Většina z nás se na vánoce těší. Hartusíme sice na shon a nervozitu, které jim předcházejí, když však nastanou chvíle uvolnění, zapomeneme na předchozí strázeň a dáme se jejich mystériem cele ovládnout. Betlémské dítě nevytlačil z naší mysli ani Děda Mráz ani Santa Claus. Není divu. Jejich postavy jsou proti němu zcela ploché. Jsou pohádkově vyšperkované a oděné do dráždivě pestrých barev, postrádají však podmanivý životní příběh. Představují něco účelového a pořízeného na efekt. Betlémské dítě na rozdíl od nich nic nepředstírá, na nic si nehraje. Prostě se narodí a žije. A jeho život je až do smrti hluboce lidský. Tím si nás podmaňuje. Ono předvánoční martyrium shonu a nervozity podstupujeme v nadějném očekávání na setkání s jeho hlubokou lidskostí. Víme, že odměnou za to, co bychom oželeli, nám bude dotek pravdy.

Pro novozákonní pisatele je Betlémské dítě postavou zcela výjimečnou. Odhalují v něm předpověděného Spasitele. Evangelisté Matouš a Lukáš vyjadřují jeho výjimečnost tím, že nepřipisují jeho otcovství Josefovi, nýbrž Bohu. Píší o "početí z Ducha svatého". Pozdější církevní tradice začala dokonce mluvit o "narození z panny". Dnes nám působí tato dávná vyjádření problémy. Nevnímáme je totiž existenciálně, nýbrž přírodovědně. Naši víru to pak ve svých důsledcích odvádí od Ježíšova příběhu a nutí ji přitakat k pomyslné biologické nenormalitě. Tu se ovšem vzápětí pokoušíme racionalizovat. Na litoměřické bohoslovecké fakultě to třeba kdysi činili konstatováním, že medicína zná případy, kdy při pohlavním styku nedojde k protržení panenské blány. Takový přístup biblické vyznání Ježíšovy výjimečnosti zcela banalizuje.

Výjimečnost Betlémského dítěte nespočívá v nestandardní fyziologii jeho matky, ale ve způsobu, jakým Ježíš uchopil svůj život. V době jeho narození o tom měli povědomí pouze andělé. A vyvolali onu slavnou zvěst do celého světa: "Dnes se vám narodil Spasitel!" Plné jistoty, že je Betlémské dítě Spasitelem, však nabýváme, až když máme před očima jeho život. Drtí ho a hází mu klacky pod nohy úplně stejně jako nám. Ježíš však reaguje na jeho výzvy jinak než my. Nebije kolem sebe hlava nehlava a nehledá obětního beránka. Sám se naopak obětním beránkem stává. Právě to činí jeho život tak podmanivým. Spásné je to, co je připraveno k oběti. Ježíš přitom k této připravenosti na rozdíl od nás teprve postupně nedozrává. On ji má v sobě od počátku. V tom tkví jeho výjimečnost a od toho se odvíjí mystérium vánoc, kterému lze tak těžko odolat.

Autor je evangelický farář