Žádný uměnímilovný člověk při prozkoumávání, hledání, očichávání, ba ano i přímo ožižlávání umění (né umělkyň, teda i když po pravdě někdy i to ano), což vše se děje ponejvíce v mladickém čase, když na to člověk má čas, nemůže zapomenout na pantomimu. Proto jsem se při svém prvním líbání múz musel také seznámit s touto disciplinou. Né snad, že bych pantomimil, ale... To je ale takhle blbý slovo, co? A zase jinak, takhle když je to napsaný - pantomil, tedy jako milující pantomimu, to vypadá ještě blběji. A to se přitom smějeme Němcům, že mají blbá slova - třeba já si ze školní němčiny pamatuji „Verbesserungsvorchlag“ a znamená to Zlepšovací návrh!
Takže i já, který jsem musel vidět kdejakou pitomost, jen když to bylo „umělecký“ a „moderní“ a „světový“, a dokonce jsem se vydržel dívat na celý Husí rybník, pardon, na Labutí jezero a nešel jsem domů, musel jsme se zajímat i o pantomimu. Zvláště když ji pod názvem Pantobaret podnikali moji kamarádi Platz a Benš v divadle Karkulka (v divadelním sále Hospody u Zábranských - vedoucí souboru pánové Š +G).
A co jsem tam dělal já? Vnímavý čtenář to už jistě tuší! Každý moderní pražský mladý muž musel nějak spolupracovat s uměním. Takže i já. Pouštěl jsem jim k tomu občas muziku, anebo diapozitivy. Na stěnu. Čímž jsem významně, coby pracující lid, připíval k tvorbě nevšedního uměleckého díla.
Faktem je, že z pantomimy si sice pamatuji výkony obou mimů, ale daleko nejvíc mi utkvěla v hlavě památná věta uvedená v titulku.
Je to v naší generaci slavná věta pronesená v jakoby „pantomimickém“ dialogu mezi pány Šimkem a Grossmannem. Když Slávek a Jiří předstírali, že jsou jakoby „pantomimové“.
Scénka byla součástí výstupu o lovci a medvědovi, jak lovec šel lovit a medvěd brtník se ukrýval v houští, což vše oba „mimové“ těly naznačovali. A pro větší srozumitelnost hned také divákům sdělovali slovy nehledanými. Kdy si lovec stěžoval, že náboje vyplejtval na ptáky a nezbyly mu na medvěda, kterého pak musel skolit nožem, což také učinil, takže medvěd huňáč „odchází zdechnout do houští“ a umírá se slovy: „Sakra, natrh´ jsi mi brzlík!“
Tak takhle, přátelé a přítelkyně, se pravá pantomima ovšem nedělá. Já to říkám proto, že kdyby vás někoho napadlo pantomimu dělat, je nutno si o tom předem něco přečíst. Ženy, budoucí manželky, nic číst nemusí, ty dokáží tím, když doma nemluví, toho vyslovit tolik, že ten jejich z toho neví, čí je. Anebo čí je vlastně ona. Vraťme se ale k umění.
Pantomima je umění s velkým „U“. To se pozná i podle toho, že potřebuje strašně moc věcí. Například je nutné, aby před horizontem, tedy před tou stěnou vzadu za jevištěm, která obyčejně u činohry a podobně není vidět, neboť před ní v komediích anebo dramatech, ano i při baletu stojí tu papundeklové stromy, tu barikády, jindy selské chalupy nebo hradní komnaty atd.
Černý horizont musí v pantomimě být, aby vzadu jako nebylo „nic“, a tak na tom „nic“ aby vynikl „panto-mim“. Také je nutno scénu nasvítit, aby byli „panto-mim“ či „panto-mimka“ dobře vidět, až budou dělat takové ty věci se svým tělem a obličejem, co jiní neumějí, neb nejsou pantomimové. Barevná světla, která dotvářejí umělecký dojem, musí být připravena přesně. To aby když je pantomimicky naznačována tělem smutná a světlem bluesová, tedy modrá nálada, aby tam osvětlovač nesekl červenou, která jest barvou vášně.
