v Plzni v dobách její opakované redukce a odcházel s plnými taškami - a řekl mi: „Hlavně mě, víte, nesmí zahlédnou žena, až budu procházet domů.“

Abych se ale vrátil k aktuálnímu rozebírání knihovny Střediska západočeských spisovatelů. Hodně autorů si pro výtisky svých knih samozřejmě nepřijde a vlastně se jim nedivím, oni ale nechápou, že se do knihovny během desetiletí dostaly i zajímavé přírůstky ze všech (ne)představitelných stran; a když se teď nepřijdou podívat, oni o ně přijdou. Je to škoda.

A vůbec je to hrozné ničení, ale na druhé straně… Ani ta myšlenka, že se knihovna, a to se obvykle stane u slavných osobností, zachová „jako celek“, se mi vlastně moc nezdá.

Pro toho člověka to byl soubor „kámošů“, a jak víme, jistý klasik (Chopin?) umíral a pohlédl na knihovnu: „Sbohem, přátelé!“

A není tu… a sto let jsou knihy velikána někde v zámku a… paní průvodkyně ukazuje lidem pouhé hřbety a lidé jdou a projdou. Dál. Nebylo lepší svazky - rovnou - tematicky rozdělit a rozdat? Nestačilo do zámku pověsit seznam? Anebo, jak mi teď někdo říká, je tam snad (přece jenom) i „studijní“ knihovna? Dobrá, a vše je, jak řečeno, relativní a hledisko takzvaně prostého člověka bude nutně jiné než hledisko badatelů. „Normální“ občan totiž ví, že je i oblet Měsíce úplně zbytečný… a že mají „cenu“ pouze knihy od Saudka, Váchala a Foglara. Atp. A jinak?

„Stará vesta.“ A je to i smutné divadlo a s jistotou vím jediné: Nechci stát u kontejneru na papír a vytrhávat knihy ze hřbetů, a to ani Hrbkovy.

Jenže jsem tomu blízko a i Hrabal vlastně pracoval v té Spálené ulici docela rád, že! A lisoval a četl a lisoval… A jistěže jsou akty, které si představit dovedu; asi bych uměl vyhodit spisy Antonína Zápotockého. Zrovna tak však existují akty jinačího kalibru, které zůstanou mimo mou fantazii a jež si jednoduše neumím ani představit. Tak třeba situaci, kdy někdo likviduje verneovku; a podobně milých mi autorů znám stovky, a tak se pro jistotu a při pohledu do budoucnosti… ptám:

„Opravdu jsou nezničitelní? Zůstanou s lidstvem navždy? Zaslouží si oni to lidstvo a zaslouží si lidstvo je? - Je se vším ámen?“

To si člověk nemůže neříkat. Ale osobně věřím, že s námi zůstanou.