Jsou chvíle v životě, kdy se jako proutkem mávnutí stáváme smířlivými, ke zbytku světa plni pochopení, zkrátka jsme jedna tolerance. Pravda, není těch chvil mnoho v lidském životě. Jednou z nich je smrt, která se svým chladným křídlem dotkla našeho srdce, druhým čas vánoční a jistě by laskavý čtenář našel i případy jiné.

Snad nebudu zvána morbidní osobou, že v čase adventním se chci zaobírat smrtí, ale však i to Ježíšovo zrození bylo ve znamení jistoty jeho smrti plné bolesti a utrpení. Tím je poznamenán příchod každého tvorečka na svět, jen přes tu velikou radost ze zrození si takové myšlenky snad nikdo nepřipouští. Ostatně proč by měl, když tu nově narozenou bytůstku docela jistě čeká dlouhý život plný radosti.

Je to víc než týden, kdy odešel do nebeského divadýlka jeden z klaunů. Klaun, kterého mnozí z vás znali buď jako komentátora zde na Psu či jinde, nebo z osobních setkání. Některým šel svými glosami na nervy, někteří se královsky bavili z reakcí na jeho vstupy, ale pochybuji, že by se jeho náhlá smrt někoho nedotkla vůbec. Snad mi odpustíte, když o něm budu psát jako o Pavlovi, raději bych jako o Pavlíkovi, jak jsem jej oslovovala, ale asi byste mě měli za dětinskou

Pamatujete na jeho jásavé půlnoční Jsem první, Daniela? Ano, může se to zdát být dětinským, ale klaun, tedy i Klaun má právo chovat se mimo rámec konvencí. Kolik nás bylo, kteří jsme chápali tento Pavlův vzkaz jako snahu ukázat, jak jsme v podstatě legrační, jak strašně smrtelně vážně se bereme? Jak nám přes naši urputnou snahu převálcovat oponenta, zadupat ho do země, urazit jej a zcela dehonestovat, mezi prsty jak písek utíká možnost v tomhle divném, neskutečném internetovém prostředí si odpočinout od toho mnohdy velmi složitého života skutečného.

Přes množství velmi škaredých reakcí, přes častá velmi vulgární napadání se Pavel nesložil, neschoval se, netrucoval, neubližoval, nenabádal ke mstě, buntu, nevyčítal, nevrážel, jak se říká, kudlu do zad, naopak. Se svým nakažlivým úsměvem, který často kryl ve svých velkých dlaních, nám neúnavně ukazoval, že jsme lidé z tohoto světa.

Pavlovi se zdařila věc, kterou se vryl do myslí a duší mnohých z nás. Nevím, jak dobře to napsat, snad mne laskavý čtenář nebude mít za osobu plnou pathosu. Pavel založil tradici lidského psíhopotkávání, založil ji v době, kdy se tu sice lidé dost často drželi pod krkem, ale vzájemně se i poslouchali a mnozí se poctivě snažili o slovech oponenta přemýšlet. V těch časech nebylo mezi diskutujícími tolik děsivé zloby, až nenávisti, tolik pomstychtivosti a spalující zášti.

Ano, může mi kdokoli namítnout, že se u Vodičky scházejí lidé podobného ražení, podobného náhledu na svět i politického smýšlení, že se to tedy krásně a lehce zakládá tradice. Tak to můžeme vidět my, ale Klaun to pojímal jako lidské soubytí nezávislé na světonázoru. Však na prvních setkáních brali účast psí diskutéře, jak se dnes hojně užívá, napříč politickým spektrem.

Že někteří už nikdy nepřijali pozvání, v tom vidím daleko víc nevůli mezi konkrétními osobami, než zatracení toho vodičkovského fóra jako takového. A za sebe si troufnu tvrdit, že je to špatně. Vždyť na Psu byla spousta lidí, s jejichž názory jsem se nemohla ztotožnit, ale vážila jsem si jejich kultivovanosti při prosazování svého vidění světa.

A co jiného Pavel chtěl, než aby si lidé tříbili názory, třeba se i zhádali, ale mluvili spolu. Zcela jinak se vnímá diskutér, jehož tvář, barvu hlasu i smích si umím vybavit, než docela amorfní nick, tomu se spílá lehčeji, řekla bych bez uzardění. A právě o tom kouzlu poznání mi povídal Pavel, když jsme si říkali, jak báječný nápad měl.

Nejsem malá, naivní holka, abych věřila, že Psa, který byl pro mnoho lidí fórem, kde bylo lze si nejen tříbit argumentační schopnosti, ale i se mnoho nového dozvědě, lze vzkřísit. Kde se mimo naprosto seriosní debaty provozovalo vaření, citace z Wericha, byly i večery plné básní, někdy i opic a draků, že lze vrátit ty předpotopní, tolerantní chvíle, kdy jediným opravdu těžko stravitelným přispěvatelem byl téměř všemi nesnášený Neckář. Nelze. Sic je to velká škoda, protože Pes těch dob měl svou váhu i kouzlo, pro mne příkladně jako když se zapálí oheň v krbu a pustí na starém gramofonu ohraná, praskající deska, ale pravda je taková, že vše je v pohybu, nic na svém místě a proč by se této pravdě měl vyhnout právě Pes?

Nicméně koušínek těch voňavých časů pro některé udržoval právě Pavel. Pro většinu, která sice o této Pavlově aktivitě ví, ale nikdy se jí neúčastnila, chci zdůraznit, že Pavel si nikdy nekrášlil čelo laurovým věncem zásluh. Ba ani na místě samém neměl potřebu si čechrat peříčka, jen se v koutku usmíval a na duši, jak mi kdysi tiše špitl, mu bylo dobře, že dal lidi dohromady.

Pavlíku, i kdybych si na špičky palců stoupla, nejspíš nepřesvědčím zatvrzelé, ale věř, že tu Tvou touhu lidi shlukovat, tu budeme držet. Nevím, zda, než ses usalašil na nebeském obláčku, jsi stihl zaznamenat, že Tvou štafetu převzal Modrý pták. Tedy se můžeš v klidu věnovat nebeskému pimrlovému divadýlku, modrásek Ti to nezkazí.

A už jen na docela mrňavý krajíček divadelního programu připisuji že, Vodičkovi nejsou žádná hoch nóbl společnost pro vybrané. Kdo z čtenářů nabude přesvědčení, že by stálo za to si přijít na Letnou trošku popindat, bude vítaným a do houfu zařazeným a na místě samém si ověří, jak fajn je, když si může s webovým oponentem docela naživo vjet do vlasů. Ono to vjetí si do pačesů z xichtíku do xichtíku totiž není tak horké. Jakýmsi proutkem mávnutí je z toho jen kočkování, které nezraní.

A Ty, Pavlíku, spi v klidu, nechal jsi stopu nejen v maličkých duších svého dětského publika, ale i v těch našich, už hodně okoralých. A neboj, Modrý pták, však víš, je osoba zodpovědná.

Krásné sny, Pavlíku.

Přeji vám krásný víkend a jen a jen přívětivá setkání.