Důležité je také připravit scénickou hudbu. Scénická hudba musí diváka dovést k tomu, co chtěl režisér a autor říci a co mim předvádí na jevišti. Proto se hudba k pantomimě připravuje velice pečlivě.
Počítají se minuty a vteřiny, aby to klaplo, a jednotlivým úkonům, tedy pardon, částím role či epizodám musí vždycky přesně odpovídat hudba. Pantomimicky jsou často vyjadřovány určité specifické události. Třeba láska. To pantomim stojí v trikotu na jevišti zády obrácen k divákovi a vlastníma rukama si jezdí nejprve po krku a zádech, pak pomalu sjíždí dolů a dolů, až si nakonec v extázi, pochopitelně hrané, neb pantomima je divadlo, vášnivě tře a mne vlastní hýždě. Pravou rukou levou hýždi a levou rukou pravou hýždi, a při tom se vlní, k čemuž zní vášnivá hudba.
Dneska je to jednoduché, stačí použít kus hudby z Emmanuelly nebo jiného jihoamerického seriálu. Ale za mého mládí, když jsme měli na vybranou mezi Chačaturjanem, Donskými kozáky a Smetanou, to bylo, pane, drama vybrat potřebnou hudbu!
Jiná hudba je pak potřebná, když se v téže scéně dotyčný pantomim loučí se svojí imaginární přítelkyní, která odjíždí tramvají. Dneska bude asi odjíždět nějakým bourákem. Ovšem byly doby, kdy se odjíždělo zásadně tramvají. V okamžiku, kdy se mim zmítá vášní směrem k imaginární tramvaji, kterou „mizí“ jeho láska, je nutno pustit do reproduktorů zvuk „cink, cink a ééérrrrrrrr“, jak se tramvaj rozjíždí, aby i úplně zabedněný divák pochopil, že ona odjíždí tramvají.
Mim nakonec za tou tramvají pantomimicky běží, mává a přitom se duševně hroutí, až mu ona také zamává a on ožije a rozradostní se. To celé dělá jeden člověk v triku jen tak, dává nohy před sebe a zase je sune za sebe a dělá to tak šikovně, že to vypadá, jako by běžel, a on zatím stojí na místě. Zkuste si to a určitě si za dvacet vteřin nabijete nos, jestli to budete chtít dělat jako on.
Takový výstup trvá jen několik minut, ale cvičí se léta. Jak říkám, žádná efektivnost z hlediska peněz. Kdyby dotyčný mim po dobu, co tohle nacvičoval, dělal u dráhy, vydělal by si na auto a možná i na tu skutečnou tramvaj. A teď si představte, že podobných scének je v jednom pantomimickém představení několik. Co několik! Daleko víc než několik! Je jich tam přímo přehršle!
Tedy já nevím, co je to „hršle“, ale přehršle bude něco něčeho víc.
Je-li člověk mlád, je to vše ještě vzrušivější, neboť pantomimu hrají ponejvíce mladí lidé, a tedy i mladé dámy. A všichni jsou štíhlí a pružní a navlečení jen tak do trikotů. Tedy dámy pod tím něco mají, ale čím jsem starší, tak toho tam mají stále méně a méně. Snad je nějaká krize ve spodním textilu nebo co, jeden už dneska neví, že jo?!
Před představením si všichni v zákulisí, pánové i dámy, natřou obličej na bílo a udělají si veliká ústa a černé oči a pihy krásy na tváři velké jako pětikoruny. Když se takhle namalují, člověk se při pohledu na ně začne lekat. Pak toho, kdo není pantomim, dívky vyženou s tím, že se musí rozcvičit či rozhýbat, a pak se všelijak kroutí a rozhazují rukama a dělají „ksifty“, aby se jim rozhýbaly obličejové svaly. Čím je pantomim či pantomimka starší, tím víc musí cvičit a dělat ksifty, aby jim to na jevišti šlo, protože takový pantomim, když už nesmí mluvit, tak musí tím obličejem a tělem ukázat všechno, a to není žádná legrace.
