Lidstvo provází tisíciletý konflikt dobra a zla, který je dlouhodobě nevyvážený ve prospěch zla. Dobro je totiž založeno na dodržování poctivých a slušných pravidel chování, což se nerozumným, nevědomým a hloupým lidem vždycky příčilo, zatímco zlo spočívá v jejich porušování, což se jim vždycky líbilo. Od počátků věků se každá lidská společnost se potýkala s násilím, chamtivostí, lakotou, hrubostí, arogancí moci, zlobou, záští, závistí a rasovou, národnostní, náboženskou nebo třídní nenávistí, přičemž dobro bylo vždycky v defenzivě a žádný absolutní a nadpřirozený soudce zlu nikdy nezabránil. Všudypřítomné zlo nás proto stále provází a projevuje se válkami, občanskými válkami, masakry obyvatelstva, genocidami, revolucemi, občanskými nepokoji, národnostním, náboženským anebo rasovým útlakem, terorismem, násilnou a majetkovou kriminalitou a konče nenávistnými demonstracemi a záplavou záštiplných útoků na internetu.
Co je to vlastně zlo? Zlo je záporně motivovaná lidská činnost, která u většiny lidí vyvolává pocity nevole a odporu. První písemné záznamy o zlu pocházejí asi z počátku 3.tisíciletí z Mezopotámie, poté se s popisem zla setkáváme v biblických textech, zejména v Knize Jobově, dále v Homérově Illiadě a Odysseii, v Hésiodově básni „Práce a dni“ atd. Teprve od 6.stol.př.n.l. se pak filosofové začali přít, zda přirozenost lidská je dobrá anebo zlá a do jaké míry je ovlivněna společenským prostředím. Tyto spory trvají dodnes a jsou i předmětem četných kriminologických teorií.
Pochází tedy zlo pouze ze zlé lidské mysli, ze zlého společenského prostředí anebo z obojího? Společenské prostředí totiž není samořídící jako je tomu u přírody a vesmíru, ale vytváří je slova a skutky (samotné myšlenky nevytváří nic). Pokud by tedy existovalo dlouhodobé, všeobecné a úspěšné působení dobrých myšlenek, slov a činů, bylo by i společenské prostředí pozitivní. Pokud však převažuje dlouhodobé, všeobecné a úspěšné působení zlých myšlenek, slov a činů (zejména zloby, zášti, závisti, nenávisti, chamtivosti, lakoty apod.), pak se společenské prostředí zákonitě stává negativním.
Lidmi vytvořené společenské prostředí pak zpětně ovlivňuje další jedince, u kterých poté převažuje buď sklon k dobru anebo ke zlu. Dlouhodobým anebo dokonce generačním opakováním dobrého anebo zlého chování se pak tyto sklony posilují a ovlivňují genetickou výbavu rodů, etnik anebo i národností. Protože však k převaze dobra ještě nikdy a nikde nedošlo, lze z toho nejen dovodit, že dlouhodobě převažuje zlo, ale že i lidská přirozenost se spíše kloní ke zlu.
„Každá lidská povaha je plodem přírody. A jako taková není ve svém zrodě ani vychovávaná, ani prací získaná.
Pravidla chování a princip jednání v zákonech spravedlnosti jsou plodem ušlechtilého člověka. A proto je člověk získává až výchovou a životní činností.
Aby se někdo stal zdvořilý, úslužný, kultivovaný a lidsky náležitý, musí se pomocí učitelů a zákonů vychovávat.
Přirozenost lidská je v základě zlá. To dobré v ní je pouze vypěstované.“
(Konfuciánský filosof Sün-c´ - asi 313-245 př.n.l.)
O 300 let později a na opačném konci světa popsal podobnými slovy římský státník a filosof Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l.-65 n.l.) nejen svoji současnost, ale s obdivuhodnou jasnozřivostí i současnost naši. Jeho tehdejší popis našeho současného zla pouze potvrzuje, že zlo přetrvalo tisíciletí, vzniká stále znovu a vytváří stále nová společenství zla, neboť lidstvo se ze svých dosavadních špatných zkušeností nepoučilo.
