Seděl jsem u baru a popíjel martini. Dávali ho s plátkem citronu a s dvěma třešničkami napíchnutými na umělohmotném mečíku, s hromadou ledu a tak vůbec. Jsem-li na dovolené či vůbec někde u moře, dávám si "Martini baby". Podle oné reklamy, jak v ústrety pikolíkovi v pokoji v nóbl hotelu vyjde z koupelny ta krásná skoro nahatá dáma a laškovně a také trochu lascivně praví: "Martini, baby?!„

Momentálně žádná dáma nic nepravila. I když polonahých dam bylo kolem celkem hafo, případně neúrekom. Tedy hodně. Ale nevycházely z koupelny, ale přicházely od moře. A kdyby i bývala byla některá něco pravila, bylo by jí to bývalo bylo houby platné. V novém a krásném baru na břehu moře nebylo slyšet ani nedaleké dorážení třímetrových vln na břeh, neb se Černé moře rozhodlo předvést turistům a nám pracujícím, proč se mu říká od dob starých Řeků "černé". Natož aby byly slyšet nějaké dívčí sexy povzdychy typu "Martini baby?"

Koukl jsem kolem sebe, nechal krásné dámy krásnými dámami a pravil: "Ještě (duca, duca) jednou (duca, duca) to samé(duca, duca)." Barman kývl, zřejmě uměl odečítat ze rtů, a já se oddal duševnímu stavu běžnému u adolescentů a českých intelektuálů. Vyjádřenému tak nějak jako: "Ach Bože (duca, duca), proč je (duca, duca) život tak (duca, duca) těžký (duca, duca)? Když já (duca, duca) jsem tak (duca, duca) mimořádně geniální!"

To duca, duca jsem pochopitelně nedělal já ani barman… I když ten vlastně ano. Duca, duca dělala muzika z přehrávače. Tedy jestli tohle (duca, duca) je zrovna muzika (duca, duca). Obrovitá věž s megarepráky jela z plna hrdla. Jak to dítě v tý Polednici.

Barman přinesl (duca, duca) žádané (duca, duca) a já jsem nejprve mlsně pozřel jako první tu červenou třešničku naloženou v cukru. Ještě že mne nevidí žádný ošetřující lékař!

Smutek byl v duši mé (duca, duca)! Slunce sice svítilo (duca, duca), jako kdyby za to byly prémie (duca, duca), voda šplouchala co mohla (duca, duca), moře bylo slané (duca, duca), martini pravé (duca, duca)…. Ale na co to vše je, přátelé? Na co?

Neříkejte to, co vás teď napadá! Pochopte mne.

Jsem u moře. Černého. Na Zlatých píscích. Kolem kolotá život světového přímořského střediska. Moderní hotely postavené v posledních letech, s bazény a lehátky, všude mladé dívky v miniplavečkách a německé důchodkyně bez podprsenek. Po jejich: "oben ohne". Vzpomínám, jak že zněl ten starý německý šlágr: "…. ober ohne, ohne wie Melone …" Včera večer to hráli v "Bayerische Brauerei" kousek od nás. Jo, přesně tam, co často hrajou slavnou "Siebzen Jahr, und blondes Haar …". Kdeže ty loňské sněhy jsou…. siebzen Jahr.. (duca, duca). Vy nevíte, kde to je? No kousek před Eiffelovou věží. Skoro v centru Zlatých písků! To nejdřív minete lokál "Malenkaja Rus", pak "Dönner kebab", kde podávají Staropramen, mihnete se kolem gruzínské restaurace a bulharské "Mechany", pak už jen "Wiener café" a jste tam. Jo, zapomněl jsem na turecký podnik s břišními tanečnicemi a asi sto padesát dalších. Na pěti kilometrech. Včera to byl moc hezký večer. Včera. Ale dneska ráno se mi (duca, duca) v mém věku (duca, duca) udělal na nose (duca, duca) beďar! (duca, duca) Jak říkají místní Bulhaři, "užas". Což v bulharštině znamená "strašný". (duca, duca)

Takže jsem byl smutnej. Koukám lehce a nenápadně - hlavně nenápadně - jen jedním očkem na krásný holky, že abysem nevypadal jako senilní nemrava… Nemrava prosím, to jo, proč ne! Ale ne senilní! Raději zavírám oči, když mi přelétá zrak přes lehátka bezpodprsenkových německých důchodkyň. Někdy je přírody až moc! Když tu mi zalétne zrak na televizní obrazovku. Dneska je imrvére puštěná televize všude. I v baru na pláži. To jen v hotelích vyšších cenových hladin je nemají. Stejně jako ducací přehrávače. Snad za odměnu pro hosty za to, co tam stojí pobyt. Pracháči si to holt umí zařídit! Žádná televize, žádný duca, duca. Ty se maj!

Zpola nepřítomně koukám na TýVý a když tu najednou mne zaujme …. reklama! A jaká! Nejprve mladá dívčí tvář, samý beďar jako já v patnácti. Pak kresba… Beďar v řezu! Nejprve se ukáže čistá mazová žláza. Pak se odporně zaplní. Jak je zaplněná, na kresbě začnou uvnitř ní běhat takový hnisavý potvůrky. Beďar se zvětšuje, vyčnívá nad mladou tvář a pak…

Pak dívka přiloží jakousi trubkovitou vcucávačku s rantlem podobným tomu co má zvon na čištění odpadů. Zapne stroj a cuc! Beďar je vycucnutý. A hned vedle další a další. Beďar. Vycucnutý.

Pak tvář stačí namasírovat mastičkou a už je zde krásná tvář! Čistá a bez beďarů. Mašinka se vyrábí v Rusku - vot těchňika!! - a prodává se to v Bulharsku, Srbsku, Makedonii, Moldavii a tak podobně! Tak to aspoň inzerovali.

