Rozumíš tomu jak koza petrželi, vlk se nažral, koza zůstala celá, já o koze, ty o voze, kozel zahradníkem. To byly jediné informace, které jsem o kozách měla, když mne má valašská prateta požádala, abych dohlédla na kozu s kůzletem. Pásly se u náhonu říčky Bečvy. Bylo to o prázdninách, kdy i ty největší nesmysly se zdají docela přijatelnými.

Ona už cesta z Prahy na Valachy byla dost nesmyslná. Naše bába z nějakých naprosto nepochopitelných důvodů dospěla k závěru, že netřeba si do vlaku zajišťovat místenky, jelikož o prázdninách je na železnici ruch zcela minimální. Tedy se tři baby různého věku vřítily na nádraží s mnoha zavazadly a zcela mylnou představou o tom, jak se cestuje po kolejích.

Už vmáčknout se do vagónu bylo dobrodružné, párkrát jsme každá jedna vypadla na perón i s báglem v ruce. Nakonec si naše bába zjednala klid a pořádek velmi hlasitým apelem na slušné vychování cestujících. Cosi v tom smyslu, že se nesluší, aby byly starší osoby sráženy ze stupátka na dlažbu perónu, že takhle si tedy ten velebený socialistický přístup k cestujícím nepředstavovala. Že nebyla bita, přisuzuji tomu, že bylo tak narváno, že se nemohl nikdo řádně rozpřáhnout.

Cesta ubíhala střídavě v pohodě, střídavě s narovnanou kosou. Konduktér hned za Pahou rezignoval na svůj post. Zjevně byl dobře nasnídaný a bál se pasírovat žaludek naštvanou masou cestujících. Už si přesně nepamatuji, kdy se začala atmosféra ve vagónu podobat civilizovanému standardu. Rozhodně jsme ale větší díl prožily stojíce, jak říkali Š+G na jedné noze a ještě ne na své. V Halenkově jsme vypadly z vagónu notně zválcované a zcela zdecimované. Zavazadla za námi spolucestující házeli z oken rozjíždějícího se vlaku. Zdálo se nám zcela zbytným zajímat se po tak strašné cestě o osud našich kufrů.

První večer u pratety si nepamatuji vůbec. Mám podezření, že jsem padla za vlast už na zápraží. Na každý pád následující ráno nás probralo docela. Jde se, pronesla teta Stázi a vykročila. No, byl čas žní a to se nikdo neptá, kam že se to má jít. Jasně, že na pole. Ze sklizně si toho taky moc nepamatuji, jen že mne strniště bodalo do chodidel a večer i následující den jsem prožila s hadrem na hlavě a kbelíkem u postele. Dostala jsem úpal tak strašlivý, že by na mně byl vajíčka uvařil.

Následující den se mi zdařilo sjet po oslizlém kameni do Bečvy tak brilantně, že dodnes mám v noze řáckou prohlubeň. Byla jsem pozvána tlupou příbuzných, abych s nimi šla na Bečvu na pstruhy. Chytání pstruhů samo o sobě je aktivita naprosto neškodá. Pokud ale se k této aktivitě nachomýtne rozmazlená, mrňavá městská čuba, kterou děsí voda i na lžičce, je jisté, že se něco semele. A semlelo. Pséka ječela na jednom břehu říčky, my chytali na druhém. Marné bylo mé přesvědčování, že se jí ale docela nic nemůže stát. Že takový prťavý potok přeplave docela lehce. Marně a marně. Pséka ječela jak protržená a já se pro ni vydala po kameni, který fungoval jako mrňavý jez. Když jsem byla v půlce, sjela mi noha po vodních bylinách a už to bylo. Domů jsem byla nesená.

Má drobná vystoupení stačila tetě Stázi k poznání, že je to se mnou těžké. Že buď mne bude muset přivázat k noze kuchyňského stolu, nebo mne smí pověřovat jen takovými úkoly, u nichž nehrozí, že bych se při jejich plnění zmrzačila. Proto jsem dostala na starost kozu s kůzletem.

Každý uzná, že koza je zvíře naprosto nekonfliktní, které si hledí svého a od nějž žádné nebezpečí nehrozí. No, nehrozí, to je relativní. Jak pro koho, dodávám já, jak pro koho.

Pravda je, že mne úkol pást kozu nijak nenadchl. Několik minut jsem kozu pilně sledovala jako odpovědná pasačka. Po chvíli mě to ale přestalo bavit, lehla jsem si do trávy u náhonu a začetla se do šestákového románu, který jsem našla u tetičky na půdě. Musel být velice záživný, usnula jsem v mžiku.

Vzbudilo mne nadávání přiopilého mlynáře. Nadával velmi hlasitě a velmi sprostě. Až po pár minutách mi došlo, že všechna ta příšerná slova patří mně, jen jsem nechápala, čím jsem si zasloužila tak usilovný mlynářův zájem. No, dořval mne k poznání, že koza s kůzletem v náhonu byla důvodem mlynářova jekotu.

Kdo si myslí, že dostat kozu s mládětem z náhonu, byla brnkačka, strašlivě se mýlí. Kozu jsem honila jen chvilku. Bylo na ní vidět, že by ráda ven, jen neví jak. Záhy na to přišla bez mé nápovědy a po počátečním rozhořčení, kam že jsem jí to dovolila spadnout, se pokojně pásla. Zato kůzle pojalo honičku po náhonu jako bojovku a nebylo k polapení. Když už jsem byla kompletně od bláta a vodních bylin, durch mokrá a rozhodnutá spáchat sebevraždu, protože to zatracené kůzle nikdy nelapím, dorazila teta. Nejprve mi nabančila, pak zabalila do svého staletého svetru a poslala domů. Kůzle nejspíš dostalo od tetičky taky nakládačku, jen ten hřející svetr chyběl.

Po zbytek mého pobytu u tety Stázy jsem byla pověřovaná naprosto nekonfliktními úkoly a i tak jsem byla průběžně kontrolovana, co kdyby. Přesto jsem měla hned na začátku školního roku nejbáječnější slohové cvičení na téma Jak jsem prožila prázdniny. A báječné byly, koza, nekoza.

Přeji vám báječné ráno, ať už vás čeká úkol pást kozu nebo jen to slohové cvičení.