Hřbitov pro cizince se jmenuje film, při němž jsem si vzpomněla na svého bývalého kolegu z Památníku Terezín. Zvát jej kolegou je vlastně velká troufalost, já byla zajíc vyšlý z gymnasia, můj kolega byl pán v důchodu. Pán noblesní, vzdělaný, neuvěřitelně laskavý, s úžasným smyslem pro humor. Pán, který se do doby, v níž žil, naprosto nehodil. Byl gentlemanem každým pórem. O životě, lidech a jejich zlobě věděl své, byl za války anglickým letcem. Dodnes na něj vzpomínám s velkou úctou jako na člověka velmi mravného, zásadového a přátelského.
Ale ne o jeho životě se tu chci rozepsat. Vzpomínka na toho statečného člověka mne vrátila do časů mládí, do mého prvního zaměstnání. Ale ani o historii toho smutného místa nebudu psát. Jednak se necítím být povolaná, jednak své víkendové psaní bych ráda držela v duchu přívětivém.
Ono, myslím si, nelze v tak truchlivém místě, plném lidského utrpení a bídy, být trvale ponořený do chmurných myšlenek, to by člověk velmi záhy musel odejít. Abych byla dobře pochopená, nechci tím tvrdit, že bychom snad v Malé pevnosti stvářeli nějaké humoruplné situace, ony přicházely bez našeho přičinění, jako příkladně jednoho parného letního dopoledne.
Pevnost byla plná lidí, autobusů na parkovišti vyrchovatě, a my, průvodci, měli nohy ušoupané až ke kolenům a vedrem jsme těmi zbytky nohou sotva pletli.
Dorazila jsem s výpravou k východu a těšila se, jak si dám nohy na stůl a alespoň chvilečku si odpočinu. Stihla jsem na zmíněný stůl položit jen jednu nohu, když se do vrátnice vřítil mladík s očima na čele. A koktavě vykřikoval, že v chodbě leží omdlelá paní. Vzala jsem z lékárničky čpavek a vydala se s mladíkem do chodby.
Ona chodba nijak nesouvisí s historií Malé pevnosti v době okupace. Byla součástí obranného opevnění Terezína a v za okupace byla zavřená. Památník Terezín ji užíval v podstatě z technických důvodů, aby se z prohlídky stal okruh a aby se výpravy v areálu nekřižovaly. Chodba je velice úzká, je téměř nemožné, aby v ní mohli jít dva lidé vedle sebe. A za sebe mohu říct, že jsem ji vůbec neměla ráda. A to proto, že každý večer musel ten, na němž byla řada, projít chodbu a zamknout. A jděte potemnělou, pět set metrů dlouhou chodbou docela sám, žádné extra vytržení to rozhodně není.
S vylekaným mladíkem jsme došli ke stejně vylekané skupině návštěvníků. Prodrala jsem se k omdlelé paní. Jako odpovědná osoba jsem okamžitě jednala, ale ta zátka z hrdla lahvičky čpavku nešla a nešla. A mě nenapadlo nic lepšího, než vzít zátku do zubů a trhnout. V ten ráz jsem ležela vedle nebohé paní. Přesto se mi velmi rychle zdařilo se vzpamatovat a posléze vzpamatovat i omdlelou paní. Pak nastala dramatická chvilka, totiž najít dva silné muže, kteří by byli schopni vynést paní za nohy a za ramena z chodby. Byla to osoba velmi korpulentní, abych pravdu řekla, nesmírně tlustá. Těch asi tři sta metrů se nosiči museli střídat a vypadalo to, že na řadu přijde i ten nešťastný čpavek.
Když jsme vyšli na světlo boží, vypadali jsme zdecimovaněji než paní, kvůli které se záchranná akce konala. A to jsme netušili, že to nejhorší nás teprve čeká.
Chodba ústila na nejsmutnější místo tábora, na popraviště. Právě zde můj kolega dokončoval výklad, ale návštěníci se daleko víc zajímali o nás. No, zajímali se, propukli v hurónský chechtot.
Ano, byli jsme mírně pocuchaní, trošku uřícení a zaprášení, ale to snad nebyl důvod se smát a už vůbec ne na místě, ke kterému pieta náleží. Nechápala jsem to, nejen v kontextu místa, ale i situace. Nesli jsme přece bezvládnou paní. A právě ona byla příčinou tak neurvalé reakce. Vlastně ne ona přímo, ale její paruka.
V tom chumlu v chodbě se paní sesmekla paruka z hlavy a její muž, který trval na tom, že svou ženu alespoň kousek poponese, si ji, aby měl volné ruce, nasadil na hlavu. Ono by to bylo nejspíš prošlo bez většího ohlasu, kdyby si ji byl nasadil, jak se sluší. Jenomže on si paruku nasadil drdolem na čelo. A už to bylo.
Dnes se to bude nejspíš mnohým zdát neuvěřitelné, ale tenkrát jsme s obavami čekali, kdo, kde a hlavně komu bude o tom, co zažil, vyprávět. Stačilo už to, že jsme museli návštěvníkům velmi často nutit, že mají slyšiny.
On totiž náš pan ředitel byl velmi alternativní osoba. Lépe řečeno, žádná bystrá mysl to nebyla a místo ředitele tak exponovaného pracoviště zastával dík své svaté komunistické víře. A Malou pevnost pojímal jako svůj majetek. Proto se mu nezdálo být ničím nemístným chovat na šancích domácí havěť. Dotyčná havěť se projevovala velmi hlasitě a většinou ve chvíli, kdy bylo okolí plné lidí. A vysvětlujte padesáti lidem, že nemohou slyšet bečení ovcí, či hudrování krocana, když pro ten rámus nebylo slyšet vlastního slova. Hanba nás pokaždé fackovala, ale na naše taktní upozorňování, že je to nedůstojné vůči místu, pan ředitel jen mával rukou.
Nejen v tomto případě měl pan ředitel svou hlavu. Nedal si říct ani v případech, kdy ze sebe dělal zcela veřejně blbce, s odpuštěním. Při rozličných výročích se v Malé pevnosti konaly akce za účasti členů strany a vlády, ambasadorů spřátelených zemí a novinářů. Pan řídicí vždycky zářil a hovořil a hovořil. S velkým fortelem a zhusta užíval cizí slova. Jednak je komolil, jednak užíval zcela nepřípadně.
Jednou mu nějaká dobrá duše donesla, že při tlumočení jeho projevů děláme korekci. Strašně se rozdurdil a trval na tom, že budeme tlumočit slovo od slova, co říká. Pánu bohu poručeno. Oblíbenou závěrečnu větou pana ředitele při vernisážích bylo – A tímto považuji vernisáž za zahájenou. Vzpomínám, jak zpytavě se na mne díval jeden z velvyslanců, kterému jsem překládala. Neřekl ani popel, ale slyšela jsem zcela zřetelně, jak v duchu dělá tse, tse. A mohla jsem se bránit, že to ne já, ale pan řidící?
Přeji vám krásné víkendové ráno a ať nad vašimi slovy nikdo opovržením obočí nezdvíhá.