Říká se - ten má obě ruce levé, jeho ručičky aby mu pámbu pozlatil nebo kam šlápne, sedm let tráva neroste. Ono těch přirovnání ukazujících na manuální nezručnost je rozhodně nepoměrně víc, ale o tom se nechci rozepisovat. Chci psát o srdnatých maminkách, které ustojí všechny ústrky osudu i kutilské experimenty hlavy rodiny.

I na mou maminku dopustil Stvořitel ten pád, že měla muže kutila. Kutila fortelného, kterého žádný nezdar neodradil. Moje maminka je formát, tatínkovy nezdary komentovala jen v případě krajní nouze. Tedy tenkrát, když hrozilo nebezpečí, že hlava rodiny prožije zbytek života ve sklepě, protože, sakra práce fíx, to přece musí jít.

První tatínkův počin, který se mi vynořuje mlh dávnověku, je výroba zimních rukavic, úplně přesně palčáků. Tatínek si vyrobil šablonu z kartonu, tu přiložil na látku, obkreslil a stříhal. Když byl v nejlepším, vrátila se maminka z nákupu a předvedla mi názorně, jak vyhlížela Lotova žena, když jí zvědavost nedala a otočila se. Nevím, zda ženě Lotově kanuly kamenné slzy, nejspíš nikoliv, neb její muž rozhodně nešil rukavice z jejího beránčího kožichu, kdežto můj tatínek ano. Zbyly jen rukávy a knoflíky.

Tatínkova činorodost neznala mezí. V jakémsi časopise (jméno nevím, ale nejspíš něco na způsob nábytek z bedniček od syrečků rychle, levně, perfektně) si našel návod na zhotovení jakési obývací stěny. Jako zahřívací kolo začal vyrábět konferenční stolek.

Na první pohled byl stolek velmi líbivý. Měl tvar lichoběžníku, stál na nohách vyrobených nejspíš z armovacího železa. Co za zradu v sobě onen nonkonformní stolek skrýval, se ukázalo ve chvíli, kdy byla kol něj usazena návštěva s kávou a chlebíčky. První, kdo rukama spočinul na desce stolku, měl v ten ráz občerstvení v klíně a jako bonus dostal deskou přes hlavu. Stolek byl jen tak volně na rámu položený. Jak pravil tatínek – jinak to nešlo. Už si nepamatuji, zda byly napříště návštěvy poučovány, že když se opřít o stolek, pak na znamení všichni naráz.

Na obývací stěnu se mnoho nepamatuji, snad jen, že její konec byl tristní. Jakýmsi řízením osudu se sesunula se zdi a několik neděl smutně visela do prostoru. Jednoho podvečera nakráčela maminka do pokoje, bez jediného slova postupně vyrvala ze zdi celé tatínkovo padlé dílo a vyházela oknem na trávník za domem.

Snad ze žalu, snad aby zapomněl, pomaloval tatínek stěnu, která zažila tu strašlivou pohanu, geometrickými tvary různých barev a velikostí. Nebylo to ale jen tak šup sem, šup tam, musel nanosit nejprve spoustu kvantlíků, aby zeď vyspravil. Pracoval tak usilovně, že vzala za své část parket. Ty už maminka vyházet oknem nemohla, tedy přetahala nábytek, aby tím jednak zakryla zmasakrované parkety, jednak ony obrazce. Mně se tedy moc zamlouvaly, měla jsem chuť pastelkou přimalovat pár koleček, ale po stěhovacím zákroku za sekretářem vyčuhovaly jen kousky, které maminka vzala rázně štětkou a bylo po parádě.

Když už jsem se zmínila o malování, vybavuje se mi další tatínkův počin. Vždycky maloval byt sám, nebude přece vyhazovat za malíře, když to vlastně docela nic není. Jediným problémem bylo, že si do práce zaboha nenechal mluvit. A tak se stalo, že jsem jednou po návratu ze školy našla maminku na prahu kuchyně v slzách. Upřímně, vůbec se jí nedivím. Pro konzervativní maminku, která trvala na bílých stěnách, to musel být šok, dívat se na válečkem vyvedenou místnost. Kdyby ale jen tak válečkem, ona to byla svinibrodská zeleň! Jak tam má chudinka maminka vařila, nevím, ale jíst se v kuchyni nedalo na žádný pád. Obě jsme doufaly, že váleček vybledne. Nevybledl, svinibrodská zeleň zásadně nebledne.

Přeji vám krásný víkend, plný barev, které jsou vaší duši milé.