Už jen týden a nejkrásnější svátky roku jsou tu. Lidé se na sebe budou usmívat, ano i na sousedku, kterou by jeden za normálních okolností raději shodil ze schodou, bytem bude vonět purpura, cukroví a jehličí.

Teď ještě mnozí z nás na poslední chvíli nakupují dárky, shánějí stromek a snaží se nepropadnou naprostému zoufalství z faktu, že se zase všechno nestihlo. Ano, jsme konzumní společnost a je jen málo chvil, kdy se tímto faktem nenecháme smýkat.

Jistě v každé rodině je rituál schovávní dárků na místa, kde je děti ale tedy rozhodně nenajdou. Dítka podnikají svůj rituál, jak se k těm schovaným dárkům dobrat. Netuší, že si tím nálezem zkazí tu chvilku překvapení pod rozsvíceným vánočním stomkem.

Moje první dětské setkání s vánočním dárkem bylo v mých snad čtyřech letech. Čekaly jsme s maminkou na autobus, byly jsme na návštěvě u naší báby. Byl nevlídný, uplakaný podvečer, pro mne o to nejvlídnější, že jakási Mařenka dostane k narozeninám krásný kožíšek s kapuckou. Kožíšek jsem si v obchodě zkoušela, protože Maruška byla stejně velká jako já. Když si maminka před nástupem do autobusu od báby brala balík s kožíškem, tiše jsem doufala, že balíky budou dva. Že přece i já mám před Vánoci narozeniny a ten krásný, plyšový kožíšek mi tak slušel. Ale balík byl jen jeden. Jaká muka jsem prožívala u vědomí toho, že nad mou hlavou, v balíku, je nejkrásnější kožíšek, jaký kdo kdy viděl, a je pro docela cizí Marušku, kterou jsem ani neznala, to si umí představit jen ten, kdo prožil něco podobného.

Tenkrát, o Štědrém večeru, jsem se utvrdila v přesvědčení, že Ježíšek bedlivě sleduje i tajná dětská přání, ne jen ta, která dostane v psaníčku. Pod stromečkem jsem našla úplně stejný kožíšek, jaký dostala Maruška k narozeninám.

Zmiňuji-li se o zklamání, které si chystají děti hledající ukryté dárky, přesně vím, o čem mluvím. I já jsem tu hořkou chvilku smutku zažila. Pamatuji, že jsem ten den mamince asistovala v prádelně. No, asistovala, to je snad silné slovo. Občas jsem byla poslána domů, abych něco přinesla, a jinak jsem urputně překážela.

Při jednom mém úkolu donést cosi z koupelny, mě napadlo, že bych se mohla poohlédnout, kam že maminka ukryla dárky. Šmejdila jsem bytem a nakonec jsem byla úspěšná. Maminka schovala panenky, nádobíčko a další dárky nezbytné pro malou slečnu do velikého kufru a uložila na místo, kde měly kufry svoje místo. Byl to pro mne tenkrát smutný Štědrý večer. Už jsem pak nikdy po ukrytých dárcích nepátrala.

Přeji vám krásný adventní víkend a pamatujte na to, že ani kvůli Vánocům se není třeba schvátit, aby vám pak u štědrovečerní večeře nepadala hlava do talíře.