Co si víc může dítě přát, než bydlení v domku se zahradou. I já, jako mírně odrostlé pachole, jsem bydlela v takovém domě. Dnes už vím, že se maminka z bydlení radovala nepoměrně méně než já. Daleko raději by bývala šla do divadla, než králíkům na trávu. Ostatně moje nejranější vzpomínka na ten dům také nepatří k nejlibějším.

Vidím to jak dnes, jak nic nevidím, protože mi přes oči teče z hlavy krev. Tatínek mi zrobil houpačku, krásnou, dřevěnou. Měla jen jednu drobnou vadu - z „rubové“ strany sedáku trčel hřebík jako hrom. A ten hřebík jako hrom mi rozčísl hlavu, jelikož jsem z dnes již nezjistitelných důvodů ležela pod houpačkou, na níž si houpání užívala holčička ze sousedství. Místo litování jsem dostala na zadek a na hlavu obvaz.

Kromě houpačky s rezavým hřebíkem byl na zahradě kurník a králíkárna. Tatínek se zanášel myšlenkou, že by do zadního rohu zahrady ještě umístil prasečí chlívek. Nedošlo k tomu jenom proto, že maminka začala po té informaci chvatně balit svršky moje i své. Tedy zůstalo jen u těch králíků a slepic.

Slepice mne nijak neuchvacovaly, zato z malinkatých kuřátek jsem byla u jednoho vytržení. Vzpomínám, jak sousedka, která přišla k líhnutí kuřátek jako se chodívalo k porodu, ťukala prsty do podlahy, prý se tak naučí kuřátka zobat. Zda to byla pravda či jen nějaký místní obyčej, netuším. Na každý pád se mi to moc líbilo.

Kuřátka se jedné ze slepic zalíbila tolik, že tvrdošíjně seděla na každém vejci, které snesla, či na které narazila. Co všechno radily okolobydlící chovatelky slepic, nemám zdání, nebyla jsem nikdy přizvána ke konzultacím. Maminka se dlouho pokoušela slepici její choutky rozmluvit. Pamatuji i slova, kterými zarputilou slepici častovala. Jednoho dne mamince došly argumenty i trpělivost a v zápalu melancholie po slepici vrhla polenem. Vrhla tak zručně, že permanentní slepičí matce pošramotila nohu. Slepice se kurýrovala několik dní v prádelně, aby posléze skončila v polévce. Nedala si říct.

Stejně neslavně dopadla i králice, která rozcupala svá právě narozená mláďátka. V tomto případě ale nezasáhla maminka, nýbrž dožraná sousedka. Zahnala mě i maminku do domu a rezolutně se rozběhla ke králíkárně. Co s králicí provedla, netuším, vzala si s sebou vražedkyni i tajemství, jak se s ní popasovala.

Pašíků, jako nejzřetelnějších reprezentantů domácího chovu, jsem si jako dítě užila i přes maminčin zásadní odpor k jejich chovu. Jezdila jsem na prázdniny k babičce a dědovi, kteří bydleli v maličké vesničce. Ve vesničce žilo i několik mých strýců a tet. Všichni do jednoho chovali prase. Nikdy mne ale tohle zvíře nezajímalo natolik, abych s ním trávila víc času, než kolik zabralo jejich krmení. Jen s jedním pašíkem jsem si užila jedno z nejdelších odpolední svého dětského života.

Byl to pašík mého strýce, pašík zlostný, kousavý, krajně nesympatický. Jedinou osobou, před kterou měl čuník respekt, byl strýc. Fakt ale je, že to byl respekt těžce vydřený, strýc musel čuníka při každém krmení zdecimovat násadou od krumpáče a přivázat ho v rohu chlívku jako Hektora. Přesto se často vracel pokousaný a mírně zválený. Jedinou výhodou bylo, že strýc nepotřeboval k hlídání domu psa, stačil zuřivý čuník. Žádná návštěva se neodvážila projít vrátky, nikdy nebylo jisté, zda cestou do domu nenarazí na vepříka, kterému se opět zdařilo dostat se z chlívka.

Návštěvy věděly své, ale já nedbala. Strýc, kombajnér, mě z pole poslal domů pro pití uložené v chladu sklípku. Vyrazila jsem, vědoma si důležitosti svého poslání. Mé nadšení pro hladký průběh žní skončil za vrátky strýcova domku. Jen jsem otevřela vrátka, vyřítil se na mne zuřivý strýcův čuník. Jak se mi zdařilo vyletět po žebříku, který byl opřený o dům, nemám tušení. Seděla jsem v otvoru vedoucím na půdu, kam se ukládalo seno. Seděla jsem a dívala se na zuřícího čuníka, který rotoval po dvoře. Rotoval tak vehementně, že srazil žebřík. Čekala jsem na vysvobození s myšlenkou, jak dlouho člověk přežije bez jídla a tekutin. První záchrana přišla s tetou. Spíše tedy mohla přijít. Jak totiž teta zmerčila čuníka cirkulujícího dvorkem, zabouchla vrátka a povykovala na mne přes plechovou hmotu, abych byla v klidu, že jde pro pomoc. Pomoc přišla v podobě běsného strýce, který už zpoza vrátek sliboval čuníkovi krušný osud. Zda splnil své strašlivé výhrůžky, netuším. Na každý pád se v létě zabíjačka v naší rozvětvené rodině nekonala. Nicméně pochybuji, že by zmíněný čuník za zásluhy sešel věkem.

Přeji vám krásné víkendové ráno nezkalené zápasem, byť by to jen s němou tváří bylo.