VOSKOVEC+WERICH: Poslední forbína

Setkání ve Vídni 1974

Ten, kdo očekává dvě a půl hodiny samé srandy a veselých příhod z natáčení, ten se nedočká.

Kdo očekává záplavu drbů, bude zklamán.

Kdo se chce dozvědět něco o životě, díle a souvislostech života a díla dvojice, která formulovala a formovala české moderní umění minulého století jako málokdo, ten si přijde na své.

A stejně si přijde na své každý, kdo se chce něco dozvědět o slušnosti.

O tom, jak k těm nahrávkám došlo, kdo a co se o ně přičinil, se člověk dozví v příjemně vypravené příloze od Karla Koliše a Františka Cingera. V téže příloze nalezne také ohromně zajímavé a citlivé zamyšlení nad úlohami obou pánů z pera nesporného krále současného českého kulturního novinářství Jiřího Černého.

V podstatě je to tak, že se Jiří Voskovec vyptává a Jan Werich odpovídá. Někdy je to naopak, někdy se ve vyprávění doplňují, ale tázajícím se je hlavně Jiří Voskovec. Klade otázky, jsa si ovšem moc dobře vědom, že některé upřímné odpovědi by Janu Werichovi mohly po návratu do tehdejšího Československa ztížit již tak nepříjemnou situaci, v níž je zbaven možnosti provozovat své národní umělectví. Jenže Jan Werich těchto omezení v převážné většině docela opovážlivě (a moudře) nedbá a odmítá považovat jakékoliv téma za vyloučené.

A tak se dovíme, že ho vlastně v Československu nikdo, alespoň veřejně nikoliv, nezakázal. Jenom mu nedovolovali ani to, ani nic jiného. Werich toho slova sice nepoužívá, ale z toho všeho vyplývá jediná definice, kterou vysvětluje krásné české slovo: předposranost. Werich například vypráví, jak se mu nějaký rozhodující pán (soudruh?) vymlouval řka, že přece musí pochopit, že má ženu a děti - a Werich uzavírá, že co měl dělat než pochopit.

Ostatně, tahle předposranost se táhla i po jeho smrti. Podle svědectví Jiřího Suchého, když přišel do krematoria, aby vzdal Werichovi poslední úctu, viděl tam kousek od sebe dva věnce. Jeden byl od tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka, muže, který mnohem více než jiní, jemu podobní, přispěl k tomu, že Werich strávil poslední léta svého života vlastně v jakémsi vzduchoprázdnu, a tím umělce určitě připravil o více než pár let. Druhý věnec přišel od Jiřího Voskovce. A najednou se objevil jakýsi muž, popisuje Suchý, který přistoupil k věnci od Voskovce a otočil stuhu tak, aby nebylo vidět jméno odesilatele, takto Werichova životního druha a parťáka.

Jak se mohl Werich bránit, když měl před sebou rozsudek, aniž by mu někdo předložil jakékoliv obvinění?

V demokratické zemi by mohl změnit vydavatele. V komunistickém Československu?

V několika částech svých posledních forbín vzpomínají Voskovec s Werichem na svá mladší léta. A na ty, s nimiž se sešli. Vyprávějí s láskou a úctou o synovi zakladatele Československa T.G. Masaryka Janovi. Zmiňují se o zakladatelově nástupci dr. Edvardu Benešovi.

A uvádějí na pravou míru několik drobností, jichž tak či onak zneužila propaganda. Jak ta komunistická, tak ta naopak. Jde hlavně o jejich vztah ke komunistickému novináři Juliu Fučíkovi. Komunisté si ve své propagandě pochvalovali, jak že Fučík Voskovce s Werichem přivedl až k pravému marxismu a kdesi cosi. Anti-komunisté, zvláště poúnoroví emigranti, naopak tohoto přátelství využili k tomu, aby se snažili Voskovce s Werichem znectít jako zpitomělé bolševiky.

Voskovec s Werichem se netají, že měli Fučíka rádi, ba i do kavárny s ním zašli, že ho také oceňovali jako novináře, ale ohrazují se zcela jednoznačně nařčením, že by jim snad Fučík byl nějakým politickým učitelem.

Skutečnosti jim dávají za pravdu. Až na to, a o tom se v tomto souboru nemluví, že když přijel do Ameriky s tím, že se tam usadí, nějaký dobrodinec nařkl Voskovce z komunismu. Jak jinak, šlo o udání, které si Voskovec odskákal tím, že si nějakou dobu poseděl ve vězení pro podezřelé přistěhovalce. Seděl, dokud se nenašel někdo, kdo americkým úřadům vysvětlil, jak to bylo doopravdy. Že Voskovec byl a je proti všem diktaturám, bez rozdílu barev.

Jednou z nejdojemnějších částí je kapitola, v níž Werich hovoří o svém vztahu k současné československé mládeži. Zjistil, a byl opravdu překvapen, že tihle mladí lidé znají dílo Osvobozeného divadla do nejmenších podrobností. Nikoliv pouze jejich slavné písničky. Dokáží dokonce citovat forbíny, které si Werich už dávno nepamatoval. Je důkazem Werichova lidství, že se otevřeně přiznal k tomu, jak ho vztah těchto mladých lidí ohromně dojímá. Voskovec byl tím vztahem poněkud překvapen, ale i on se netajil tím, jak moc rád to slyší.

Jednou z českých vlastností, zmínil se Werich, je, že si obyvatelstvo až zbytečně často odlejvá hlavy svých hrdinů do sádry (on řekl do gypsu). Jak Voskovec, tak Werich, projevili naději, že tohle se jim nemůže stát. Že by byli "gypsové hlavy" (jejich výraz), o nichž nakonec ti, kteří je mají vystavené, nevědí nic než to, že jsou z gypsu.

Tahle nahrávka by měla podobné nebezpečí vyvrátit. Takhle živí lidé nemohou být gypsové hlavy.

Je dobře, že Supraphon tuto nahrávku vydal. V Čechách by měla být k mání ve všech slušnějších prodejnách literatury a hudby, zámořští krajané ji mohou získat velice jednoduše ze stránek www.czech-books.com.

Je to nahrávka, k níž se posluchači budou vracet. Nejen pro to kouzlo vyprávění, pro tu nádhernou češtinu, a pro tu schopnost zaujmout. Budou se k ní vracet kdykoliv, kdy si budou potřebovat udělat jasno o tom, které lidské vlastnosti stojí za to obdivovat.