- 2 -
„Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci. Avšak tento stav věcí se nemění a nezmění, až na nepatrný pohyb na jednu nebo druhou stranu podobný vlnám, které příliv zanesl dál a odliv zase strhl ke spodní čáře břehů. Jednou se bude víc hřešit cizoložstvím než jinak a cudnost přetrhá uzdu. Podruhé se rozbují vášeň pro hostiny a labužnictví, nejodpornější zkáza majetku. Někdy zneužitá svoboda vyústí v nevázanost a troufalost. Pak zase vypukne krutost soukromá i veřejná a šílenství občanských válek, jímž bude znesvěceno všechno ctihodné a svaté. Občas se dostane ke cti opilství a bude hrdinstvím vypít víc vína, než snesou ti druzí.
Neřesti nečekají na jednom místě, jsou pohyblivé a nesvorné a zmítají se hned sem, hned tam, vzájemně se honí a jsou zaháněny. A tak tedy musíme o sobě pronášet stále stejný soud – že jsme špatní, že jsme byli špatní a že (nerad to dodávám) budeme špatní. Stále budou vrazi, tyrani, zloději, cizoložníci, lupiči, svatokrádci, zrádci. Hlouběji než tihle všichni jsou nevděčníci, protože to všechno vychází z nevděčnosti, bez níž snad nevzniká žádný velký zločin.“ (O dobrodiních)
Ve vesmíru ani v přírodě dobro a zlo neexistují a proto neposkytují následováníhodné vzorce chování. Dobro i zlo pocházejí jedině z lidí a jejich podstata spočívá v pozitivní anebo negativní představivosti a následné motivaci k dobrému anebo zlému chování. Zlo si tedy lidé nejprve sami představili a pak je svými slovy i skutky uskutečnili. Nejdříve si vymysleli krádeže a násilí, poté lstivé obchody a podvody, pak otroctví, mučení, popravy a války a poté to všechno prakticky vyzkoušeli.
Žádný živočišný druh nedokáže být tak vynalézavý v záludnostech, násilnostech a krutostech jako člověk. V pradávných dobách se totiž útočnost (agresivita), hrabivost, krutost a násilí staly osvědčeným způsobem úspěchu a přežití, zatímco dobrota, skromnost, smířlivost a podrobivost se nikdy nevyplatily („Pro dobrotu na žebrotu“). Pominout nelze ani přirozený sklon k napodobování osvědčeného jednání. Kdyby totiž byli všichni lidé od přírody dobří, automaticky by napodobovali chování jiných dobrých lidí a jistě by jim nedělalo obtíže chovat se slušně, nelhat, nepodvádět, nekrást, neubližovat jiným bez spravedlivé příčiny apod.
Přesto stále znovu napodobují zlé lidi a vyhledávají zlá společenská prostředí (tlupy, gangy, fanatická náboženská anebo politická seskupení apod.). Sün-c´ i Seneca tedy byli k poznání pravdy o člověku mnohem blíže, než současní náboženští blouznivci a naivní humanisté, kteří s rozzářenýma očima blábolí o „boží jiskře“ a přirozené dobrotě každého člověka – a to až do té doby, než je někdo zbije nebo zmrzačí, okrade, podvede, vypálí jim chatu anebo pouze poškrábe lak na autě.
Představy o zlu mají dvě základní podoby - směřují buď navenek (externě) a prezentují se konkrétními zlými slovy a skutky, anebo směřují dovnitř (tj. do vlastní mysli, interně) a jejich výsledkem jsou strast, strach, zármutek, žal, zoufalství apod.