Tak jednoduché! A já si za posměšných řečí mé ženy, jestli na mně leze puberta, počtvrtý nebo popátý dneska ráno mačkal ten svůj beďar ručně! Jako za starých dob! A neměl jsem žádnou mastičku, abych ten červený flek zamaskoval! Takže jsem byl starej, šedivej, tlustej - a s beďarem! Už chápete. proč jsem byl smutný?!?

Jó dřív… mládí…. a beďary! Tady u moře, kde se vyskytuje hafo krásných mladých holek, co se jen tak koupou anebo obsluhují na pláži i v přilehlých restauracích, hospůdkách a podobně, jsem žádný holky s beďarama neviděl! Asi všechny používají ten odbeďarovací stroječek. Ten tak mít v mládí! Já a nebo i některá z kamarádek. Třeba ta, co jsme spolu chodili do kurzů kreslení, co pořádal slavný architekt a výtvarník Svoboda. Naproti Národnímu dívadlu, kde měl ateliér..

Kreslili jsme tam kytičky (ty my šly), ale i poněkud faldovaté modelky (ty my moc nešly). Beďarovatá kolegyně-umělkyně, tak nějak věkem v těch "síbcén jáhrech", si stavěla stojan vedle mne a umělecky se mnou prohovořovala. O Umění, jak jinak, že.

Jednou večer, po tom, když mi odpoledne ty figury fakt nějak nešly, courali jsme se spolu s mladou nadějnou umělkyní Národní třídou... a došli až na Václavák. Plně zaujati uměním jsme zastavili až před Družbou, což byl známý bufáč. Tam, ve stínu lip romanticky osvětlovaných auslágem, za kterým bylo vidět místní opilce opírající se o bufeťácké stolky, mi dotyčná umělkyně navrhla revoluční spolupráci.

"Když ti ty ´figury´ moc nejdou," pravila, "a mě zase nebaví kreslit nahatý ženský, co kdybychom si vypomohli? A stáli si vzájemně modelem? Jsme přeci oba umělci, tak co?" A dodala, že bydlí támhle kousek a "naši nebejvaj často doma".

Pohlížel jsem na její rozdychtěnou tvář. Tvář, na které se skvěly nejméně čtyři vymačkané beďary a jeden s krásně žlutou čepičkou. A bez ohledu na to, že jsem co se týče množství beďarů lehce vítězil, nakonec jsem nabídku zamítl. Toužil jsem po dívce bezbeďarové. Netuše ve svých sedmnácti letech, že mám řešení beďarového problému skoro na dosah. Jejího i mého. Tedy na dosah ne, stála ode mne dva kroky, ale kdybych chtěl, určitě by si stoupla i blíž. A oba bychom se zbavili beďarů. Kdybychom si stáli vzájemně modelem, že jó?!? .

Jenže, já se tak styděl… A představa, že bych někde stál jen tak nahatý, mi zatemnila mozek, takže jsem vůbec nepochopil, že kdyby v tomhle případě někde někdo stál nahatý, tak bych to určitě nebyl já … Řekl jsem, že si to rozmyslím. Od té doby si mladá umělkyně dávala stojan až na druhý konec aťasu a nemluvila na mne.

A nakonec mě, jak se ukazuje, beďary přepadnou i v tomhle věku. To mám za to. Že jsem nepochopil, co je nejlepší na beďary. Tedy aspoň v mladým věku, že.

Jo a to vycucávátko na beďary si nekoupím. Ne, že už by mi to nestálo za to, ale podle mé zkušenosti s mýma beďarama by musela ta vysávačka mít takovou sílu že by mi dřív utrhla půlku huby, než by vycucla ten beďar.

Muzika se změnila na tuc, tuc, tuc. Kousek ode mne si sednul k baru jeden mladej drzej, s nagelovaným emanem na hlavě. Podobným, co jsem nosil já před padesáti mnoha a mnoha lety. A s dvěma kočičkami, co jim na plavky stačila látka z kapesníku a jeden špagátek. A měly se k němu. To mě zdisgustovalo úplně. Vstrčil jsem do pusy zbytek ledu z misky a na čelo přitisknul tu největší kostku a šel pryč. Za mnou znělo tuc, tuc tuc. A tuc, tuc tuc. Ale musel jsem si přiznat, že kdybych měl tolik let, co ten kluk, tolik vlasů jako on dneska a já tenkrát, tak bych to tuc, tuc tuc a tuc, tuc tuc s těmahle dívenkama po boku vydržel třeba celý večer.

Jak jsem šel k hotelu, vzpomněl jsem si na jeden stařičký kreslený fór z již zapomenutého německého týdeníku. Byl v něm obrázek, jak na verandě letní restaurace u pláže sedí dva postarší pánové. Kolem jde mladý svalnatý mladík a s rukama položenýma kolem dívčích pasů si kamsi vede dvě pěknice.

"Pěkná mládež!" zahřmí jeden ze staříků. "Vidíš ho?! To je můj vlastní syn! A s tatínkem se nerozdělí!!!"

Jo, jo, nerozdělí a nerozdělí! No, jen doufám, že snad ten kluk u plážového baru dopadl líp než tehdy já. Mládež jedna nevycválaná! To se mu to laškuje, když ani jedna z nich nemá beďary!

P.S. - Ohlížel jsem se, jestli …. Ne, nerozdělil se. Zatracená mládež!

Dovolená za dveřmi, a tak si na ni můžete koupit veselou knížku My cizinou jsme bloudili o dovolených a cestách všeobecně. Vydalo nakl. XYZ.
Hezky se pobavte.
Autor