Jsou věci, které se nemění. Jako třeba lidská blbost. A hluboké přesvědčení, že když budu něco dlouho a dlouho tvrdit, tak že mi nejdřív lidi uvěří a pak že se to stane. Za mých mladých let existoval takový vtip:
Přijde pán k psychiatrovi a říká: "Pane doktore, já musím mít v hlavě nějaký šlus, nebo co?!"
" A jak jste na to přišel?" ptá se ho lékař.
"No jednoduše, pane doktore! Poslouchám furt v rádiu a v projevech státníků: Blahobyt! Svoboda! Nadšený pracující lid! Úspěchy!"
"No a co jako?" říká doktor.
" No co by, pane doktore. Ušima slyším, jak je to bezva, a očima koukám: a hovno, hovno, hovno. Já musím mít někde mezi ušima a vočima v hlavě šlus!"
No, jak to s úspěchama pracujícího lidu dopadlo, to si většina z nás stále ještě pamatuje.
V dnešní době už několik let čtu, jak se svět pořád otepluje a otepluje a otepluje a u nás na chalupě je každou zimu víc a víc a víc sněhu. Takže házím a házím a házím sníh a mezitím si jdu, abych si odfrknul, přečíst noviny, kde si prostuduju odborný článek o oteplování. To oteplování je u nás letos tak děsný, že jsem prvně za 35 let musel shazovat z naší šikmé horské střechy sníh a nakonec si na to pozvat specialisty. Specialisti na lezení po střechách asi neposlouchají ty správné zprávy a nečtou ekologické statě, protože si už loni koupili fungl nové vybavení na lezení po střechách, na kterých je metr a půl sněhu. Práce prý mají dost.
Jak zpívá Jarek Nohavica na posledním klipu, co mi přišel mejlem: "Už čtyři měsíce je prosinec…"
I nás jezefčík Ferda je od listopadu zalezlý většinou pod lavicí a chrápe si nahlas a sní si své pesovské sny. Co by taky ve svém věku dělal. Venku sněhu dva metry, schody namrzlý… když tu začne sousedovic fena hárat.
Příroda je mocná čarodějka! Ferda nás první den hárání vzbudil už o půl šesté, škrábal na dveře a když jsem mu otevřel, vzal "pali" po schodech. Po břicho v nově napadaném sněhu a už byl pryč. A to mu je podle tabulek, co visí u veterinářů, 14 x 6 roků - tedy 84 let. A minulý dva tejdny se cpal práškama, protože byl špatný na zadní nohy. A najednou není! No a to se někdo diví šedesátiletým umělcům, že se zaláskují s dvacetiletýma holkama.
Půjdu ho hledat, nemravu starýho, aby někde nezmrznul. Já mu snad dám na krk nějaký takový vysílátko, abych ho mohl přes satelit zaměřit, kde se courá. Pak to ale zavrhnu, protože co kdyby, až ještě víc zestárnu, něco takovýho nedali mně samotnýmu. Když zapomenu, kudy domů.
Než vyrazíme hledat Ferdu a pak, až ho zaženem domů, možná s vnukem k Monice zjistit, jak je to s tím jejím mobilem, co hlásí "Haló, haló, volá ti ňáká slepice", musím zařídit ještě několik věcí. V té naší skoro 400 let staré chaloupce. Volám mobilem své ženě, jejíž číslo mám pochopitelně v paměti. Tedy v paměti v mobilu, protože jinak bych si ho nepamatoval. Zatímco volám, otevírám počítač, protože už dávno pracuji na chalupě, když píšu své knížky. Zkouknu mejly, je tam služební, tak odpovím, sekretářka mi posílá faxem nějaký dokument, na Skype je záznam, že volal Madrid, Vysočany a Jeruzalém. V tomhle pořadí. Pevná linka zazvoní a vtíravý hlas mi chce nabízet nějaké nové služby Telecomu. Tak tomuhle se dneska říká útěk do lůna nedotčené přírody a klidu lesních tišin.
Rychle ven, než se zblázním. Stoupáme zasněženou silnicí, pískám a volám "Ferdóó" a vnuk se přidává "Feldóó". Už zase sněží. Zapomněl jsem, že v zatáčce je pod sněhem led. Sníh proklouzne, noha se smeká a už ležím jak širokej tak dlouhej. Funím. Hekám. Vtom mne přejede po obličeji něco mokrého a nevábného. A po fialkách to taky nevoní. Ferda.
Kde se zjevil, tu se zjevil, asi byl někde kousek od nás, když jsem ho volal a řval jak na lesy. Veselá očička se na mě smějí a hubu má od ucha k uchu. Návštěva u dámy byla zřejmě úspěšná.
"Padej psisko domů," hulákám na něj a chtě nechtě se vracíme. S Moniččiným Rupem se nemají moc rádi. Vnuk je mokrej, Ferda je mokrej, já jsem mokrej, jak jsem se válel po silnici. Hlavní je tedy se usušit. A ohřát.
Takže, abych uspokojil svoje čtenáře, hurá k telefonu.
"Hele, Moni, co dělá tvůj mobil, když ti volá nějaký mužský?" pátrám.
"Co by. Hlásí, že mi volá nějaká slepice!"
"No to si mně zklamala. Já ti volám, silný mužský, a ono to hlásí slepici! Fuj! Co když ti volá tvůj muž?!" vyzvídám.
"No, taky se ozvou slepice."
"Slepice? A co tomu říká manžel?"
"Hele, když mi volá, tak přeci neslyší, co hlásí můj mobil, ne?"
"--------"
"No, teď mi napadlo," praví pak do ticha Monika, "vedle sousedka má v mobilu, že jí, když někdo zavolá, mobil začne kokrhat. Tak to zkusíme nějak zkombinovat."
No když kohout, tak kohout. No, furt lepší než ty slepice anebo něco podobnýho. Konečně, kohout, to není tak špatný!
"Kohout a slepice…. To by docela šlo, co ty na to Ferdo?" koukám pod lavici. "Jsem zvědav, jestli by si nějaká dáma dala do mobilu k mýmu jménu v mém věku jako ohlášení, že volám, kokrhání kohouta. Co si myslíš ty?"
Ferda jen zvedne hlavu, podívá se na mne nahoru a v jeho očích čtu: "Jo pane, to záleží jenom na tobě. Co si dají holky k tvému jménu."
Podepřel si šedivou bradu o tlapku a jeho či dodají: "Na věk to nesváděj! Podívej se na mě! Jakej já jsem jura. Vždycky se mnou ta černá fenka zdrhne. A ví proč!"
Pak zavře oči a za chvíli začne chrápat jak starej námořník. Nemrava jeden stará. Vnuk zatím zadříml při pohádce v televizi, jak roztál v teple kuchyně. Sedím sám, oba chrní. Ještě že mám ten mobil.
Sakra, komu já bych zavolal, aby se u něj anebo u ní ozvalo něco epesního…