Externí zlý projev mysli spočívá v konkrétně vyprodukovaném zlu směřujícím k cizí škodě, jehož podoby jsou nesčetné; počínaje slovy (hrubostmi, urážkami, pomluvami apod.) a konče skutky s rozličnou intenzitou zla (krádežemi, loupežemi, podvody, zpronevěrami, rozmanitými násilnostmi, vraždami, teroristickými útoky, občanskými nepokoji, rabováním, genocidou nenáviděných etnik anebo národností, válkami apod.).
- 3 -
Interní představy o zlu poškozují pouze jejich původce, který tak postupně páchá pocitovou (emoční) sebevraždu – má deprese, trýzní se, užírá se zlobou, záští, závistí, nenávistí, chamtivostí, lakotou apod. Např. římský státník a filosof Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) popsal ve svých Tusculských hovorech interní představy o zlu takto:
„Zármutek je představa přítomného zla, kdy se zdá správné, aby se duše poddala sklíčenosti. Strach je představa budoucího zla, které se zdá nesnesitelné.“
Hrubost (neomalenost, sprostota, hulvátství) je externím projevem špatné mravní výchovy, nedostatku sebeovládání a zlé představy, že tímto způsobem bude prezentována fyzická i duševní převaha. Jedním z projevů hrubosti je proto i zastrašování, které se děje formou křiku, řevu, urážek a nadávek. Nejvyšším projevem hrubosti je pak fyzický útok.
Zloba je momentální (interní) zlá představa, že nějaké děje, jevy anebo osoby ohrožují anebo ohrozily něčí existenci anebo zájmy (ať už oprávněné anebo neoprávněné). Vyšším stupněm zloby je vztek, který může přerůst až v externí nekontrolovatelnou zuřivost (afekt).
Zášť je trvalá (interní) zlá představao škodlivých činech nějakých osob, tj. skutečných anebo i domnělých nepřátel (sousedů, úředníků, soudců apod.).
Závist je momentální anebo trvalá (interní) trýznivá zlá představa o cizím nezaslouženém dobru. Dlouhodobá sžíravá závist může přerůst až v nenávist.
„Závistivost je zármutek vyvolaný štěstím jiného.“ (M.T.Cicero – Tusculské hovory)
Nenávist je trvalá (interní) zlá představa o něčí pocitově (emočně) nepřijatelné existenci. Interní nenávist je proto kořenem všech externích násilných útoků, vražd, válek i genocid. Nenávist má řadu podob, zejména náboženskou, rasovou, národnostní, třídní apod.
„Nenávist je zakořeněný hněv.“ (M.T.Cicero – Tusculské hovory)
Chamtivost a lakota jsou trvalé (interní) zlé představy o nezbytném životním významu peněz a majetku. Pokud tyto interní představy nejsou uskutečněny, sžírají pouze jejich původce. Jakmile se však začnou ventilovat, projeví se jejich zlá podstata. Kvůli těmto představám totiž lidé riskovali životy, okrádali, olupovali a podváděli jiné, válčili, plenili a dopouštěli se i těch nejodpornějších zločinů. Trvá to dodnes, protože ani hrozba tresty chamtivost neukrotí.
„Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedokáže tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“
(Židovský historik Iosephus Flavius – asi 37-100 n.l.; Válka židovská, V/558-559)
Mocichtivost je trvalá (interní) zlá představa o vlastní výjimečnosti a vyvolenosti. Pokud se takový egocentrik pouze shlíží v zrcadle anebo ve svých obrazech v nadživotní velikosti a zlostně spřádá teorie, co všechno by dokázal, kdyby k tomu měl příležitost, jeho špatná povaha nikomu neškodí. Pokud se mu však podaří politicky uspět, externí ventilace jeho mocichtivosti může způsobit vnitřní rozvrat společnosti i nesmírné utrpení lidí. Z historie lidstva známe stovky takových sebestředných vládců, diktátorů i zjevných šílenců, kterých se za jejich života lidé báli a po smrti je hanobili a proklínali.
