Novela mediálního zákona, která mimo jiné zvyšuje poplatky za veřejnoprávní televizi a rozhlas, se definitivně stala předvolebním tématem. A to tématem, který nemůže vládním stranám přinést žádné preference navíc, spíše naopak – ale na sebevražedné kroky vlády, která činila populistické kroky za začátku svého působení, kdežto nepopulární dělá na jeho konci (zcela v rozporu s jakoukoliv elementární logikou) jsme si už všichni zvykli.

Ale když už bylo téma veřejnoprávních médií nastoleno, proč ho nevyužít? Proč nedefinovat smysl takových médií a způsob jejich fungování pořádně, od základu? Chápu, že by to odporovalo oblíbené metodě našich politiků, flikovat věci páté přes deváté, pokud nejsou definitivně domrvené a zralé ke zrušení, ale pro jednou, alespoň teoreticky, bychom si to mohli vyzkoušet.

Začal bych hned definicí, co to jsou, ta veřejnoprávní média? Novináři, a to nejen ti z České televize a Českého rozhlasu, vykreslují taková média jako nezávislá na vládě. Proto mají být hrazena z tzv. koncesionářských poplatků a nikoliv přímo ze státního rozpočtu, asi jako jsou financovány zdravotní pojišťovny. Je jistě možné polemizovat s tím, jestli může být nějaká instituce, která je přímo závislá na politických rozhodnutích o svém financování, lhostejno zdali o výši dílu z rozpočtu státu, nebo výše povinného poplatku, na politicích nezávislá. Na něčem ovšem nezávislá určitě je. A to na těch, kteří dané médium skutečně financují a komu jsou určeny služby takového média – na divácích a posluchačích. My, kteří to celé platíme, nemáme na vysílání ČT ani ČR sebemenší vliv. Tyto instituce fungují na modelu oblíbenému i v jiných příspěvkových subjektech – dej mi své peníze a nemluv mi do toho, za co je utratím. Televize ani rozhlas ve skutečnosti ani nejsou závislé na tom, jestli jsou těmi, kteří je platí, sledovány. To není podstatné, podstatné je, že jsou placeny, to stačí.

Aby nedošlo k omylu, já nevolám po zrušení veřejnoprávních médií. Je mi jasné, že některé služby se na našem malém trhu neuživí, pokud budou závislé na komerčních příjmech. Síť zahraničních zpravodajů, bez kterých není zpravodajství možné, žádný soukromý subjekt nezaplatí. Takový pokus u už u nás byl a neuživil se. Ano, velké zpravodajské agentury se tím uživí, ale náš mediální trh není stomilionová země, aby v ní mohla úspěšně fungovat firma typu CNN. Nehledě na fakt, že řada českých zahraničních zpravodajů odvádí práci, jakou jim může závidět i ta CNN.

Ale vážně patří mezi takto potřebné služby vysílání tanečních soutěží? Hudebního rádia? Normalizačních seriálů (i když to patrně televizi nic nestojí)? Česká televize vysílá hromadu čistě komerčního programu, a i když uznávám, že je mnohdy kvalitní a divácky úspěšný, rozhodně se nejedná o potřebnou službu veřejnosti. To mohou vysílat komerční televize. A taky vysílají. Veřejná služba – to by měla být taková služba, kterou nikdo jiný neudělá, protože se mu nevyplatí, ale přitom je potřebná a užitečná. Je takovou službou přenos fotbalového utkání? Ne, není.

Zaznamenal jsem argument, že výnos z reklam ČT je potřebný, protože z nich televize platí koprodukci českých filmů. Může mi někdo prozradit, proč by měla veřejnoprávní televize koprodukovat nějaké filmy? Buďto jsou divácky úspěšné, a pak je jistě zainvestuje nějaký komerční subjekt, nebo nejsou a pak nemá smysl je vyrábět. A nebo je skutečným důvodem umožnit výdělek klubu spřátelených filmových tvůrců, produkujících nesmysly typu pohádka ve znakové řeči nebo aktivistický romantický příběh o princi, který se zamiloval do jiného prince?

Česká televize vznikla jako socialistický státní podnik a od svého založení plnila roli, jakou ve svobodných zemích plní komerční televize. Ale socialismus už skončil, vznikly soukromé televize, které se živí tím, že vysílají zábavné líbivé pořady a to bez povinných poplatků. Tuto roli už žádné médium hrazené z nějaké formy daní plnit nemusí.

Je mi jasné, že pokud odejmu ČT líbivé komerční pořady, nemá šanci uživit se z reklam ani z dobrovolných poplatků. Přesto její roli považuji, alespoň co se zpravodajství týče, za důležitou. Proto bude nutné i do budoucna zachovat financování z nějaké formy daní, a zde se osobně přikláním k přímému financování ze státního rozpočtu. Má to jistě nevýhodu, že o rozpočtu bude de facto rozhodovat parlament, ale on o tom vlastně rozhoduje již dnes, protože schvaluje výši mediální daně, maskované pod názvem koncesionářské poplatky. Ale má to výhodu – jakmile zmizí tyto poplatky, již nikdy se nestanou politickým tématem. Kromě toho, politici mají na dění v televizi a rozhlase vliv prostřednictvím volby členů rady České televize, to je přímější zasahování, než pomocí státního rozpočtu. Forma koncesionářských poplatků má i technické nevýhody – musí je platit každý plátce sám, musí se k tomu přihlásit, když je neplatí, musí být k tomu vyzván, což není zadarmo, pokud se poplatky změní, musí si změnit bankovní příkaz (nebo jinou formu úhrady), možná někdy nezaplatí, protože překročil výši SIPA nebo z jiného důvodu. Platba přímo ze státní pokladny je jednodušší a spolehlivější.

Ale napřed je nutno říznout do samotného vysílacího schématu veřejnoprávních médií a důkladně se zamyslet nad tím, kolik a jakých televizních programů a rozhlasových stanic je skutečně zapotřebí a co má být jejich náplní. Aby daňoví poplatníci nebyli nuceni financovat něco, co jim jiná média poskytují zadarmo. A nebo něco, co nejsou ochotni sledovat, ani kdyby ta televize platila jim.