Vždycky jsem v Pantobaretu obdivoval hlavní mimy a autory, pány Platze a Benše, jak jsou ohební a taky jak drží dietu, protože mim musí být štíhlý, neboť pupkatý mim by nebyl k ničemu, ani k smíchu. Ovšem ještě více je nutno obdivovat při pantomimě dámy. Dlouho jsem nevěděl, proč většinou mají kratší vstupy. Často jen takové přihrávací roličky. Málokdy nějakou velkou. Zatímco v normálním divadle se každý režisér, své cti a také kasy dbalý, snaží mít na jevišti co nejvíce štíhlých dam, v pantomimě je tomu naopak. Tam se po jevišti hrdě procházejí pánové, kroutí se, natřásají a předstírají, že někam jdou nebo cosi dělají, ale dámy často vytvářejí jen krásné křoví. A nic víc.
Když jsem byl mlád, netušil jsem, proč tomu tak je. Okouzlen dívkami všech tvarů a velikostí, které se pohybovaly v zákulisí kolem mne, jsem si neuvědomil, že při pantomimě, se co?? CO?? COOOO???? Při pantomimě se nemluví!!!!!!!
A v tom je jádro pudla. Jsou dívky a dámy, které si nechají natřít obličej půlcentimetrovou vrstvou bílé šminky, nechají si nakreslit kruhy pod očima, že by se na nich dalo cvičit, a obléknou se do trikotů až ke krku a udělají pro umění skoro vše. Leč. Leč! LEČ!! Nedokáží tak dlouho mlčet!
Takže Jiří Grossmann, plížící se po jevišti a pronášející slova: „Jsem lovec“ … a pokřikující „nenápadně“ přitom do sálu: „nic neříkám, protože tohle je pantomima, tedy hra, při které se nemluví“, představoval vlastně nikoli lovce-pantomima, ale lovkyni-pantomimku. Teď jsem tomu konečně porozuměl!
Věřím totiž tomu, že ženy dokáží skoro všechno. Létají jako pilotky dopravních letadel, pracují jako řidičky autobusů a dokonce cvičí, aby měly na těle co největší svaly, čímž přetvoří do krabicovitosti všechny obliny, které na ženách muži jinak tak obdivují. Vím, že ženy dokonce boxují, a nic proti tomu nemám, i když nechápu, čeho tím chtějí dosáhnout.
Jen jedné věci nemohu uvěřit; že by tyto herečky plné života, vitality a vnitřního náboje dokázaly být celou hodinu na jevišti zticha.
Vídával jsem muže v černém trikotu, který to dokázal. Tím, že mlčel, vyprávěl celé romány. O sobě, o nás, o mně, o každém a o všem. Ten tichý hrdina jeviště zmlkl navždy, ještě když jsme byli mladí. Ne, nebyl to žádný Marcel Marceau. Ani Fialka, a to byl nějaký mim.
Dokonce i když byl ze CCCP, tak nám to nevadilo. Jmenoval se Leonid Jengibarov. Uměl neuvěřitelné věci a vystupoval v cirkusu, byl malý a hubený a byl od Kavkazu a byl světový.
Člověk by si měl pamatovat, že může být třeba malý, hrbatý anebo tlustý a mít pět brad a jeho rodnou řečí může být kečuánština. Když ale bude něco umět a bude mít trochu štěstí, tak se neztratí.
Jo, a abych nezapomněl! Víte, že když se ty holky v trikotech na jevišti šikovně nasvítí, tak to vypadá, jako by na sobě vůbec nic, až na takovou pavučinkovitou mlhu, neměly? To já jenom, kdybyste někdy někde dostali nabídku dělat velkým umělcům-pantomimům kulisáka. Plat nic moc, tak to bylo vždycky, ale
- jste součástí umění
- přímo skoro tvůrčí pracovník
a když to umíte dobře nasvítit (myslím tu scénu, hanbáři), budou si vás všichni vážit. I ty pantomimky. Protože nejen reklamní manažeři, TV magnáti a režiséři vědí, že 80 % informací dostaneme očima. Vědí to od věků i všechny hezký holky. A v pantomimě žádný jiný snad ani nejsou.