- 4 -
Má-li být tedy koloběh zla alespoň přibržděn, bez vzorových příkladů chování se to neobejde. Kde je však takové vzory najít, když „hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy“ (Sün-c´) a nerozumní, nevědomí, hloupí a mravně nepevní jedinci tento koloběh stále roztáčejí? Patří mezi ně nejen iniciátoři zla (tj. nezodpovědní političtí dobrodruzi, náboženští fanatici, extrémisté, dezinformátoři a váleční štváči), ale i zmanipulované davy, které se pod jejich vlivem dopouštějí nejrůznějších projevů zla, zejména revolucí, násilných demonstrací, vyhrožování smrtí, lynčování, rabování apod.).
„Pokud pro vrchnost neplatí principy Cesty Tao, ani její podřízení nedodržují paragrafy zákoníků; pokud se u dvora zpronevěřují principům Cesty Tao, ani drobní výrobci nerespektují nařízení dvora; a pokud se vládce prohřešuje proti principu chování v zákonech spravedlnosti, i prostý lid začne obcházet zákony!
Pokud takový stát přetrvá, bude to jen zásluha šťastné náhody.
Říkám vám: ani slabost obranných opatření, ani rozbití a rozprášení armády, ani vypálení a zničení polí, ani vydrancování a vyplenění obydlí není pro krajinu tak velkou pohromou, jako když vrchnost přestane respektovat principy Cesty Tao, jako když si poddaní nemají víc z koho příklad brát, jako když se neprávo stane v krajině zákonem!
Věru nevyjde slunce pokojných dní nad touto krajinou!“
(Sün-c´)
Zlo tedy není dílem přírody a nevzniklo samo od sebe. Někdo si jako první vytvořil představu, jak bude prospěšné a emočně přínosné někoho okrást, zbít anebo zabít, a když se mu to podařilo a nic se mu za to nestalo, stal se prvním záporným vzorem chování, které pak po něm opakovali i jiní. A protože i ti měli často úspěch (zpravidla byli fyzicky silnější), na různých místech světa postupně vytvořili zlá společenská prostředí a roztočili tak koloběh zla, který se točí dodnes. Vysvětlování podstaty zla, jeho příčin i jeho důsledků je totiž nepopulární, protože nikdo nechce slyšet o své špatnosti. Zlých lidí proto neustále přibývá a vždycky jich bude mnohem více než lidí dobrých, protože na ně neplatí výchova, prokázané dobro, domluvy, hrozby ani tresty. Zlu přitom mnohdy propadnou i policisté, státní zástupci a soudci, pokud v důsledku vlivu zlého prostředí všude vidí zlo, svoji paranoidní představu zla rozvíjejí, zlo páchají a v trestání jiných potěšení hledají.
Z koloběhu zla se mohou vymanit pouze jedinci, kteří budou od raného mládí cíleně vychováváni ke správnému myšlení, mluvení i jednání, anebo ti, kteří v průběhu svého života procitli, podstatu dobra a zla pochopili a cílevědomě usilují o svoji mravní sebevýchovu. K mravnému a dobrému způsobu života přitom stačí jen zachovat si veselou mysl, zbavit se špatných myšlenek, dodržovat přísný a skromný životní režim, nehamonit, nelakotit, konat nezištné dobré skutky, svědomitě plnit své rodičovské i pracovní povinnosti, žít v souladu s přírodou (doporučovali to již starověcí filosofové) a vyhýbat se společnosti zlých lidí, kteří nikdy nikomu neprospěli.
Zlo sice nevymýtíme, ale pouze takto lze (snad) postupně snižovat jeho výskyt. Budou-li však nadále přibývat lidé nerozumní, nevědomí, hloupí a přetlakovaní mocichtivostí, chamtivostí, závistí, zlobou a nenávistí, pak roztočený koloběh zla lidstvo nemilosrdně semele a nebude rozlišovat mezi lidmi dobrými a zlými. Možnost takové budoucnost není povzbudivá, ale snad ještě ji můžeme změnit. Stačilo by začít s myšlením, uvážlivostí, poctivostí a slušností. Je toho mnoho?