Dlouhodobé vystavení se infekcím vede ke vzniku odolnosti zvané imunita. Člověk ve společenském prostoru, vystaven dlouhodobému kontaktu s lidmi a věcmi, je ohrožen získáním společenské imunity zvané lhostejnost. Tato společenská imunita má své vnější projevy, podle nichž lze lhostejného jedince bezpečně identifikovat. Jsou jimi nevšímavost, servilnost, bezzásadovost, nepálení si prstů, syndrom pštrosí hlavy a jiné, vyjevující se podle sociálního zařazení odolného jedince.

K měření imunity proti infekcím máme po ruce laboratorní testy, míra společenské lhostejností se vyjeví až v kontaktu se společenskými nákazami. Je jich celá řada a těžce léčitelných: nepořádek, sobectví, podvod, nekulturnost, vulgárnost, jsou jen některé z nich. Jedinec se sklonem ke lhostejnosti pocítí již při prvním kontaktu s těmito infekty příznaky rozpolceného nitra, jež se napoprvé ještě bouří. Při dalších střetech se rozpolcenost vytěsňuje a nahrazuje ji syndrom nevšímavého oka. Oko přestává společenské nákazy zaznamenávat a vysílat je dovnitř. Přestavba nitra se ustaluje dalšími kontakty se společenskými infekty, až dojde do stadia kdy je naše společenská imunita zvaná lhostejnost plně zformovaná a stabilizovaná. Jsme funkčně zcela lhostejní.

A pak přijde šok! Přemístěním do cizí země jsme vytrženi ze svého ekologicko-estetického prostředí, v němž se pohybujeme s lhostejnou jistotou nevšímavého oka, a jsme vystaveni tak dávno zapomenutým jevům, jakými jsou nepřerušovaná a neposkvrněná linie horizontu, jenž dává krajině smysl a řád. Kde mattonská orlice nezastíní svými křídly nejvyšší bod horizontu a obrovské billboardy se drze nevypínají nad krajinou, kam patří strom, kaple či Boží muka. „V klidné krajině a zvláště ve vzdálené linii obzoru člověka postihuje něco tak krásného, jako je jeho vlastní bytí,“ napsal R. W. Emerson ve svých Esejích. V té cizí zemi je vstup do měst plynulým vkluzem do architektury bez proplétání se houštinou poutačů na všechno možné, na kraji měst i na nevěstince, architektonickými dominantami nejsou krychle supermarketů, ale moderní architektonické „upoutávky“ či citlivě restaurovaná historická jádra s teplou náručí pohostinného města.

Vracíme se domů a první, co spatříme, je billboard. Odřízne nás od krajiny a zahalí obzor. Ty modernější na kolečkách jsou vám podstrkovány přímo pod nos, abyste nedej Bůh neuviděl kousek horizontu. K nebi se vzpíná to známé oblé M a ještě Macro, Billa a Spar, Terno, OBI, KFC a Pneuservis, Topení a voda a sleva o 15% a rada, že na střeše se nemá stoupat vedle. Proplétáme se stromořadím spoře oblečených slečen, mobilů a KIA, fordů, škodovek a bankou roku, podnikatelskými úvěry a tím vším, co nás má udělat šťastnými. Ve vzpomínkách se vracíme do cizí země, kde krajina měla perspektivu, stoupáním vzhůru se obzor posouval a šířil a jeho volnost nás naplnila vnitřní radostí a svobodou. „Myslíme ne mozkem, ale prostředím.“

Pak koupíme noviny a čteme: „Obchodní řetězce v Česku otevřely již přes tisíc obchodů. Mají obsazena velká města a nyní se více zaměří i na menší obce pod 5000 obyvatel a také na vnitroměstský prostor." Potřísní historii ukrytou v tajemství domů, rozmělní identitu společenstev a z nás všech udělají „naplaveniny“. Co nemohli doma, u nás jim prošlo.

Znečištění ovzduší se měří v prašném spádu, fekální znečištění vody se stanovuje coli titrem a coli indexem, míra kontaminace krajiny billboardy stupněm ignorace na městských úřadech, kde národní hrdost zaměňují za mísu čočovice.