Žila byla babička ve starém domku na kraji lesa. A protože to byla přičinlivá babička, hlídala občas svou malou vnučku Adélku, zejména tehdy, když se chtěla její dcerka, takto matka malé Adélky, někdy povyrazit, například na manažerském večírku nadnárodní společnosti, u které byla zaměstnána a také velmi dobře placena. Babi, pohlídej mi ji, obyčejně řekla matka, za týden si ji vyzvednu. Skočila do svého bavoráka a uháněla v oblacích prachu kamsi do dáli.

Adélka už věděla, že bude dostávat lekce ve vaření oukropu, k tomu polévky chroustové, a když bude mít babi dobrou náladu, bude jí večer předčítat ze staré, hodně ohmatané a roztřepené knihy o tom, jak udělat správně škapulíř a co si k tomu mrmlat, aby to fungovalo. Zrovna moc ji to nebavilo, měla sice s sebou svůj tablet, jenže babi neměla wifinu a ani nevěděla, co to je. Takže vždycky když dostala pokyn k nějaké činnosti, která se vymykala stereotypu života v chaloupce u lesa, docela pookřála a těšila se, že už se konečně bude něco dít.

Zajdi do lesa pro houby, pravila babička a podávala jí košík. Nesbírej muchomůrky jedovatý, i když jsou zvláště chutný. Ani oslizláky a satany. Uděláme si večír polívčičku. Adélka se usmála. Špitla neboj babi a už byla pryč. Jak tak brouzdá lesem a kouká po nějakých těch houbách, najednou kde se vzala tu se vzala, objeví se před ní postava v bílé noční košili a něčím na hlavě, co připomínalo turban. Fousiska až do pasu a zářivě vykulené oči. To stvoření pod těmi fousy vyloudilo něco jako lišácký úsměv.

Adélka se nejdřív zarazila, protože to vypadalo jako duch. Pak si ale vzpomněla, že jí babi říkala, že někdy v lese pobíhají uprchlí blázni z nedalekého blázince ve městě. Prý jsou neškodní, ale kdo ví. Koukala se nedůvěřivě na jeho prstík, který jednoznačně ukazoval pojď blíž, a cítila se jako uhranutá. Prohlížela si tu postavu a odhadla to na pěkně starého dědka. Kolik ti je, zeptala se postava lámanou češtinou. Sedm, pípla Adélka a začala se klepat hrůzou. Mohla bys být moje šestá žena, řekla postava a dodala. Věříš v Alláha? Co to je Alláh, zeptala se Adélka bezelstně. Fousatá postava se začala tvářit zle. Zpod noční košile vytáhla obrovskou kudlu velikosti nože šéfkuchaře Pohlreicha a štěkla: Budu tě to muset naučit, a zašklebila se znovu liščím úsměvem. Musím ti podříznout krčíček, jak nás to učí náš prorok. Skloň hlavičku a moc sebou necukej.

Tohle Adélka pochopila naprosto přesně, otočila se na patě a pádila keře nekeře, stromy nestromy, rovnou zpátky k chaloupce. Zjevení v bílém hábitu okamžitě vystartovalo za ní, jenže byly tam kluzké kořeny a kluzké kameny, obojí v pouštním prostředí neznámé, a najednou buch, fousatá bílá plachetka spadla na zem a do prsou si nešikovně zapíchla ten Pohlreichův nůž. Adélka letěla jako vítr a raději se ani neotáčela, když za sebou slyšela podivné chroptění.

S vyplazeným jazykem a očima vytřeštěnýma hrůzou vrazila k babičce do seknice. Babička právě nakládala krkavčí vejce do nějakého odporně páchnoucího nálevu a broukala si k tomu potichu nesrozumitelné zaklínadlo. Co se ti stalo, pravila, když spatřila vyděšenou vnučku. Potkala jsem... potkala jsem... nejdřív byl hodný, a pak už né... zajíkala se Adélka skoro bez dechu. Babička ji objala a láskyplně pohladila její blonďaté vlásky. Nic si z toho nedělej, to tady máme vod tý doby, co jsme vstoupili do nějaký únie, chlácholila ji. A přinesla jsi nějaký hříbky?