Jedna novinářka Markéta mi říkávala: „Do dvou věcí nikomu nic není a nikdy o nich nemluv a nepiš do článku. Zda jsi věřící a zda…“

To druhé jsem zapomněl.

S prvním souhlasím. Vyhýbám se kecání o víře, jak mohu. Ale ono to zase tak úplně nejde a představit si umím, že zaskakuji za pana faráře. Kdekoli. Co bych asi v jeho roli vypotil? Ateistický manifest? Ne! Urážku babiček v chrámu? Nikdy. A kdybych mluvil spontánně, řekl bych:

„Do prdele! Tady nahoře na kazatelně nejsem ani kapku pevný v kramflecích.

Já sem nepatřím. Když už se ale stalo, umím si velikášsky představit, že mě sem Něco postavilo; a kdo káže, je chtě nechtě mezičlánek mezi člověkem Sat… Zatraceně! Chci říct Pánem Bohem.

To platí tady v kostelíku. A doma? Nu, v životě to přece míváme podobně. Stojíme pořád mezi dvojím milosrdenstvím. Mezi tím, které máme šanci poskytnout, a tím poskytovaným nám: milosrdenstvím božím.

To první milosrdenství jde zevnitř - z nás, druhé od Něj. Naše směřuje ven, druhé dovnitř. Se kterým je větší problém? Já to vím! S tím, co cílí - už z naší podstaty - na lidi, na psy, na veškerou němou tvář, na celou přírodu. Tohle milosrdenství má hranice a závisejí na zdravém úsudku. Ale jistě, instinkt je dobrý, jenže zde je třeba i mozkovny. Květ se tak dočká vašeho milosrdenství a jedovatá tarantule ne. A přítel se dočká… spíš než násobný zrádce.

S „milostí shora“ je menší štrapác. Ale nesmíme být hluší ignoranti, musíme vnímat a nejde milostí rozhazovačně házet za hlavu.

A zda Pánu Bohu děkovat? Je to na vás. Pro něj, řekl bych, bude DÍK už vaše pevná víra v něj. Ta především.

Někdo mi řekl: „Nahoře nebo všude existuje On a On je tak schopný a natolik vše prostupuje, že ani nepotřebuje tvůj vděk, ty vole. Nestará se, jestli vnímáš jeho existenci.“

Ne. Nevěřím. Sice žijeme v krutém světě masakrů a hovad (a někdy jsme sami hovady a kruťasi), ale taky kráčíme pod kapkami milosrdenství. No, a pokud „šéfovi“ na mráčku nepoděkuji? Stane se něco? Já vám to řeknu. Nepřestane mě patrně mít rád, ale bude si mě méně vážit a příště už mě nepostrčí od nebezpečí tak šikovně, ale ledabyleji.

„Jsem dítě štěstěny,“ řekl mi spolužák, ale… Ale štěstí je rovno oboustranné komunikaci mezi námi a královstvím nebe. A na co jsem zapomněl? Samozřejmě na slůvko prosím. O milosrdenství máme semo tam poprosit. Že to prošení nikdo neslyší, nejde dokázat, stejně, nelze dokázat, že slyší.

Z komedie In God we Trust.